Přežití pádu z největší výšky se přičítá palubní stevardce Vesně Vulović. Jugoslávské letadlo, v němž obsluhovala cestující, se kvůli výbušnině na palubě zřítilo z výšky 10 kilometrů u Srbské Kamenice v tehdejším Československu. Tento rekord z roku 1972 dodnes nikdo nepřekonal. Není to však jediný případ, kdy někdo zázračně přežil volný pád ze smrtících výšek.
Jak přežít havárii letadla?
Fyzici počítají s terminální rychlostí – maximální rychlostí, jakou objekt dokáže nabrat při pádu. Pro lidské tělo tato hodnota dosahuje okolo 200 km/h vleže až 290 km/h střemhlav a v řidších vrstvách atmosféry ještě více. Padající osoba dosáhne terminální rychlosti do 15 sekund, kdy stihne spadnout asi o 460 metrů. Podle propočtů na chodcích sražených auty přitom může člověk zemřít i následkem nárazu v rychlosti 50 kilometrů v hodině – a to to ani není náraz o zem. Sebevrahům, kteří volí pád, na to stačí budova o pár patrech.
Tak jak dokáže někdo přežít výšku tisíců metrů?
Většina těchto zázraků by se nestala nebýt podloží, které utlumilo náraz. Všimněme si, že v mnoha jmenovaných příbězích figuruje hluboký sníh, větve stromů nebo obojí. Web o vědě Popular Mechanics na otázku, jak přežít volný pád, doporučuje snažit se trefit do sněhu, křoví, bažiny, klidně i propadnout sklem, když na to přijde. Vodní hladina je však nevhodná. Není ji totiž možné nárazem stlačit. Přestože se do ní ponoříte, bude to příliš tvrdý dopad.
Kuriózní přežití rekordního pádu Srbky Vesny Vulović se těší největší pozornosti co do snah o vysvětlení. Doteď ale nikdo přesně neví, jak se to stalo. Podle všeho to souvisí s tím, že spadla i s kusem letadla. Často se uvádí, že letadlo narazilo do zasněženého kopce ve velmi příznivém úhlu. Roli mělo hrát i to, že letušku přirazil ke stěně vozík. Po roztržení letounu z něj totiž část posádky vypadla následkem vyrovnání přetlaku. Podle lékařů Vulović kvůli tlaku vzduchu nejspíše omdlela už ve výšce a to ji mohlo zachránit před fatálním poškozením srdce při nárazu.
Původně měl letět někdo jiný
Vesna Vulović se narodila v roce 1950 a pocházela z Bělehradu. V rozhovoru popisuje, že letuškou se stala, aby mohla častěji navštěvovat Londýn, protože měla ráda Beatles a angličtinu. V osudný den jí bylo třiadvacet a měla u jugoslávského Aerotransportu odpracováno teprve osm měsíců. Na směnu původně neměla nastoupit – podle všeho si jí však spletli s jinou Vesnou, a protože chtěla vidět Kodaň, přijala to.
Let JAT 367 začínal 25. ledna 1972 ve Stockholmu a měl směřovat do Bělehradu se zastávkami v Kodani a Záhřebu. Asi ve čtyři hodiny odpoledne, po první zastávce, se však celé letadlo zřítilo v Srbské Kamenici u Děčína. Vulović jako jediná z 28 lidí na palubě zůstala naživu. V letadle bylo třiadvacet cestujících, zbytek tvořila posádka.
Místní ji našli zaklíněnou pod jídelním vozíkem, křičící, s frakturami obou nohou, pánve, lebky, žeber i obratlů. Vlivem otřesu mozku zapomněla na celý let i následující měsíc po havárii a necelý rok měla ochrnutou dolní polovinu těla. Po zotavení se chtěla vrátit na palubu, ale letecká společnost ji usadila do kanceláře.
Co se vlastně stalo? Dle zkoumání explodoval zavazadlový prostor vlivem nastrčené bomby. Období 60. a 70. let bylo plné teroristických útoků na Jugoslávii ze strany nacionalistických chorvatských emigrantů. Nějaký Chorvat se dokonce přiznal švédským novinám, ale zatčen nebyl. Dva novináři začali v roce 2009 propagovat kontroverzní teorii, že let omylem sestřelilo Československé letectvo.
Vesna Vulović žila dále, na několik let se i vdala. Také se o ní ví, že protestovala proti socialistické vládě, pročež ji aerolinky propustily. Rozhovory o události poskytovala jen velmi zřídka, potýkala se s „vinou přeživšího“ a jako terapie jí sloužila pravoslavná víra. Zemřela v prosinci 2016 v 66 letech.
Pád z letadla bez zlomenin
Nicholas Stephen Alkemade se narodil roku 1922 v Norfolku. Po začátku 2. světové války narukoval k Royal Air Force. Sloužil převážně jako zadní střelec v posádce bombardéru Avro Lancaster MK II jménem Werewolf. Alkemadeova patnáctá mise skončila neštěstím, jeho spoluletci zahynuli – sám však přežil pád z letadla s pouhým poraněním jedné nohy.
Letadlo zrovna 24. března 1944 dokončilo shazování bomb na Berlín, na zpáteční cestě jej však nečekané větry odnesly nad Porúří. Werewolf byl postřelen německým letadlem a začal hořet. Britský pilot nakázal evakuaci s padáky. Jedenadvacetiletý Alkemade však zjistil, že jeho padák se vznítil, a rozhodl se vyskočit bez něj. Při pádu z výšky, která se dnes odhaduje na 5,5 km, se podle svých slov díval na hvězdy nad sebou, než ztratil vědomí.
Probudil se v hlubokém sněhu v lese a kupodivu měl pouze vyvrtnuté koleno a popáleniny od požáru. Nejspíše jeho pád zmírnily pružné větve mladých borovic a vrstva sněhu. Byl by ale asi umrznul, protože nemohl chodit. Píšťalkou přivolal kolemjdoucí, kteří jej vzali do nemocnice. Vyslýchající z Gestapa jeho příběhu nevěřili. Alkemade skončil ve vězeňském táboře Stalag Luft III. Tamní podmínky ale také přežil a po válce se vrátil do Británie, kde zemřel ve věku 64 let.
Zaléhají vám uši při cestování letadlem?
Do měkkého, do skla
Alkemadeův příběh je velmi vzácný, ale ne úplně ojedinělý. V sovětském letectvu se podobná nehoda stala o dva roky dříve podplukovníkovi jménem Ivan Michajlovič Čisov. Když jeho letoun napadla Luftwaffe, vyskočil ven a rozhodl se otevřít padák později, než bylo zvykem, aby nebyl snadným cílem. Než to ale stihl, omdlel vlivem řídkého vzduchu. Dopadl na zasněžený svah a svalil se do rokle. Čisovovo tělo utrpělo těžké zlomeniny pánve i páteře, ale brzy se zotavil. Dokonce chtěl znovu létat, ale udělali z něj navigátora.
Jiný válečný letec, který přežil volný pád, byl Američan Alan Magee. Počátkem ledna 1943 byl na své sedmé misi, kdy bombardoval francouzské Saint-Nazaire. Letadlo zasáhli Němci a Magee zjistil, že i jeho padák je značně potrhaný a nepoužitelný. Ve snaze přesunout se mezi dvěma částmi letadla upadl do bezvědomí nedostatkem kyslíku. Jeho bezvládné tělo vypadlo z letadla a po asi 6,7 kilometrech prorazilo skleněnou střechu saintnazairského nádraží. Polámaný a pořezaný Magee, kterému pád téměř oddělil paži od těla, se stal válečným zajatcem a svobodu mu vrátil až konec války.
K nejmladším přeživším patří Juliane Koepcke, dcera německých zoologů žijících toho času v Peru. Také byla na rozdíl od jiných ještě dlouho po nehodě odkázána sama na sebe. Na Štědrý večer 1971, když jí bylo 17, letěla s matkou z Limy do Panguany. Letadlo po zásahu bleskem spadlo do Amazonského pralesa. Koepcke, stále připoutaná k sedadlu, měla zlomenou klíční kost, poraněné oko a otřes mozku. Trvalo jí jedenáct dní, než se dostala do civilizace. Pád přežilo dalších 14 členů posádky, kteří však následně zemřeli v džungli. Koepcke o své zkušenosti napsala knihu Als ich vom Himmel fiel: Wie mir der Dschungel mein Leben zurückgab.
Skočil ze 7 km pro zábavu
Z dobrovolných skoků bez padáku drží laťku Američan Luke Aikins. Tento pilot a vzdušný fotograf je zároveň profesionální skydiver a s touto adrenalinovou činností začal v pozoruhodných 12 letech. V roce 2012 asistoval Felixu Baumgartnerovi v jeho slavném skoku z neuvěřitelných 36 576 metrů. O čtyři roky později se sám rozhodl pro snad ještě šílenější počin: a sice že se spustí z „pouhých“ 7620 metrů, ale bez použití padáku.
Šlo o veřejnou událost konanou 30. července 2016 nedaleko kalifornského Simi Valley. Aikinsův pád trval dvě minuty, jeho přežití však není záhadou. Podařilo se mu přistát v připravené elastické síti o rozměrech 30×30 metrů, vyrobené ze speciálního materiálu na bázi polyethylenu.
Záznam z plánovaného skoku bez padáku do elastické sítě
Zdroje:
All That’s Interesting: People Who Fell Out Of Planes — And Lived
Guinness World Records: How Vesna Vulović survived the highest fall ever with no parachute
War History Online: The Airman Who Fell 18,000 Feet Without a Parachute & Lived