Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen (1720–1797) coby mladý muž vstoupil do ruské armády. Zúčastnil se bitev proti osmanským Turkům. Když se – již coby důstojník v. v. – vrátil do rodného Bodenwerderu, stal se z něho – tolerantně řečeno – pábitel. Vysloužil si přezdívku „baron Prášil“. Vyprávěl zcela neuvěřitelné historky, v nichž byl – jak jinak – hlavním hrdinou. Prý letěl v dělové kouli, za vlasy se sám vytáhl z bažiny, navštívil Měsíc atd.
Souhrn psychiatrických příznaků nazvaných jeho jménem mají pacienti, kteří si známky své nemoci buď zcela vymýšlejí, nebo výrazně zveličují. Tj. vědomě a věrohodně předstírají chorobu.
Münchhausenův syndrom: syndrom barona Prášila
Zálibu a pravé mistrovství mívají lidé postižení tzv. syndromem barona Prášila v nápadných až teatrálních projevech. Umí simulovat mdloby, záchvaty zvracení, dušení se atd. Může to být primárně motivovanou touhou po pozornosti, péči a zájmu okolí.
Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen známý jako baron Prášil proslul svými vymyšlenými historkami
V anamnéze lze často najít psychická traumata v dětství, včetně sexuálního zneužívání; nedostatek rodičovské pozornosti a lásky; sdílení utrpení vážně nemocného příbuzného; ztrátu milovaného člověka; nízkou sebeúctu. Svůj význam může mít i nenaplněné profesionální přání – vystudovat medicínu.
Tyto tzv. imaginární pacienty nelze považovat za hypochondry. Hypochondr má strach o své zdraví, Prášilové vědí, že nejsou nemocní. Jen o své nemoci chtějí přesvědčit ostatní. Nejde ani o „(s)prosté simulanty“ směřující k získání konkrétních, jasně definovatelných výhod, například propuštění z výkonu trestu, finanční příspěvek a podobně.
Nemoc v zastoupení: zlo páchané na dětech
Výše popsaný syndrom může probíhat i „v zastoupení“ (odborně řečeno „by proxy“). Dítě se zde může jevit jako nemocné kvůli umělému vyvolání příznaků. Donedávna byly za pachatelky považovány v naprosté většině matky. Tomu odpovídají i opakovaně publikované základní charakteristiky jak oběti, tak i těch, kdož stav vyvolávají.
Mezi základní charakteristiky takto týraných dětí patří:
- velmi omezený styk s jinými osobami, než je matka,
- pomalejší psychický a nezřídka i fyzický vývoj,
- výrazná psychická závislost ve smyslu mimořádného citového pouta k matce,
- příznaky údajných nemocí se značně omezí, nebo dokonce zcela vymizí za nepřítomnosti matky.
Matky výše zmíněných dětí charakterizuje:
- znalost ze zdravotnických oborů,
- zájem o spolupráci se zdravotnickým personálem, snaha navázat s těmito osobami přátelský vztah,
- ostentativní starostlivost o své dítě („Vždyť já se pro ně obětuji, jsem pravý opak matky dítěti ubližující.“),
- zajišťují, ba někdy i vymáhají náročná a třeba i pro dítě nepříjemná a bolestivá vyšetření,
- pokud matka žije s partnerem, jde o muže, jenž se v rodině neangažuje. Často je s dítětem sama. Výjimkou není platonický vztah k lékaři,
- v nemocnicích, ordinacích, a dokonce i v čekárnách podobných institucí se cítí dobře, popovídá si tam o zdraví a nemocech,
- jejich jakoby vřelé a empatické chování je především manipulativní.
U matek bývá v této souvislosti popsán obranný mechanismus projekce. Mají často poměrně nízké sebevědomí, jsou přesvědčeny, že jim významní lidé v jejich okolí křivdili. Agresivní impulsy vzniklé na tomto základě potlačují. Přesněji řečeno, přenesou je. Ubližují třeba jen zprostředkovaně tomu, kdo ublížil jim. Bojují proti autoritě. Vynutí si zájem, který jim kdysi tak chyběl.
Nejen matky
První popis simulanta vytvořil starověký lékař Galén. Roku 1838 britský lékař Gavin publikoval popis řady triků vojáků a námořníků zneužívajících lékařskou péči. Roku 1934 byl popsán případ zámečníka předstírajícího epileptické záchvaty s cílem být hospitalizován. Byl to muž natolik učenlivý, že posléze – než to prasklo – úspěšně vystupoval jako lékař.
Termín Münchhausenův syndrom se v literatuře objevil díky Richardu Asherovi v polovině minulého století. Varianta „v zastoupení“ (by proxy) byla popsána Royem Meadowem roku 1977.
Od devadesátých let minulého století je známo, že pachatelkami nemusí být jen matky. Obzvláště rafinovaně zde dokáží postupovat i otcové. Jde vesměs o muže ve svém zaměstnání neúspěšné. Předstírají maximální péči o svého potomka. V nemocnicích a ve vztahu ke zdravotnictví vystupují, jak je uvedeno v odborné publikaci: „Příliš náročně, arogantně a nerozumně.“ Personál obviňují ze smýšlených chyb, rádi lékaře i nemocnici žalují. K ženám – zejména vzdělanějším – jsou velmi kritičtí. Dojde-li k rozvodovému sporu týkajícímu se péče o dítě, bojují velmi tvrdě. Mnohdy i nekorektně.
Porozvodový Münchausen by proxy?
Jde o termín, jenž doposud nebyl publikován, tím méně je obecně znám. Zabýváte-li se porozvodovými spory o děti, pak o něčem podobném slyšíte dosti často.
Je nemocné? Příčinou může být i umělé vyvolání příznaků pečujícím rodičem
Rodič, v jehož péči je dítě (zde jej nazveme jednička), se obrací na patřičné orgány s návrhem na podstatné omezení styku potomka s druhým z rodičů (zde s dvojkou). Svůj návrh zdůvodní tím, že dítko k druhému rodiči nechce, cítí se tam špatně a nemá vhodnou péči. „Chodí k němu jen z donucení. Po návratu bývá často psychicky vyčerpané, nemocné. Špatně spí, je plačtivé, má noční děsy, pomočí se.“ Hle, toť obraz týrání dítka padoušským krkavčím rodičem číslo 2.
Hovoříte-li se zmíněnou dvojkou, slyšíte jiný příběh. Předávání dítka je skutečně velmi složité. Rodič – hlavní pečovatel – tónem hlasu, gesty, aranžmá situace poskytuje dítku rozpornou informaci hodnou chytré, či spíše hloupé horákyně. Slova „Jdi za ‚dvojkou‘, musíš, nebo nás dá zase k soudu,“ bývají zmíněnými mimoslovními projevy negována.
Poté, co se předání malého nešťastníka uskuteční, je za chvíli vše jinak. Dítě si pobyt u rodiče-dvojky užívá. Mnohdy se ani nechce vrátit do láskyplné náruče jedničky. Když se tak posléze stane, nastává u něj tzv. „konflikt loajality“. Slyší, jak bylo jedničce smutno, jak na ně chudinku jednička myslela a trápila se. Nelze se divit, že mnohdy tzv. utíká do nemoci nebo z toho všeho má zlé sny.
Divit se ale lze tomu, že nejedna sociální pracovnice, ba i soudní znalkyně, naznačené souvislosti buď nevidí, nebo nechce vidět.
Baronův „syndrom v zastoupení“ je dnes jednoznačně řazen mezi formy týrání dítěte. Týráno je i v jeho rozvodové variantě. Tyranem je rodič jedna. Ten ovšem činí možné i nemožné, aby zodpovědnost svalil na druhého.
ČLÁNKY DO MAILU
