LDN – devadesátidenní lhůta je mýtus

Čtyřiadevadesátiletý Josef Blažka v noci zkolaboval. Záchranná služba ho odvezla do nemocnice, kde mu ihned nasadili léky. Důvod kolapsu byl prostý: dehydratace a stáří. Po týdnu na akutním lůžku se měla rodina pana Josefa rozhodnout, co bude dál. Zpátky domů jít nemohl, neumožňoval to jeho zdravotní stav. Na akutním lůžku také nemohl zůstat, nebyl již „akutní“.

Řešením tedy bylo přeložení do léčebny dlouhodobě nemocných. Tady pan Blažka mohl zůstat jen několik měsíců, během kterých bylo třeba vyřešit, jak dál postupovat.

S rostoucím počtem dlouhověkých, ale často i s mladšími, avšak nemocnými rodiči, je postaveno čím dál víc lidí před otázky typu „kam s nemocným rodičem či dalším příbuzným?“, „jak dlouho může v léčebně zůstat?“, případně „kolik to bude stát peněz?“

Jak dlouho může zůstat pacient v LDN?

„Léčebny dlouhodobě nemocných jsou odborná zdravotnická zařízení, která jsou schopna zajistit ´následnou péči´, včetně péče lékařské 24 hodin denně. Obvykle se jedná o doléčování, včetně podávání léků, ošetřovatelskou péči, převazy, rehabilitaci atd.,“ říká Petr Fiala z Asociace českých a moravských nemocnic a dodává, že LDN jsou určeny zejména pro doléčování pacientů, pro které už další pobyt na „akutním“ lůžku není žádným přínosem. Řadí se do tzv. „odborných léčebných ústavů – OLÚ“, mezi něž dále patří rehabilitační, plicní, ošetřovatelská a psychiatrická lůžková zařízení.

Slůvko „doléčování“ je právě to podstatné. Mnozí si „eldéenky“ pletou s domovy sociálních služeb nebo domovy pro seniory. Domnívají se, že pacient může v těchto zařízeních být neomezeně dlouho. Z omylu je pak vyvede, když se dozvědí, že je v nich pobyt pacienta časově omezen. Mluví se o lhůtě devadesáti, případně sto dvaceti nebo sto osmdesáti dní, po jejímž uplynutí je potřeba rozhodnout, kam dál.

Žádná taková lhůta však neexistuje, jak potvrzuje i vedoucí tiskového oddělení a tiskový mluvčí největší české zdravotní pojišťovny Oldřich Tichý: „VZP proplácí svým klientům pobyt a péči v LDN v takovém rozsahu, v jakém to vyžaduje jejich zdravotní stav a v jakém jim ji ze zdravotních důvodů indikuje kompetentní lékař.“

V praxi to však vypadá trochu jinak. V některých zařízeních je cítit určitý tlak na pacienty a jejich příbuzné, aby po několika měsících léčebnu opustili.

Podle Petra Fialy jsou to právě zdravotní pojišťovny, které se snaží pobyty limitovat, a někdy se dokonce zdráhají příliš dlouhé pobyty hradit. „V takových případech obvykle hradí jen tzv. ´ošetřovatelskou péči´, anebo říkají, že jde o tzv. ´sociální pobyt´, který nechtějí hradit vůbec,“ dodává Petr Fiala.

Přečtěte si: Léčebny dlouhodobě nemocných: pro koho jsou a za kolik 

Úhrady nestačí

Léčebny dlouhodobě nemocných spadají do úhrad „následné péče“, je ovšem známo, že pojišťovnami nastavené úhrady jsou obvykle nižší než skutečné náklady. Pak ovšem při poskytování řádné a kvalitní péče vzniká deficit.

Ten buď doplácí sám pacient, anebo v případě, kdy je LDN zřizována např. městem či krajem, můžou nějakým způsobem přispět na úhrady tyto instituce. „Neradostná situace v současných LDN dokumentuje, jak stát tuto oblast finančně zanedbává nízkými úhradami,“ dodává Petr Fiala.

Kam vedou cesty z LDN?

Statistiky o tom, jak dlouho pacienti v léčebnách průměrně pobývají, nejsou. Stejně tak nemáme k dispozici data o tom, kam dál lidé, kterým jejich zdravotní stav neumožňuje, aby se o sebe postarali sami, odcházejí.

Pacienti jsou často překládáni do nejrůznějších dalších zařízení, včetně akutní péče, nebo do zařízení sociální péče, domovů pro seniory nebo do hospiců.

Ti šťastnější se vracejí domů a to zejména v případě, že se o ně může postarat rodina.