Láska na vozíku… očima muže

Hovořím se vzdělaným, sympatickým mladíkem. Žije s pohybovým handicapem. S úsměvem říká: „Mám nejen nohy, ale i kola.“

Jakou roli to má v seznamování?

Pro jistotu upozorňuji předem, že nejsem žádným lvem salonů, ale ani vozíčkářem toužebně čekajícím na pomoc a na „charitní lásku“. Jsem „příslušník menšiny“. Snad se mohu pokusit o panoramatický pohled na vztahy k opačnému pohlaví. Ten nabízím pevně usazen ve svém vozíku. To samo sebou nese pohled na zvláštnosti vztahového bazénu, v němž se pohybuji.

Menšina může být rovnoprávná nebo diskriminovaná. To ovšem i pozitivně…

Vozíčkáři jsou v posledních asi patnácti letech vnímáni většinovou společností poněkud lépe než dříve. Výborné například je, že na nás lidé již nekřičí. Dříve si asi mysleli, že jsme i hluší. Ještě lepší je, že o vás mluví přímo s vámi. Ne tedy „o vás“ se zdravým člověkem, který vás doprovází. Např. přímo se zeptají: „Není vám zima?“ Před lety by se zeptali: „Není mu zima?“

Se vztahy to je ale pořád složité. Pochybnosti o vhodnosti vztahu lidí z naší menšiny a z většinové společnosti jsou velké. Ostatně u jiných menšin je to zrovna tak. Možná ještě hůře.

Jak vidíte vztah muže na vozíku a dívky bez handicapu?

Je to různé. Velmi přitažliví jsme pro tzv. pečovatelky. Rozmazlují vás. Tím rezignujete na mnohé z toho, co jste předtím zvládl sám. To má negativní dopad na ego. Je to „hlazení do vyhlazení“.

Ono to vypadá nevděčně, ale… prostě jedné dívce se mi nikdy nepodařilo vysvětlit, že si chci zavazovat své boty sám, i když mi to trvá a výsledek není vždy OK. Vzala mi vždy boty z ruky, že to bude rychlejší. A tak jsme se rozešli. Asi mi teď chcete říct, že jsem zamindrákovaný ješita, že jsem si nevážil onoho půvabného stvoření, málem anděla, a že pomoc potřebuji a budu potřebovat…

Anekdota dí: Skaut plnící požadavky modrého života, když vidí babičku, tak ji převede na druhou stranu ulice. Neptá se, zda si to přeje. Ale co když je to u dívky láska?

Tak dost narazí. Většina rodin chce pro své dítě to nejlepší. Ono „nemyslíš, že máš na víc?“ je dost časté. Pak je chvilka rozpačitého chození kolem horké kaše, odkašlávání a konečně následuje dotaz: „A tam proklatě nízko je pro vztah všechno v pořádku?“ Na to se těžko odpovídá. Možná by bylo praktické mít za tím účelem úředně ověřené kopie urologického a sexuologického vyšetření a bez řečí je předložit.

Pravda, dívek hladících do vyhlazení je dost, ale neplatí „cosi fan tutte“. Jsou i dívky kutilky. Zvídavé to dámy. S černochem již něco měly, ale s vozíčkářem ne. To musí rychle napravit. Výhoda je, že je nemusíte ukecávat. Nevýhoda… připadáte si trochu jako v ZOO. Návštěvník je ona.

Nenapadají vás i jiné varianty?

Ale ano. Třeba dámy často velmi atraktivní a obvykle po nějakém rozpadlém vztahu. Léčí si pošramocené sebevědomí a celému světu – hlavně sobě – chtějí ukázat, že jejich láska je nejen mocná, ale i obětavá čarodějka. Jedete-li na vozíku vedle takové ženy, uslyšíte od kolemjdoucích ledacos. Dva výroky za všechny: „Člověče, kam dala oči, to nechápu,“ a „Chudák holka, to mohla jít rovnou do kláštera.“ Jednou jsme tak potkali i jejího ex. Pravil: „To´s teda klesla hodně hluboko, když jsi dopadla až takhle.“ Vulgarismy z komentářů vypouštím. Vrchol humoru je dotaz k popukání: „Vidím, že mu to jede, ale jestlipak mu to také stojí?“

To jste zažil?

Ano, i když náš vztah netrval dlouho. Připadal jsem si jako úřednická vláda v politice. Na krátkou dobu snad prospěšný experiment, ale dlouhodobě vyloučený.

Nabízí se i varianta vztahu dvojice handicapovaných muže a ženy.

Divil byste se, jak rodiny v tomto případě dokáží rozumovat. Bojí se, že místo dosavadní péče o jednoho, budou muset pečovat o dva. A kdyby došlo k zázraku početí… raději nedomyslet. Navíc je tu jedna řekněme zvláštnost. Pro mnohé handicapované dívky je postižený kluk jenom kamarád nebo snad něco jako bratr, nejspíš člen bratrstva. Nic víc. Nestačí jim dejme tomu duševní opora, pochopení, stejné zájmy i sex. Chtějí fyzickou oporu zdravého, silného muže. Mám jednu dobrou kamarádku, také na vozíku. Mluvíme spolu hodně upřímně. Ptal jsem se, proč nechce kluka na vozíku. Možná jsem trochu žárlil, že nemám šanci. Dodal jsem, že přece i moje vozíčkářská maličkost jí už párkrát byla oporou. Řekla mi: „Mám tě ráda, ale v manželství by mi ta tvoje opora připadala, jako kdyby si trpaslík vzal chůdy.“

Trpaslík a chůdy, tomu nerozumím…

Že by tím své postižení udělal ještě nápadnější, než je.

Nevzpomenete si na nějaký pozitivní příběh?

Můj postižený známý, sotva plnoletý, byl postaven rodiči před volbu: „My, nebo ona.“ Odešel za hlasem srdce. Vrátil se asi za rok v dosti zuboženém stavu. Byl ale novopečený otec. Zdravé dítě bylo v ústavu. Odtamtud si ho vzali dědeček s babičkou z mužovy strany. Matka a její rodina měla více než kladný vztah k látkám skupiny OH. Potomek je na rozdíl od pití nezajímal. Zploditel je nyní hrdý, spokojený táta. Je poživatel invalidního důchodu, abstinent a nyní čerstvě dokonce vysokoškolák. Je to řekněme velmi částečný happy end. Fakt je, že v mé sociální skupině je rozchodovost a rozvodovost podle mých poznatků vysoko nad celostátním průměrem, který je již tak dost vysoký.

Pod mikroskopem aneb diskurs

Diskurs je moderní způsob shrnutí informací. Jde o smysluplný výklad soudržného úseku textu. Je sjednocením jazykového tvrzení a praxe, kterou odráží. Diskursní analýzu lze uplatnit např. při rozboru sociálního vnímání i jednání. Jaké je diskursem inspirované poučení ze zapsaného rozhovoru?

Vozíčkáři se mohou považovat za menšinu. Nechtějí být proto diskriminováni. Přejí si, aby s nimi bylo jednáno přímo, jasně, jednoznačně. I když se jejich (potenciální) dívka jmenuje třeba Tereza, neměla by se chovat jako „matka Tereza“, zachránkyně ne–mocných. Obdobně není OK styl legendární ošetřovatelky Florence Nightingalové, dámy s modrou krví rozdávající své síly raněným. (Ostatně, „zachránkyně zaběhlých psů a koček“ patří mezi ženy, které milují příliš – ke škodě své, i svého okolí.)

Na otázky pídící se po důvěrných informacích můžete být (nejen) na vozíku dosti citliví. Ještě citlivější vozíčkáři oprávněně bývají na apriorní podceňování řekněme své vitality. Odlišnost může lákat. Leč s mírou. Nikdo netouží být exponátem srovnatelným s nabídkou ZOO. Dívkám (nejen) na vozíčku není cizí představa o silném, zdravém dubisku, o které se budou moci opřít.

Jinými slovy – nic nového pod sluncem, ať již vozík potřebujete, nebo ne. Jak prosté, milý Watsone!

P.S.: Manželství má jisté parametry hazardní hry. To ovšem neznamená, že v něm nelze vyhrát spokojený život… bez ohledu na to, zda jím procházíme na nohách či na kolech.