Léčba hodná králů? Stovky klystýrů a tisíce projímadel

Všeobecně vzato, zatímco otázky nejrůznějších očistných programů a redukčních diet jsou běžnou náplní současné konverzace i mezi lidmi, kteří se blíže neznají, téma vyprazdňování střev je víceméně tabu. Pravděpodobně se o tom příliš nebavíme, považujíce toto trochu „fekálnější“ téma za hluboce intimní. A to i přesto – jak tvrdí starý výrok – že „smrt začíná v tlustém střevě… a zdraví také“.

• 
• 
• 

Dalších 16 fotografií

Dámy s obnaženou zadnicí

Nebylo tomu však v historii lidské společnosti vždy. Byly doby, kdy i takové lidské potřeby, jakými je například vyšetřování a léčení trávicí soustavy, se staly módní záležitostí. Zvláště za časů Ludvíka XIV. (řečeného „Král slunce“) lékařská „věda“ doslova hýbala francouzským královským dvorem. Za dominantní léčebnou metodu bylo považováno podávání projímadel a klystýrů. Kromě pouštění žilou bylo totiž „purgieren“ (pročišťování) klystýrem pro Galénovy následovníky jistým druhem „všeléku“. Naproti tomu přívrženci německého lékaře a přírodního filozofa Paracelsa všeobecné používání klystýru odmítali.

Klystýr neboli klysma (z řeckého klyzein – vypláchnout) byl léčebný prostředek, jímž se vyprazdňovala střeva (čisticí klysma), dále léčivý přípravek zaváděný do střev (medikamentózní klysma) nebo měl přivádět živiny (výživné klysma). Klystýrem v užším slova smyslu se rozuměl postup, při kterém byla tekutina stříkačkou, popřípadě měchýřem s nástavcem, vtlačována řitním otvorem do konečníku a tlustého střeva, zatímco u klysmatu byla kapalina vpravována z výše položené nádržky.

Aplikovali je lékaři a lékárníci; na slavném obraze francouzského rokokového malíře Antoina Watteaua lékárníci s klystýrovými stříkačkami pronásledují pacienta. Jak dokládají vyobrazení staroindických lékařských pomůcek pocházející z 5. století př. n. l., byl klystýr znám již ve starověku. V sedmdesátých letech 17. století popsal holandský lékař a anatom z Delftu Reinier de Graaf zlepšené klystýrové stříkačky, vyrobené z mědi nebo ze stříbra, opatřená dlouhou kanylou ze železa, dřeva nebo cínu, kterou si prý pacient mohl sám zavést bez nebezpečí do konečníku. V praxi však často docházelo ke zraněním, protože není možné současně držet stříkačku v pevné poloze a přitom stlačovat píst. Proto nám později přineslo osmnácté století půvabné obrázky klečících dam s obnaženou zadnicí, jak si nechávají od služebné podávat konečníkem něco, co jsou podle všeho domácí ovocné šťávy.

„Všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou“

Stín hrozby pro zdraví člověka, který představovalo tlusté střevo, se začal rýsovat již ve čtrnáctém století, kdy slovo „klystýr“ poprvé obohatilo běžný jazykový fond. V roce 1652 se prestižní pařížský chirurg Guy Patin domníval: „Všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů.“ Není proto divu, že jsou z těch časů zaznamenány hrubé nadávky doktorům: „Ty smradlavá klystýrová hadice!“

Zlatý věk klystýrů byl po celé 16. a 17. století, kdy jejich používání nabylo mimořádné obliby, zejména u těch přemrštěně úzkostlivých lidí, kteří se i v dnešní době vyžívají v nejrůznějších dietách a očistných programech. Každému totiž dělá dobře, když se všechny duševní i tělesné potíže dají na něco svést. Jak povzbudivě dodává britský autor oblíbených „doktorských“ románů chirurg a anesteziolog Richard Gordon ve svých Podivuhodných dějinách lékařství: „Z neznámých důvodů určitou odolnost proti střevnímu městnání vykazují rudovlasí lidé.“ Jaké štěstí měla podle toho třeba taková Sarah Bernhardtová!

Královská léčba? Stovky klystýrů a tisíce projímadel

Není proto divu, že si z toho všeho v roce 1673 dělal legraci ve své komedii Le malade imaginaire (Zdravý nemocný) také slavný dramatik, režisér a herec Molière, působící na dvoře již zmiňovaného Ludvíka XIV. (1638–1715). Důležitým prvkem hry je příliš časté podávání klystýrů a projímadel. Aby ne! Mimo vladaře zde totiž kralovaly právě tyto dva prostředky. Nemoci krále a jejich léčení osobními lékaři vyvolávaly velkou pozornost celého dvora a vedly se o nich podrobné záznamy. Především proti nesmírné králově chuti k jídlu se lékaři pokoušeli podávat projímadla a klystýry. Od roku 1647 až do své smrti roku 1715 dostal král asi dva tisíce dávek projímadel, několik set klystýrů a prodělal třicet osm pouštění žilou. Nejčastěji dostával král tzv. projímavý bujon, jehož podstatou bylo telecí maso, cikorka, šťovík, hlávkový salát a několik koleček citronu. Tekutina pro klystýry sestávala obvykle z odvaru ibiškového kořene, lístků divizny a lněného semínka. Do toho se přidávaly čtyři unce růžové vody a tři unce mandlového oleje. Základem lehčích klystýrů byl odvar z mouky.

Avšak již Ludvíkův předchůdce, podivínský král Francie a Navary, s pořadovým číslem XIII. (1601–1643), poznal zač je toho loket (čtenářům historických románů je znám z Dumasova románu Tři mušketýři). Podle dochovaných přesných záznamů mu bylo v jediném roce naordinováno jeho osobním lékařem Charlesem Bouvartem 212 klystýrů, 215 projímadel a 47× mu bylo pouštěno žilou. A pak, že je statistika nudná!

Tlusté střevo musí být vždy dokonale prázdné. Hlavně že to sype

V roce 1903 napsal ukrajinský biolog a bakteriolog profesor Ilja Mečnikov spis La vie humaine, ve kterém tento nositel Nobelovy ceny za medicínu a fyziologii (1908) za „práce o imunitě“ a ředitel Pasteurova ústavu v Paříži mimo jiné prohlašuje tlusté střevo za tak zbytečné pro lidské tělo jako křídla pro prasata.

Po setkání s ním tehdejší uznávaný a vlivný chirurg Sir „Willie“ Arbuthnot Lane z londýnské nemocnice sv. Guye rozpoutal počátkem minulého století v Anglii přímo tsunami zájmu o vyprazdňování střev. Tlusté střevo bylo prohlášeno za původce blíže nespecifikovaných jedovatých látek „otravujících“ tělo. Bylo prohlášeno za otravnou žumpu infikující tělo revmatismem, tuberkulózou, rakovinou a řadou dalších zhoubných chorob. Podle pojetí doktora Willieho nejlepším řešením bylo jeho operativní odstranění, což také bylo na velkém počtu pacientů uskutečněno. Až do roku 1913, kdy už konečně začali lékaři tušit, že to ucpané tlusté střevo bude nejspíš plné nesmyslů.

Protože plný tračník dráždit Williho zdaleka nepřestal, vrhl se alespoň na prevenci zácpy a možnosti zvýšení výkonnosti liknavě pracujících tlustých střev. Doporučoval vymastit střeva pintou smetany denně a spát na břiše, vrátil se k olivovému a parafinovému oleji a rybímu tuku. Svým pacientům radil vyhodit křesla a naučit se spíše sedat v dřepu, se stehny přitaženými k břichu, jako ti afričtí divoši, jimž pracovala střeva dobře. Kolegy v nemocnici nutil, aby se vyprazdňovali dvakrát denně. Založil Společnost pro nové zdraví, která propagovala jeho názory v tisku, takže si konečně v roce 1933 vykoledoval vyškrtnutí z registru lékařů. Jen pro zajímavost, doktor Willie zahynul ve věku 86 let pod koly auta při zatemnění za druhé světové války.

Až do své smrti byl neochvějně přesvědčen, že tlusté střevo musí být vždy a za každých okolností dokonale prázdné. Za života ovšem dokázal za hlásání svých názorů vydolovat příjem deset tisíc liber ročně. Záměrem tohoto vyprávění je mimo jiné ukázat, jak člověk posedlý jedinou myšlenkou může v nejlepším úmyslu napáchat více zla než jedinec vedený nejhoršími úmysly.

Král je mrtev. Klystýr žije

Bohužel, nádorových a jiných onemocnění střev, především střeva tlustého (kde se nachází asi 70 % imunitního systému) a konečníku, dnes v populaci přibývá. Také zácpa bývá často zařazována mezi civilizační choroby. Jejich nárůst je dáván do souvislosti se způsobem života, stravovacími návyky a rodovou predispozicí. Na využití starých postupů jsou dnes založeny různé čistící a detoxikační programy i moderní metody diagnostiky a terapie (kolonoskopická vyšetření, rektální podávání léčiv u střevních zánětů aj.). Zájemcům o klasické „léčení“ klystýrem je určena řada webových stránek.

Závažné zjištění z poměrně nedávné doby, že totiž některé léčebné postupy jsou naprosto k ničemu, je třeba považovat za pokrok zrovna tak významný, jako ostatní vědecké i náhodné objevy.