Kromě čerstvého chleba tu každý den voní sladké zákusky a kváskové loupáčky. Vůně je tak intenzivní, že málokdo odolá tomu, aby si s talířkem naloženým sladkostmi nebo francouzským slaným koláčem na chvíli nesedl na polštáři obložený parapet a nepozoroval, jak Maryna Matuszek (Laskominyodmaryny.cz) spokojeně připravuje další laskominy.
Co vás přivedlo k psaní foodblogu?
Důvodem byli kamarádi. Neustále po mně chtěli recepty na jídla, která jsem jim vařila. Mě už ale nebavilo jim to pořád dokola posílat, a tak jsem si řekla, že vytvořím web, kde si to budou moct kdykoliv přečíst.
Váš blog je hodně úspěšný, za měsíc máte stotisícovou návštěvnost. Jak se vám podařilo takové popularity dosáhnout?
Nic zásadního jsem pro to nedělala. Hodně mi asi pomohl Facebook, přes který se moje články šířily k lidem. Taky jsem se snažila, abych na web nedávala texty s gramatickými chybami. Vadí mi, když si někdo založí blog a neumí na něj pořádně psát. Svoje texty jsem si vždycky ještě nechala od někoho dalšího přečíst, než jsem je dala na web. A lidé si u mých receptů také vždy pochvalovali, že jsou podrobně a srozumitelně zpracované.
Měla jste už při psaní blogu ten sen, že byste si jednou mohla otevřít pekárnu?
Musím se přiznat, že už když jsem si blog zakládala, tak jsem měla takovou mlhavou představu, že bych si jednou v budoucnu mohla otevřít bistro. Byla to jenom představa, ale i ten název Laskominy od Maryny jsem vymýšlela tak, aby se jednou dal použít pro opravdový podnik.
Co se stalo, že se z vysněného bistra stala pekárna?
Původně jsem si chtěla otevřít takové to malé bistro, kde by se vařilo jedno, maximálně dvě jídla za den. Jenomže v době, kdy jsem o tom snila, se v Brně začalo otevírat jedno bistro za druhým. Ani jeden z těch podniků není takový, jaký jsem si chtěla otevřít já, ale bylo mi jasné, že s bistrem bych měla velkou konkurenci. A navíc mě ve stejné době začalo bavit pečení chleba, takže jsem místo o bistru začala snít o řemeslné pekárně.
Kdy se sny změnily v realitu?
První rozhodující moment byl, když jsem skončila s prací v památkovém ústavu. Pracovala jsem tam sedm let a najednou jsem si říkala, kam dál bych měla pokračovat. Kamarádi mě hodně přemlouvali, abych si otevřela nějaký podnik, ale já jsem si pořád nebyla jistá. A když se uvolnil prostor, kde teď jsem, tak mě začali přemlouvat ještě víc. Trvalo mi to tři dlouhé dny plné rozhodování, než jsem si řekla, že do toho půjdu.
Jak náročné je otevřít takovou malou řemeslnou pekárnu?
Měla jsem štěstí, že má budoucí provozovna už byla zkolaudovaná pro cukrářskou a pekařskou činnost, takže tím jsem se už nemusela zabývat. Mě jenom čekala hygiena. Tam jsem narazila na velmi vstřícnou úřednici, která mi nedělala žádné problémy, ale naopak se spoustou věcí pomohla. No a potom jsem musela celý prostor zařídit nábytkem a vybavením, jako jsou trouby, robot a další.
Bylo takové zařizování po finanční stránce hodně náročné?
Měla jsem našetřenou určitou částku peněz, za kterou jsem plánovala koupit si jednou byt. Tak byt jsem si nekoupila, ale vybavila jsem si z těch peněz pekárnu. Kamarádi se mi smějí, že si do obchodu můžu donést houpací síť a vlastně to bude můj byt, když tam trávím téměř celý den. Já jsem ale ráda, že jsem si na rozjezd provozovny nemusela nic půjčovat a nejsem tak v červených číslech.
Pomohlo vám v začátcích nějak to, že jste psala tak populární blog?
Rozhodně ano. Když jsem otevřela, tak ke mně chodilo hodně lidí s tím, že se na webu dočetli o tom, že jsem otevřela prodejnu, a chtějí se na ni podívat. Díky tomu jsem nemusela svému obchodu dělat ani žádnou propagaci, protože zákazníci začali chodit sami od sebe. A stejně jako v případě blogu, i teď mi pomáhá Facebook. Často se stává, že třeba někdo přijde a chce ten závin, který viděl na Facebooku, že ho dneska nabízím.
Bylo náročné přejít od domácího pečení k pečení ve velkém?
Já zase tak moc ve velkém nepeču. Za den upeču tak šedesát chlebů a nějaké ty dezerty. Navíc, když jsem byla malá, se u nás peklo skoro pořád ve velkém, protože obě dvě moje babičky byly takové ty svatební pekařky, od kterých si všichni z okolí objednávají cukroví na svatby. K získání zkušeností mi také hodně pomohlo to, že jsem se několik let společně s kamarádem účastnila akce Restaurant Day. Vždycky jsme si našli nějakou kavárnu, kde jsme je požádali, zda u nich můžeme uspořádat Restaurant Day, a za ten jeden den jsme uvařili asi tak padesát až šedesát tříchodových porcí.
Jak brzo musíte vstávat, abyste všechno napekla?
Díky tomu, že dělám chleby s pomalým kynutím, to není tak hrozné. Večer dám chleby v ošatkách do lednice a ony tam přes noc samy vykynou. Takže já už je musím ráno jenom upéct. Proto mi bohatě stačí, když jsem tady až tak o půl šesté.
Co vás na vaší práci baví nejvíce?
To, že můžu být v kontaktu s lidmi, kteří ke mně do obchodu chodí. Říkám jim štamgasti, protože chodí pravidelně. A já si s nimi vždycky moc ráda povykládám. Taky mě baví turnaje, které tady každý měsíc pořádám.
Turnaje? Co tím máte na mysli?
Každý měsíc vyhlásím nějaké téma, třeba škvarková pomazánka, bramborový salát, masové taštičky, a kdo chce, tak se může přihlásit se svým výtvorem. Já tady potom celý den prodávám od všech soutěžících, většinou to jsou tři až čtyři moji kamarádi, degustační porce a zákazníci hlasují, který soutěžní kousek jim nejvíce chutnal. Večer to všechno sečteme a vítěz dostane dort a láhev sektu. Ani jedno mu ale raději nedáme do ruky, protože podmínkou je, že o dort i láhev se musí podělit s ostatními. Takže kromě dobrého pocitu vítězovi nezůstane nakonec nic.
To vypadá, že vaše pekárna rozhodně není tuctovým podnikem, ale docela vybočuje z řady. Myslíte, že se na ní nějak podepsalo i to, že máte vystudovanou etnologii?
Nějaké náznaky tam bezpochyby budou. Třeba loni jsem před fašankem každý den připravovala různé koblihy, a letos to mám zase v plánu. Kromě toho taky sbírám recepty na boží milosti. To o mně už hodně lidí ví, takže se mi často stává, že mi lidé přinesou recept třeba po své babičce. A nedávno mi jedna zákaznice donesla nádherný starý mlýnek na mák, protože věděla, že mám pro takové věci slabost. Tehdy mě to skoro rozbrečelo, protože jsem právě měla špatný a vyčerpávající den. Se vším jsem chtěla praštit a najednou se stalo tohle. To mi dodalo ohromně moc energie – a to je přesně to, co mě na mé práci baví a proč jsem ráda, že jsem se před rokem rozhodla to zkusit.
ČLÁNKY DO MAILU