Před lety se mi narodilo mrtvé děvčátko. Mělo na pupeční šňůře tzv. pravý uzel. Já jsem jako dídě byla dost ustrašená a zvláště o členy rodiny jsem se už jako dítě strachovala. Myslím, že už v té době jsem si přošla menšími depresemi. Po porodu jsem dlouho – alespoň čtyři měsíce trpěla velkou plačtivostí a vlastně až do narození druhé dcerky jsem byla ustrašená. Jen během těhotenství jsem se cítila dobře. Po narození dcerky jsem se o ni hrozně bála, při každé rýmě jsem se strachovala, že mi umře. Avšak dost brzy po ní se mi narodila třetí dcerka a v té době jako by tyto strachy pominuly. Myslím´že to bylo také tím, že jsem měla málo času a také jsem studovala. Ale co mě v té době potkávalo byla nesnesitelná bolest hlavy. Ta se projevovala alespoň dalšídh 10 let, než jsem začala trpěr úzkostmi znovu. Nikdo tomu včetně mě nevěnoval žádnou pozornost, až jsem se po 25 letech jak se říká úplně vysypala a skončila jsem na psychyatrii. Od té doby jsem neustále pod antidepresivy. Dnes je mi 55 roků a musím říct, že některé věci jsem se začínala znovu učit, měla jsem výpadky paměti a dodnes zapomínám jména. Ale co dodnes nevím, jest-li jsem prodělala poporodní psychózu nebo jsem jen spadla do těžkých depresí. I přes nepřetržitou léčbu trpím úzkostmi, mám strach z osamocení a čeho se nejvíce bojím je, aby moji nejbližžší nebyli nemocní a nebo se jim něco zlého nepřihodilo. Mám ale velmi dobrou paní doktorku-psychyatra, která se mi snaží vše vysvětlovat a pomáhat mi. Jsem jí za to vděčná.
Přesto všem maminkám, které si jen trošku myslí, že jejich chování po porodu není takové jak by si sami představovaly, ať se svěří alespoň obvodnímu lékaři, ten jim určitě poradí co dál. Sebe dávám svému okolí a teď i vám jako odstarašující příklad. Možná kdybych.....