Léčba duševních chorob před sto lety: už se neupalovalo a nemocní nebyli v okovech

Nejhůř na tom byly učitelky a dělníci pracující s jedy

Doktor Šimsa jako moderní prvorepublikový lékař zastával názor, že duševní choroby způsobuje onemocnění mozku, protože právě v něm spočívá původ veškeré naší duševní činnosti. Duševní činnost a inteligence pak upadá vlivem poškození alkoholem, různými léky, jedy, drogami a nedostatečnou výživou.

Mezi další příčiny duševních potíží patří hormonální změny, třeba v době těhotenství a kojení, dále jsou to dědičnost a vliv prostředí, například u dělníků pracujících s jedy, v podzemí ve stísněných prostorách, anebo u lidí žijících v nepříznivých sociálních a hygienických podmínkách.

„Slabí lidé nesnesou velkých námah, civilizace přináší velké požadavky, velký chvat a životní boj, což má za následek zvýšení počtu nervových a psychických chorob,“ uvádí Jan Šimsa v knize Přírodní léčba a domácí lékař z doby před sto lety. Pokud žije někdo klidně a spokojeně, není tak náchylný k duševním chorobám jako člověk žijící pod velkým tlakem. „Učitelky a stav učitelský je velice náchylný k chorobám duševním, protože jejich zaměstnání je namáhavé a výživa i odpočinek nedostatečné,“ psal lékař.

V antice se k duševně nemocným chovali slušně, hrůza přišla až potom

V antice léčili duševní choroby kněží v chrámech za pomoci rituálních obřadů. Úspěchů bylo údajně mnoho. Doktor Šimsa zdůrazňuje, že v těchto dobách se k duševně nemocným chovali ještě celkem dobře. Například Hippokrates (470–377 př. n. l.) už zastával názor, že duševní nemoci souvisí s poruchami v mozku, a doporučoval správnou léčbu. A to pomocí výživy, slunce, klidu, lázní či vhodného zaměstnání.

Ve středověku už taková pohoda nebyla, církev duševní nemoci považovala za posedlost ďáblem a podle toho se také přistupovalo k drastickému vymítání, mučení a upalování lidí. Až do 19. století se s duševně nemocnými zacházelo hrozně. Byli biti, na doživotí zavíráni do sklepů nebo do vězení, kde museli žít připoutáni v okovech.

• 
• 
• 

Dalších 9 fotografií

Léčba šílenství se podobala mučení

V 19. století se naštěstí situace alespoň trochu změnila. Díky francouzskému lékaři Pinelovi (1745–1826) byly všem duševně nemocným sňaty okovy a změnil se přístup k jejich léčbě. Další lékař Conolly (1794–1866) se v Anglii zasloužil o vstřícný přístup bez násilí, který se prokázal jako velmi účinný. Za doby Josefa II. u nás byla postavena takzvaná věž bláznů, kde bylo 200 kobek s kruhy a řetězy pro blázny a šílence. Doktor Šimsa píše, že doktor Víšaník tyto okovy pacientům snímal v roce 1840. Následně dostal prostor rozvoj psychoterapie a vznik ústavů pro duševně choré, ale ani tam v různých dobách nebyly zrovna nejvhodnější podmínky.

Mezi drastické metody provádějící se v Rakousku-Uhersku či jinde ve světě patřilo točení pacientů v různých přístrojích, šlehání kopřivami, prudké pouštění do studené vody, pálení kůže na hlavě nebo pobyt ve svěrací kazajce.

Jan Šimsa vysvětluje, že v Chorvatsku on sám pacienty ze svěracích kazajek vysvobozoval a zaváděl moderní léčbu lázněmi a prací. Též uvádí, že například v klášteře svaté Kateřiny v Praze byla budova pro duševně choré od roku 1823, a to s rozsáhlými zahradami, kde mohli v rámci terapie pracovat, což bylo na tehdejší dobu u nás velmi pokrokové.

Nečekejte, až se probodne či oběsí, ale šup do ústavu

„Musím vám, kteří dáváte nemocné do ústavu, připomenouti, že nikdo rád do ústavu nejde, má proti ústavu a společnosti sto námitek, nerad se podrobuje kázni, nerad se uskrovňuje a vždy vyhrožuje, že se z druhých zblázní,“ píše Jan Šimsa a zdůrazňuje, že: „Jakmile projeví nemocný, že pohrdá životem, že by bylo lépe tomu udělat konec, nečekejte, až se oběsí nebo probodne. Nedejte se klamati simulovaným klidem ani prohlášením, že si ničeho neudělá, ale zostřete stráž a brzy do ústavu!“

Zvláště nebezpeční jsou podle Šimsy „lidé trpící halucinacemi, představami pronásledování, melancholikové, paralytikové, šílenci z opilství, epileptikové s déle trvajícím stavem mrákotným. Tito nemocní jsou schopni děsných zločinů, vražd i sebevražd“.Důmyslných sebevražd viděl Šimsa mnoho, a tak varuje, že nikdy není ošetřovatel dost chytrý, protože zavřený pacient, který si chce vzít život, udělá cokoliv, aby se mu to povedlo. Například se může pověsit na klice od dveří či okna, podřezat si žíly sklem z lahvičky od léků, zadusit se pod peřinou kapesníkem, prorazit okenní tabuli a podřezat se, probodnout si srdce jehlicí od klobouku a podobně.

I mystikové byli šílení

Za duševně choré paranoiky byli považováni také lidé plní vzrušené fantazie, básníci, reformátoři, ti, kteří měli vidění či prožili nějaké náboženské vytržení, například spatřili Ježíše, Pannu Marii či anděly z nebes. Ty označuje Šimsa jako „blouznivce náboženské (paranoia religiosa)“, kteří chtějí spasit svět, v čemž je podporují jejich halucinace.

Mezi další paranoiky řadí například i věčné „sudiče a kverulanty“, kteří si neustále na něco stěžují a mají pocit, že se jim děje samá křivda. „Obcházejí pak úřady a soudy, mstí se svým utlačovatelům, jsou zběhlí v zákonech, exotických a filozofických výrazech a obratech.“ 

Onanie a přerušovaná soulož škodí nervům

Za živnou půdu pro rozvoj duševní nemoci byla považována i onanie jakožto nepřirozené plýtvání semenem či přerušovaná soulož, kdy nedochází k přirozenému výronu semene. To prý způsobuje různé neurózy. Pokud si onanista dělá výčitky svědomí a trpí strachem z následků, škodí si tím více a to považuje doktor Šimsa za přehnané.

U dětí ale varuje před nedostatkem vhodné zábavy a nevhodnými zájmy v podobě čtení o indiánech či další nevhodnou četbou fantastickou nebo smyslnou, což prý vede všechno k větší vzrušivosti a nervové dráždivosti.

Kapitola sama pro sebe je hysterie, které byla v 19. století věnována spousta pozornosti. Ale o tom až příště.