Na první pohled nebo poslech to vypadá jako veselohra o roztržitém podivínovi. Mnohokrát za sebou si umývá ruce, kontroluje, zda zamknul nebo vypnul plyn. Na podruhé nad tím mávnete rukou. Opakovaná kontrola, zda máte k nutnému jednání sebou vše podstatné, jaksi patří k věci. Nejeden pán, jakož i paní, si několikrát za sebou namátkou kontroluje, zda má všechny knoflíčky zapnuté. A kdo zásadně nikdy neposlal na dejme tomu pět nových adres „čínskou modlitbu lásky“, tu, jež nám dává na vybranou, zda zbohatneme, nebo nás přejede auto, nechť hodí kamenem. Ve všem, co je výše uvedeno a navíc v mnohém jiném lze najít prvky obsedantně kompulsivního jednání. Lze to nazvat dle jedné ze slavných knih S. Freuda: Psychopatologie všedního dne.
Obsedantně-kompulzivní porucha ničí život této Britky i jejího manžela. Sebemenší vychýlení od zaběhlých rituálů znamená, že je třeba začít je provádět znovu.
Když dva dělají zdánlivě totéž, nemusí to být totéž. Citujme z písemných sdělení, v nichž lidé léčící se z obsedantně kompulsivní poruchy popisují duševní stav, jež je dovedl k psychologovi.
- Zoufale mne trápily myšlenky, co se stane a co zaviním.
- Pořád myslím na smrt, kterou přijdu o své nejbližší vlastní nedbalostí.
- Připadám si jako počítač, stále musím přepočítávat vše, co vidím.
- Strašná úzkost z toho, co by se mohlo stát.
- Připravit porci Nutrilonu malému, jak vám to asi trvá? Mně hodinu i víc. Mám vytvořený takový rituál, a když něco neudělám, musím začít znovu. Třeba desetkrát za sebou. Vím, proč to je: Moc mě trápí, že nemohu kojit.
- Pořád si musím zapisovat, co slyším. Mám pocit, že něco zapomenu, a pak se něco strašného stane.
- Věčně si připadám špinavá, to od té doby co můj otec…
- Strach z nákazy je asi horší, než být nakažený. To první znám moc dobře. Když zvládnu 100× říci svoji „čarovnou formulku“, nenakazím se.
- Přestala jsem jezdit autem. Měla jsem hrůzu z toho, že někoho přejedu nebo i jinak zraním. Opakovaně jsem se šla dívat na auto, jestli na něm není krev. Dokonce mě přitom kontrolovala i policejní hlídka.
Obsese a kompulze
Obsese je utkvělá, opakovaně se vnucující, ovládavá myšlenka. Bývá laděna úzkostně. Platí pro ni „alchymistický paradox“: V knihách o transmutaci železa v zlato bývalo uvedeno, že přitom nelze „myslet na chřástala“. Pomohlo by nemyslet na utkvělou myšlenku, ale nejde to.
Kompulze je opakované jednání, činnost vykonávaná postiženým v naději, že se právě tím zbaví úzkosti a vnucujících se obsesí. Patří sem i slovní projevy, nezřídka vnímané jako „magické“. Tj. vyvolávající přesvědčení, že díky jim se zachráním před hrozícím neštěstím.
Není to jen běžná obava
Nejde o náhodu. Dále popsané projevy jsou přítomny každý nebo takřka každý den po dobu nejméně dvou týdnů:
- Obsese i kompulze považuje postižený za své vlastní úvahy, puzení a činy. Nejde o záležitosti vnímané jako vnucené.
- Oboje je nepříjemné. Je to vnímáno jako v zásadě nepřiměřené a nesmyslné, ale zároveň jako nutné. Nečiníme tak z radosti nebo pro potěšení.
- Alespoň jednu obsesi či kompulzi chce pacient zvládnout, potlačit, nebýt v jejím vleku. V této snaze nemá úspěch.
- Myšlenky ani činy zmíněného typu nejsou příjemné, vnímané jako imponující a přinášející prožitek úspěchu.
Popsaná, chronicky neúspěšná snaha potlačit úzkostná očekávání se vyskytuje jak u mužů, tak i u žen. Vyhraněnou formou trpí u nás 2–3 lidé ze sta. Odhaduje se, že na světě jde o 100 milionů lidí.
Obsedantně-kompulzivní poruchu vystřihl Jack Nicholson v komedii Lepší už to nebude (As Good as It Gets). V reálu to žádná legrace není.
Obscesi „nerozchodíte“, vrátí se
Trápení může začít již v dětství. U chlapců již ve školním věku. U dívek bývají začátky zaznamenány později, obvykle až po dvacítce.
Asi 15 % postižených má časem sklon ke zhoršení, jak co do množství, tak i nepříjemnosti popsaných poruch. Představa typu „o nic nejde, to nějak rozchodím“ je mylná. Obsedantně kompulzivní stavy sice nemusí trvat bez přestávky, leč bez léčby se vrací. Riziková jsou období zvýšeného psychického napětí, stresu. Ženy poměrně často uvádějí, že vyvolávajícím faktorem bylo těhotenství.
Co je pro jednoho člověka již obsese, může být druhým vnímáno jen jako pečlivost, splnění tradičních úkolů a pořádkumilovnost.
Přečtěte si: Uklízíte? Pořád? A nejste nemocní?
Uklidím – a všechno bude v pořádku
Určité obsedantně kompulzivní prvky lze při jisté nadsázce najít u tzv. hospodyňských běsů. V klasifikaci psychiatrických ani magických diagnóz je sice nenajdeme, leč v manželských poradnách, zvláště kolem svátků, bývají dosti frekventovaným tématem. Neemancipovaně postihují spíše ženy. Ty s pedantskými, třeba jen velmi lehce naznačenými obsedantně kompulzivními rysy mají své poněkud idealistické představy o chodu domácnosti. Improvizace je jim cizí. Jsou přesvědčeny, že bez jejich péče by manžel i víceméně dospívající dítka bídně zahynuli.
Muži mají sklon usuzovat: Bude-li vše v pořádku se mnou, bude to v pořádku i s mojí rodinou. Ženy oproti tomu soudí: Bude-li vše v pořádku s mojí rodinou, bude vše v pořádku se mnou. Obsedantní úzkost ze zhmotněného nepořádku pak zahánějí kompulzí – nadměrným, leckdy jakoby až rituálním uklízením. Pomoc ve svém činění sice slovně požadují, leč příliš neočekávají a mnohdy snad ani nechtějí. Mantrou jim je: Vy byste to stejně neudělali pořádně. Musím to udělat všechno sama.
Hospodyňský démon má žně před Vánoci, Velikonocemi, a spíše u středních či starších ročníků v létě, tehdy formou zavařování. Pokud máte ještě předloňské, nespotřebované kompoty a marmelády, nelze vyloučit, že se na práci s ovocem podílí obsedantně kompulzivní rysy. Srovnatelným aktivitám v pečení a v uklízení se mimořádně daří v prosinci. U některých zvláště disponovaných jedinců stav působí již v listopadu. Vánoce jsou přede dveřmi a bez pečení x druhů cukroví by to nebyly žádné svátky. Z toho plyne: Když napeču desítky druhů, budou svátky, jak mají být. Zdá se mi, že podobnost s tvrzením: Pokud projdu chodbou výhradně po sudých kachličkách, bude moje rodina zdravá, není tak zcela náhodná.
Čtěte dále: Hypochondr není simulant. Je skutečně nemocný
ČLÁNKY DO MAILU