Nebylo hezky, nebylo ani ošklivo. Bylo nijak – ani déšť, ani slunce, rtuť teploměru se držela na devíti stupních. Velká kunratická pamatuje sněhové závěje, déšť, ale i nádherné slunné počasí s dozvuky babího léta. Smutně šedivou neděli v jihovýchodní části pražského lesa včera rozveselovaly jen barvy dresů závodníků, pestřejší než podzimní spadané listí.
Je devět hodin ráno a z křovin Kunratického lesa je slyšet praskání a hekání, jak se muži převlékají. Ženy a dívky se ale nemusejí obávat, polonazí muži myslí na něco docela jiného, než by se mohlo na první pohled zdát. „Hlavně ať jsem rychlejší než Doleček,“ říká jeden z mužů ve sportovním, zatímco druhý pečlivě seřizuje hodinky a třetí se rozcvičuje. Stovky mužů se oblékají do dlouhých sportovních elasťáků nebo do krátkých kraťasů, které pamatují Sokolský slet v roce 1932. Ještě připnout startovní číslo na šusťákovou bundu a můžeme na start. Veteráni závodu, to jsou ti služebně nejstarší, mají přednost.
Čtěte také: Rozhovor s osobními trenéry: Objevte cvičení venku
Vloni jeden závodník zemřel, letos se běželo zas
Délka i náročnost trati záleží na kategorii závodníků. Muži to měli již tradičně těžší. Jejich trať byla dlouhá tři kilometry. Běžci museli zdolat tři prudké svahy a třikrát si šlápli do potoka. Vzhledem k tomu, že jsou někteří běžci starší než závod sám, poměrně dost se diskutuje o bezpečnosti závodu. Přece jen dá půlhodinka namáhavého běhu v Kunratickém lese nejednomu srdci zabrat, což se potvrdilo minulý rok. V nejtěžším úseku trati – ve stoupání k Novému Hrádku – jeden běžec skonal. Nepomohl mu ani rychlý zásah jednoho ze soupeřů, který byl shodou okolností lékař.
Jako by se vloni nic nestalo, běželo se letos znovu. Nezměnila se trať, nezměnila se pravidla. Pořadatelé nevyžadovali lékařské potvrzení o zdravotním stavu. „Závodníci všech kategorií startují na vlastní nebezpečí (se všemi důsledky z toho plynoucími), mládež do 18 let na odpovědnost rodičů nebo zákonných zástupců,“ stojí černé na bílém v propozicích. Pořadatelé pak všem startujícím doporučují, aby ve vlastním zájmu nastoupili k závodu po odpovídající přípravě, v dobrém zdravotním stavu, a aby se podrobili lékařské prohlídce. Kolik se jich ovšem lékařské prohlídce podrobilo, můžeme jen hádat. Stejně tak by se dalo spekulovat o fyzické přípravě. „Kdepak, náš děda tomu letos moc nedal,“ říká mi dcera jednoho z běžců, když se jí ptám, jak se její otec na závod připravoval.
Pochopitelně, nemůžeme chtít po pořadatelích zodpovědnost za zdraví účastníků, to by Velká kunratická skončila. Problém tohoto přespolního závodu ale spočívá v tom, že se běhá lesem, kam se s motorovým vozidlem, tedy i se sanitkou, velmi špatně zajíždí. Pokud byste čekali, že v náročných úsecích trati budou alespoň hlídkovat zdravotníci, mýlili byste se. Pořadatelé jakoby sázeli na to, že mají dostatek medicínsky vzdělaných závodníků, kteří v případě problému pomohou a poskytnou první pomoc. Při loňském závodu to ale nepomohlo.
Kdo by měl podstoupit zdravotní prohlídku?
Nejedná se jen o dříve narozené závodníky. Nechat se vyšetřit od sportovního lékaře by měl každý, kdo se chystá závodit. Při takto náročném závodu totiž může vyvstat zdravotní problém poměrně snadno a může potkat kohokoliv, kdo je netrénovaný. „Riziko je totiž v tom, že pokud je někdo bez pohybu a najednou se rozhodne svůj postoj od základu změnit a začne okamžitě chodit delší trasy, běhat nebo jezdit na kole, může se vyskytnout nějaký problém.Nikdo přece neví, jak jeho organismus vlastně funguje,“ varuje tělovýchovná lékařka MUDr. Jana Hlaváčová z Brna, a dodává, že řada onemocnění probíhá zpočátku skrytě a neblahý následek pak může být vyvolán jakoukoli nadměrnou nebo nezvyklou zátěží. Tedy i při Kunratickém běhu, kdy srdeční aktivita závodníků prudce stoupá. Odborné vyšetření u tělovýchovného lékaře by pak mohlo případnému zkolabování na trati předejít.
Zúčastnili byste se ve vysokém věku Kunratického běhu?
K tématu: Podcenění prohlídky u sportovního lékaře může vést až k úmrtí
Starci v cíli
Kunratický les je protkaný cestami, některé jsou poměrně dost příkré. Pro závod je to ovšem málo a stoupání k Novému Hrádku vede prudkou strání, kterou je těžké i vyjít, natož vyběhnout. Závodník se nejprve osvěží vodou z potoka, do kterého musí, chtě nechtě, šlápnout a pak už jen vyfunět nahoru. „Tak kde tu máte ten Hrádek,“ volal zoufale jeden z nich, téměř na pokraji sil a přidržoval se pomocného lana.
Nejdojemnější je však pohled na závodníky v cíli. Hluboko se skláním před všemi seniory, kteří se do závodu pustili. Někteří opravdu dobíhali na pokraji sil a v cílové rovnice vydávali zvláštní chraplavé zvuky. Některým dokonce odlétávaly sliny od pusy. Co je na tom, že má zavázané koleno, v cílové rovince nic nebolí. Konečně poslední krok a má to za sebou. „Tak, děda už je v cíli, zamávej mu!“ povzbuzuje svého pětiletého syna Alena Ostrá a s úlevou dodává: „A my zas od něj máme na rok pokoj.“ Děda ještě rychle zkontroloval čas – je o chvilku pomalejší než loni, ale to nevadí. „Hlavně přežít!“ znělo v neděli Kunratickým lesem.
Foto: Filip Singer
ČLÁNKY DO MAILU