Je to kapitola z dějin medicíny, na kterou dneska nenahlížíme zrovna nejlépe. Už proto, že homosexualita není nemoc, a také kvůli tomu, že používané metody byly mnohdy drastické.
Elektrokonvulzivní terapie (EKT) je typ terapie, která se v psychiatrii praktikuje přibližně osmdesát let. Používala se zejména na léčbu těžkých psychotických stavů pacientů, ale svého času také v souvislosti se snahou léčit homosexualitu.
O první elektrošoky se postaral rejnok
Dnešní pohled na elektrošoky není nijak shovívavý, považují se za opravdové mučení pacienta a metodu, která je značně bolestivá a neetická. Prvotní nápad léčit duševní nemoci elektřinou pochází dokonce už ze starověku, kdy se na čelo nemocného přikládal elektrický rejnok. To vyvolalo požadované křeče (konvulze), které měly mít léčebný efekt. Kdybychom si to měli vysvětlit, jde o jakýsi restart organismu nebo vzpamatování se, obdobně jako když restartujeme počítač, jakmile začne bláznit.
V magické medicíně se věřilo, že právě tyto křeče vyhánějí z těla démony a zlé duchy, kteří dokáží člověka posednout a způsobovat u něj nejrůznější zmatení mysli, duševní poruchy, třeba i homosexualitu a zvrácenost, hysterii anebo mnohé tělesné příznaky.
Právě epileptický záchvat se vysvětloval jako posedlost zlým duchem, stejně jako třeba záchvaty migrény a další bláznivé chování člověka. Tyto stavy se doporučovalo léčit prostředky, které by vyvolávaly stejné silné křeče a záchvaty, protože bylo zjištěno, že to pomáhá. Podávala se třeba jedovatá černá čemeřice, anebo slavný německý lékař, astrolog a alchymista Paracelsus (1493–1541) popsal, že se duševní nemoci zlepšují po křečových stavech způsobených podáním vysokých dávek kafru.
Restart mozku
Samotné elektrošoky se poprvé začaly objevovat od druhé poloviny 19. století. Na základě výzkumů, při nichž se pouštěla elektřina do hlavy, a to jak lidem, tak zvířatům, docházelo pochopitelně k epileptickým záchvatům, změně vědomí, nebo i k bezvědomí. Vůbec nejhorší byly nejrůznější pokusy s elektrošoky na zvířatech, tam nikdo žádné ohledy nebral a spousta zvířat umírala po krutém mučení.
Konkrétní elektrokonvulzivní terapie se začala praktikovat při léčbě psychóz od 20. let 20. století na základě přesvědčení, že schizofrenie a epilepsie spolu nějak úzce inkompatibilně souvisí. To teoreticky znamenalo, že by epileptický záchvat se silnými křečemi mohl léčit rozdvojení osobnosti. Zpočátku šlo o konvulzivní terapii, kdy křeče organismu byly vyvolávány jiným způsobem než elektřinou, většinou medikamentózně.
Díky pokusům se zdálo, že takový pořádný restart mozku opravdu může léčit. Na základě magické medicíny pozdější zastánci ezoterických i různých náboženských přístupů vysvětlovali tento jev tak, že duch, který posedl člověka, následkem uměle vyvolaných křečí a elektrošoků tělo dobrovolně opouští a hledá si jiné. Tuto teorii zastával také psychoterapeut Andrej Dragomirecký (1932–2017), který se věnoval novým duchovním přístupům k léčbě schizofrenie. Tu vysvětloval jako přítomnost přivtělených duší, které mohly v některých případech způsobit i homosexualitu.
Elektrošoky v Československu
V Československu se elektrošoky prováděly pod vedením Karola Matulaye v letech 1940–1941 a o rok později se jim věnovali Otakar Janota a Jiří Roubíček. V roce 1944 Janota informoval o údajně úspěšné léčbě těžké mentální anorexie u dvou dívek ve věku 9 a 13 let. Výsledek léčby pomocí elektrošoků byl prý velmi rychlý. V Praze na Bulovce se v červnu 1941 začal používat Holzerův aparát vyrobený vídeňskou firmou Reiner. První český elektrošokový aparát pak vyrobila firma Telegrafie a nazvala jej Nervostat.
Přijali byste v klidu, kdyby váš/vaše syn/dcera přiznal/a svoji homosexualitu?
Člověk si při takových zásazích do hlavy rozhodně užil své. Provádělo se to nalačno a pacient dostal do úst pořádný roubík. Na sobě měl mít jen lehké oblečení a žádné zbytečnosti, šperky a podobně, bylo potřeba zajistit mu co největší bezpečí. Pacient se běžně pomočil, někdy ejakuloval nebo se pokálel. Po šoku zpravidla usnul nebo byl nějakou dobu úplně mimo. Zcela běžné byly ztráty paměti, šok, trauma a silné bolesti hlavy.
Většinou se elektrošoky používaly jen v těžkých případech, ale nebylo to vždy. U většiny případů také neměly jednoznačný léčebný efekt a buď se musely opakovat, anebo u nich pochopitelně převažovaly jejich drastické nežádoucí účinky. Kontraindikací byl vyšší věk pacienta, těhotenství, nemoci srdce, případně další. Bohužel se ani toto vždy nedodržovalo a elektrošoky tak klidně mohla dostat i těhotná žena, údajně bez vlivu na plod, což je opravdu naprostý nesmysl kvůli vzniku traumatu.
Zhruba od 50. let 20. století se pak u elektrošoků začala používat premedikace nebo celková anestezie a vše se dále zkoumalo. Pak se ale díkybohu začaly mnohem více objevovat názory, že elektrošoky jsou příliš brutální a nemají v psychiatrii místo. Moderní aplikace elektrošoků se začala používat za pomocí nejmodernějších a šetrných přístrojů, pod krátkodobou anestezií s dohledem anesteziologa a pouze ve velmi vážných psychiatrických případech.
Drastická léčba homosexuality
V dobách naštěstí již dávno minulých se homosexualita spojovala s duševními chorobami, a byla dokonce označována za sexuální psychopatii. Rozhodně byla považována za něco nenormálního, proto se také právě prosazovala její léčba takovým drastickým způsobem, jakým byly elektrošoky. A jestliže to někdy zafungovalo u nemocných psychotiků a dokázalo pacienta vyléčit ze schizofrenie, ať už dočasně, anebo napořád, byly i případy, kdy pomocí této nebo dalších metod docházelo k vyléčení i údajné homosexuality, ovšem to zpravidla můžeme přičítat něčemu jinému, a to traumatu.
Traumatizace takového pacienta byla obrovská. Kromě elektrošoků se homosexuální pacienti léčili například lobotomií, užíváním hormonů s naprosto drastickými následky včetně impotence, růstu prsů, přibývání na váze, růstu ochlupení, depresí a dalších nežádoucích účinků, anebo se rovnou přistupovalo k chirurgické kastraci u mužů či k silnému rentgenovému ozařování, které mělo až fatální následky. Jednou z metod bylo také vymývání mozku a nucení pacientů k dramatickému zvracení po podání určitých léků při pohledu na homosexuální akty tak, aby si to jejich mozek navždy zapamatoval.
Provádělo se pak i testování pomocí elektrod, které zaznamenávaly náznaky vzrušení při pohledu na akty. Cílem bylo dosáhnout toho, aby člověk při pohledu na erotické fotografie představující obnažené osoby stejného pohlaví či jejich náklonnost pociťoval odpor, kdežto v případě heterosexuálních aktů měl naopak pociťovat vzrušení. Tak byl vyléčen. A i nacistům byli homosexuálové rozhodně trnem v oku: dělali na nich pokusy, krutě je mučili a mnozí z nich válku nepřežili.
Ani Freud tomu nepomohl
To, že homosexuální lidé byli považováni za duševně slabé a nenormální, bylo spojováno také s tím, že s ohledem na přístup společnosti, perzekuci a postihy za homosexuální kontakty s tím sami homosexuálové měli problémy, které se nutně musely nějak projevit, například depresí, sklony k sebevraždám či přímo sebevražedným pokusům a podobně. Ovšem namísto toho, aby těmto lidem bylo pomoženo k životu, bylo jim pomoženo spíše do hrobu.
Psychoterapie sice s takovými pacienty pracovala, avšak ne příliš úspěšně. Známým psychoterapeutem, který léčil několik homosexuálních pacientů, byl například Sigmund Freud (1856–1939), ale nedá se tvrdit, že by jim zrovna pomohl.
O tom, že by někdo někoho napříč časem spolehlivě vyléčil z homosexuality, neexistují žádné důkazy ani potvrzující studie, naopak moderní doba bez ohledu na některá bigotní náboženská tvrzení a snahy homosexualitu potírat a léčit jednoznačně v zastání odborné veřejnosti homosexualitu v žádném případě za nemoc nepovažuje. A kde není nemoc, tam není potřeba léčby.
Zdroje: Wikipedia; cspsychiatr.cz; Fanel. J. Gay historie. Praha: Dauphin 2000.; Borch-Jacobsen. Pacienti Sigmunda Freuda. Frýdek-Místek: Alpress 2021.; Dragomirecký. Psychoterapie. Praha: Stratos 2007.
ČLÁNKY DO MAILU