Léčení vodou podle faráře Kneippa

V rámci třídění pozůstalosti se ke mně dostaly dva výtisky z let 1895 nesoucí názvy „Léčení vodou“ a „Moje závěť neboli poslední vůle. Zdravým a nemocným“. Jednalo se o páté vydání spisů bavorského kněze Sebastiana Kneippa, jež v překladu do češtiny vydalo nakladatelství J. Koesla.

Publikace obsahují praktické rady, jak předcházet nemocem a jak již rozběhnuté choroby léčit pomocí vody a bylin. Některé postupy a receptury jsem sama vyzkoušela – například „polévání hořejší“ a „napařování úplné“.

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

Život, dílo a osobnost faráře Kneippa mne natolik zaujaly, že jsem se o některá fakta rozhodla se čtenáři podělit:

Život Sebastiana Kneippa: od tuberkulózy k senzačnímu úspěchu

Jméno faráře Kneippa (1821–1897) bývá spojováno zejména s hydroterapií – přírodní léčbou vodou. Sebastian Kneipp se narodil 17. května 1821 ve Stefansriedě. Pocházel z chudé tkalcovské rodiny. V mládí zatoužil stát se knězem, a proto zanechal původního povolání tkalce. V Gröenbachu, pod křídly kaplana Merkleho, studoval latinu a později nastoupil na gymnázium. Během náročných studií však onemocněl závažnou formou tuberkulózy a přes veškerou léčbu mu odborníci předvídali brzký konec.

Po absolvování gymnázia pokračoval mladý Kneipp v Mnichově na filosofii. V té době se mu podařilo objevit knížku prvního německého léčitele vodou, Jiřího Hahna. Nesla název „O léčivé síle čerstvé vody“. Inspirován strohými řádky začal několikrát týdně provozovat koupání ve studené dunajské vodě. Zprvu se zdálo, že metoda nevykazuje úspěchy, ale ani neškodí. Avšak záhy se prokázalo, že postup choroby je zastaven. V kněžském semináři se Kneipp seznámil s přítelem, jehož zdravotní stav byl natolik závažný, že se mu lékař zdráhal vydat zdravotní vysvědčení, bez něhož by dotyčný nemohl být vysvěcen na kněze. Kneipp svého druha s knihou seznámil a od té doby zkoušeli přátelé léčbu vodou společně. Oběma se podařilo vyzdravět a dokončit studia.

Po vysvěcení na kněze se Kneipp rozhodl ve vodoléčbě pokračovat. Jeho posledním působištěm byl Wörishofen, kde byl v klášteře řeholních sester řádu sv. Dominika ustanoven zpovědníkem. Nové působiště mu umožňovalo zdokonalovat objevenou léčebnou metodu a přijímat množství churavých. Celkem třicet let zkoušel farář Kneipp na sobě i ostatních nemocných účinky vodoléčby. Experimentoval, vylepšoval, přidával poznatky o otužování a účincích bylin. Veškerá svá tehdejší zjištění shrnul v knize „Léčení vodou“ (1887), jež vznikla díky četným naléháním jeho pacientů i přátel.

Po sepsání zmíněné knihy se Kneipp domníval, že konečně získá vytoužený klid. Avšak kniha způsobila hotové zemětřesení – přicházeli další a další pacienti, až kapacity dosavadních zařízení kláštera (dvě prádelny) nestačily a bylo nutno za klášterní zahradou vystavět budovy nové. Pohorská vesnice Wörishofen se pomalu měnila v lázeňský komplex, hojně navštěvovaný nejen pacienty, ale i lékaři. Ti, inspirováni Kneippovou přírodní metodou, zakládali podobná léčebná zařízení po celém Německu.

Kneippova kniha byla přeložena do řady jazyků a vyšla opakovaným nákladem. Další knihy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1889 vzniká dílo „Jak žíti: rady a pokyny zdravým i nemocným, aby prostě, rozumně žili a přirozeně se léčili “ obsahující kapitoly týkající se mimo jiné zlozvyků, stravy, oblékání, spánku atd. Následoval „Rádce zdravým a nemocným“ (1890), „Ošetřování dítek“, „Kalendář“, „Moje závěť neboli poslední vůle. Zdravým a nemocným“ (1894) a další. Kromě toho farář vydával i publikace zabývající se zemědělstvím, chovatelstvím a včelařstvím.

Z jakých principů Kneippova metoda vycházela?

Kneipp tvrdil, že lidské tělo, jakožto dokonalý boží výtvor, tvoří harmonicky uspořádaný celek. Domníval se, že nemoci vznikají rozrušením tohoto přírodního souladu (ať už vnitřním, nebo vnějším působením). Za prvopříčinu všech nemocí považoval porušení krevního oběhu či složení krve a mízy. Krev, která prostřednictvím tepen, žil i nejmenších kapilár roznáší výživu a kyslík do celého těla, může být ve svém obíhání stavěna. Tato přerušení způsobují jednak městnání krve a následně záněty, dále pak na jiných místech krve nedostatek. Usuzoval, že organismus je třeba posílit a nepravidelně obíhající krev přivést zpět do pravidelného oběhu. Stejně tak šťávy kazící krev musí z organismu ven.

Voda, voda, sníh

Vodu, jako prostředek k léčení, propagoval ve formě koupelí, obkladů, napařování, polévání, omývání, obalování (tzv. ovniků), bleskových střiků i požívání. Pokud nebylo výslovně uvedeno jinak, jednalo se vždy o vodu studenou (někdy obohacenou o čerstvý sníh). Po použití procedury se studenou vodou bylo pacientům doporučováno neotírat tělo do ručníku, nýbrž navléknout si suchou košili, svrchní oděv, a poté se nejméně patnáct minut pohybovat, aby došlo k rovnoměrnému zahřátí organismu. Koupel měla být co nejkratší.

Studené koupele a střiky radil Kneipp spíše neužívat na noc, protože by mohly oběh příliš rozproudit a narušit tak spánek. Rady ohledně obkladů, ovinků a omývání byly určeny především ležícím pacientům, například pro uvolnění nahromaděných plynů nebo při bolestech zad. Koupele dělil na částečné (např. koupel hlavy, očí), úplné, poloviční a sedací. Po zkušenosti s napařovací skříní shledal, že toto zařízení nedosahuje dlouhodobých léčivých účinků a zaměřil se na napařování jednotlivých částí těla (např. nohou, uší), které se prokázalo být mnohem účinnější.

Podle toho, v jaké tělesné kondici se zesláblí pacienti nacházeli, volil počet polévání konví (jednou až deseti). Polévalo se buď celé tělo (polévání úplné), nebo jeho části (polévání hořejší, dolejší, kolen, hlavy, kyčlí…).

Co se týče pití vody, zapovídal tehdejší módu přehnaného vpravování tekutin do těla. Říkal: „Pij, kdykoli žízníš, ale nepij nikdy mnoho.“ Nedoporučoval napájení při jídle nebo těsně po něm, neboť tím dochází k ředění žaludečních šťáv. V případě zácpy naopak radil požít každou půlhodinu malou lžičku studené či vlažné tekutiny.

Zdravý životní styl: Co věděl už Kneipp

Léčbu Kneipp doplňoval řadou dalších, většinou bylinných prostředků ve formě kapek, čajů, trestí, prášků, olejů, pryskyřic aj. Zdůrazňoval, že ke zdravému životnímu stylu patří jednoduchá a přírodní strava, čistý vzduch, vhodné oblečení, zdravá mysl a chůze naboso. Co si pod tím představit?

Otužovacím prostředkům věnoval v „Léčení vodou“ samostatnou kapitolu. Za nejpřirozenější prostředek otužovací považoval chození bez bot, naboso. Doporučoval, aby i městští lidé, takzvaně z lepších tříd, alespoň před uléháním či vstáváním na pár minut boty odložili. Taktéž radil matkám, jak otužovat děti od nejútlejšího mládí – například ponořením dítka po teplé koupeli na dvě až tři vteřiny do studené vody. Chodit ve sněhu radil pouze za předpokladu, že je zbytek těla zahřátý. A po chůzi na mokrém podkladu (rosa, sníh…) kladl na srdce nohy omýt, osušit a následně obléknout do suchého.

Kneippovy přírodní metody jsou dodnes využívány v oblastech lázeňství (hydroterapie, balneologie…), bylinkářství a výživovém poradenství. Ve své době byly páterovy spisy naprostým hitem a rozprodávaly se do posledního výtisku. Osobně obdivuji jejich nadčasovost a troufám si tvrdit, že mají stále co říci – lékařům i nemocným. Za podivuhodné považuji také to, že farář Kneipp v rámci poradenství a léčby přijímal pouze dobrovolné dary. Získanými prostředky podporoval nemocné a chudé (zřídil dětskou nemocnici, lázeňský dům i několik nadací). Působil svědomitě a skromně. Jako pastýř nikdy neodepřel pomoc potřebným, ať už lékařskou či tu duchovní.

Příklady léčby různých neduhů podle Kneippa:

Dále najdete ukázky léčby konkrétních potíží, například ztráty vlasů, krvácení z nosu, kuřího oka, zahlenění, pálení žáhy, průjmu i zácpy.