Už jste někdy nakupovali v lékárně, kde se bílý lékárenský plášť dědí už po sedm generací, kde vám namíchají vlastní bylinné masti bez parabenů přesně na míru, i čaje podle rodinných receptů? My jsme na takovou apatyku narazili v Říčanech u Prahy. Lékárnu U Bílého lva vedou Lucie a Aleš Nedopilovi, lékárníci, kteří farmacii zcela propadli. Vzácné dobové lékárenské artefakty zdobí nejen jejich obývák, ale jsou i součástí výstavy Od alchymie k moderní lékárně, kterou se snaží šířit osvětu o lékárenství. O tom současném i staletí starém.
Interaktivní výstava Od alchymie k moderní lékárně pobíhá ve Strančicích u Prahy do 15. května 2015. Info: www.ubileholva.cz
Bez akvária nesměla fungovat žádná lékárna
První lékárny začaly vznikat kolem desátého století v jižní Evropě, kde navázaly na tradice antických kořenářů a bylinářů. U nás máme písemné poznatky o lékárnách až ze století třináctého. Ve Starém Městě pražském působili tehdy dva až tři lékárníci.
Zatímco dnes rozlišujeme lékárny zejména podle názvu, ve svých začátcích se lékárny dělily na veřejné, zámecké nebo klášterní, podle toho, kdo je vlastnil, ale také na reálné nebo radikované, kdy právo provozovat lékárnu bylo vázané buď na dům, ve kterém se lékárna nacházela, nebo na lékárníka. Ať už ale byla lékárna jakákoliv, její součástí musely být předepsané místnosti a jasně dané vybavení. Tak, aby odpovídalo tehdejším předpisům.
Šlo zejména o repositoria – regály, pixidenc – nádobky na uchování léčiv, a táru – prodejní pult, které se nacházely v oficíně – hlavní místnosti výdejní. V lékárně též musela být culinas – laboratoř, suchá skladovací místnost, kde se uchovávaly nosné látky, které byly z cukru (zároveň zde ale spávali i lékárničtí učni). „Důležitou a nezbytnou součástí bylo i akvárium – sklep, kde se uchovávaly vosky, tuky a olej. V podkroví se nacházelo herbarium, kde se skladovaly sušené byliny,“ vypráví Lucie Nedopilová.
Ne v krabičkách, ale ve stojatkách byla léčiva
Na výstavě jsou k vidění originální repositoria z první i druhé poloviny 19. stol. V lékárnách jich vždy stálo několik vedle sebe, neboť i v tehdejší době bylo dostatek léčiv, byť šlo hlavně o rostlinné extrakty. Rozdíly v repositoriích z různých historických období jsou nejvíce patrné na zdobení úchytů u šuplíků a popisovacích štítků. „U silně účinných látek se na popiscích krom názvu nacházela i dvě čísla. Po levé straně štítku je nižší číslo, které značí maximální jednotlivou dávku pro dané léčivo a vyšší číslo maximální denní dávku daného léčiva,“ vysvětluje lékárnice.
Podobné značení jsme našli i na stojatkách, tedy nádobách na uchování léků. Co nádoba, to jiný materiál, tvar i typ. „První stojatky, které se vyráběly, byly velké italské majoliky, jež lékárnu krásně zdobily. Na suché prachy se používaly dřevěné stojatky, na masti a oleje keramické a skleněné s širokým či tenkým zábrusem. To podle toho, nač byly určené. Tenký zábrus je předurčoval k naplnění tinkturami nebo tekutinami, široký byl na prach,“ říká Lucie Nedopilová a dodává: „Nikdy se ale nesměla vedle sebe skladovat léčiva účinná a léčiva silně účinná, to aby nedošlo k záměně.“
Lékárnám vládli muži
Jenže než se takové stojatky mohly naplnit, muselo být čím. Než se rozjela sériová výroba, což se velkém stalo až s objevem penicilinu v roce 1928, musel lékárník prakticky všechny léky vyrábět přímo v lékárně. Záměrně píši lékárník, ne lékárnice, a nejde přitom o genderovou nekorektnost, dříve totiž za tárou stáli jen muži. Důvod je prostý, vyrábět léky byla pěkná dřina. Obrovské naběračky k výrobě a přelévání sirupů, nebo hmoždíř s tloukem o hmotnosti malého tlustokožce určitě nebylo nic pro jemné ženské ruce.
Prvním, co se jako léčiva používalo, byly byliny, které se po sběru usušily v herbariu a uchovávaly se v dřevěných sudech nebo plechových dózách. Před samotnou přípravou se pak buď nahrubo sekáčkem sekaly nebo na mlýnku umlely, a dále tloukem rozdrtily třeba na prach. Pokud bylo v plánu vyrobit tinkturu, provedl se z byliny prvovýluh, ten je nejsilnější, bylo-li třeba slabšího kalibru z byliny, opakovaným výluhem vznikal extrakt. Ten se uchovával převážně v demižonech.
S ohledem na fakt, že se léky nevyráběly jen na zakázku, ale i tzv. do foroty, postupem doby si lékárny začaly pro své výrobky pořizovat i jednotné obaly s vlastními popisky. Šlo třeba o antiastmatické cigarety, Pytiol, Octan, Dynil, Alegenu, prášek proti hmyzu, prášek pro vepře, pilulky čistící krev či prsní thé.
Zatímco ještě v roce 1895 se v lékárnách vyráběly tři čtvrtiny všech léčiv, dnes se přímo na prodejně vyrobí jen tři procenta prodaného objemu. Valnou většinu tak vyrobí automatizovaná farmaceutická výrobna. Pokud vás ale zajímá, jak se taková pilulka, tableta nebo čípek vyráběly za zdmi lékáren, a to za dob našich praprababiček, nenechte si ujít náš další článek.
ČLÁNKY DO MAILU