Léčivé laudanum obsahovalo opium. Dávalo se i dětem, závislost nikdo neřešil

Pod názvem laudanum se ukrývá tinktura  o síle deset procent připravená z práškového opia rozpuštěného v silném alkoholu. Opium se získává z nezralých makovic máku setého (Papaver somniferum). 

Laudanum je tedy tekutina, a to hnědé či hnědočervené barvy, díky obsahu lihu nebo silného alkoholu extrémně hořlavá, a rovněž i obsahující složky opia a všechny opiové alkaloidy – morfin a kodein. Při užívání laudana to tedy byla dvojí síla a vznikala dvojí závislost, protože lidem se nabízel nejen silný alkohol, ale i silně návyková droga. To ovšem dlouhou dobu nikdo nevěděl. 

Přečtěte si také:

Do vynálezu anestezie museli být chirurgové hlavně rychlí

Mezi typické nežádoucí účinky při užívání laudana patřila euforie nebo naopak později útlum a spavost, zpomalení dechu, zástava průjmu, uklidnění, zpomalení srdečního rytmu, uvolnění svalů, ale samozřejmě i fyzická a psychická závislost. 

Předávkování vedlo k zástavě dechu, kolapsu a smrti. Svou roli hrály i nežádoucí účinky nadměrného užívání alkoholu, který laudanum také obsahovalo, například poškození jater.

Laudanum na všechny neduhy světa

Použití laudana bylo v minulosti velmi rozšířené a všestranné. Nejčastěji se laudanum nabízelo proti kašli a bolesti, ale také při nejrůznějších infekcích, průjmech, srdečních chorobách, na uklidnění a na spaní. Laudanum dokázalo tlumit křeče, silné bolesti, horečku, přinášelo celkové uvolnění a uklidnění, lidé se po něm z pochopitelných důvodů cítili lépe. 

Přečtěte si také:

Nejznámější operace všech dob. Probíhaly bez anestezie a málokdo je přežil

Běžně se také nabízelo dětem. To si dnes jen asi těžko dokážeme představit. Laudanum se totiž ještě hojně používalo v 19. století a na počátku 20. století, kdy se již vědělo, že se jedná o narkotikum a sedativum.

Existovalo několik druhů laudana, což také souviselo s jeho vývojem v různých dobách. Dá se říci, že použití laudana je známé od 16. do 20. století. Velice oblíbené bylo laudanum proslulého německého lékaře a alchymisty Paracelsa, který žil v 16. století. Ten snad jako jeden z prvních doporučoval různé opiové směsi pro snížení bolesti. Paracelsovo laudanum se lišilo od pozdějšího laudana tím, že jeho tinktura obsahovala různé další příměsi, a to až vyloženě magické. Říkalo se mu laudanum paracelsi.

Paracelsovo laudanum s unikátním složením

Podle Paracelsa účinnost takového přípravku spočívala především v dokonalé souhře jednotlivých substancí. V 16. a 17. století opium plně nahradilo halucinogenní a prudce jedovaté rostliny jakými byly durman, rulík, blín či mandragora, běžně využívané v léčitelství a magii a spojované s čarodějnickými procesy. Paracelsus do své opiové tinktury však přidával tehdy ještě skořici, semena mandragory a blínu, projímavou šťávu z kdoule, pižmo a mastichu – pryskyřici z lentišku.

Přečtěte si také:

Jak žvýkat mastichu? Je třeba to umět! Pryskyřice má prokázané zdravotní účinky

Paracelsovo laudanum bylo považováno za jeho tajný lék a prostředek k pozvednutí nálady nevyléčitelně nemocných. Prý jej neustále nosil u sebe v jílci svého meče, který dostal jako dárek od kata. Laudanum ale zřejmě bylo opředeno jistým tajemstvím, protože například jeho žák Oporinus tvrdil, že laudanum jsou pilulky z myšího trusu, jež Paracelsus podával svým pacientům při nemocech v případě nejvyšší nouze. Možná tím bylo myšleno přímo zaschlé opium v pevném skupenstvím s některými dalšími přísadami, uválené kuličky jako lék pak zřejmě mohly připomínat myší bobky.

Od 17. století se pak propagovalo laudanum jako čistá opiová tinktura, pouze s příměsi skořice, hřebíčku a šafránu. Tuto recepturu si nechal patentovat lékař Thomas Sydenham v roce 1660. Laudanum se ale do té doby, a také později, různě míchalo s takovými přísadami jakými byly například: pepř, muškátový oříšek, skočec, ambra, rulík, později dokonce i éter, chloroform, whisky, víno, brandy, hašiš nebo rtuť.

Lékárny běžně nabízely drogy

Laudanum se skvěle uplatňovalo při různých epidemiích, v 19. století se nabízelo ženám proti menstruačním bolestem, dokonce i neklidným dětem na spaní, kojencům a miminkům při bolestech zoubků pěkně na lžičku. Tehdy byla síla alkoholu v takovéto tinktuře minimálně 48%. Teprve později, když už se vědělo o škodlivých účincích opia, bylo nutné všechna narkotika povinně označovat.

Dříve se v lékárnách prodávalo kde co, naprosto nejasného obsahu a bez pečlivého označení, což mnohdy nadělalo více škody než užitku. Sázelo se na líbivé a zavádějící etikety, ale složení přípravku bylo tajné a nikdo vlastně nevěděl, co lék doopravdy obsahuje. Lékárnici si doma míchali bůhvíjaké lektvary slibující zázraky a přicházeli si na dost pěkné peníze. Lidem ale buď nepomohly, nebo velice uškodily, způsobily závislost, případně se dalo sázet na placebo efekt. Při předávkování samozřejmě hrozila i smrt.

Přečtěte si také:

Šarlatáni řádili už před sto lety. Nabízely se hlavně drogy

Zákon o potravinách a drogách z roku 1906 ve Spojených státech vyžadoval, aby byly konkrétní drogy jako například alkohol, morfin, kokain, heroin či konopí přesně označeny s uvedeným obsahem a dávkováním. V Británii došlo k zákazu prodeje omamných látek v roce 1920, tinktura opia se ale u některých diagnóz doporučuje dodnes. Koncem 20. století a na počátku 21. století se údajně laudanum v USA používalo k léčbě těžkého průjmu nebo k úlevě u neonatálního abstinenčního syndromu nebo případně u terminálního stádia rakoviny.