Nevíme, jak stará je písnička s textem „bolí mňa hlavička, srdca polovička, že som oklamala šohajíčka“. Poměrně přesně vystihuje princip psychosomatiky. Psychické a somatické faktory různých problémů a nemocí bývají propojeny. Duševní prožitky oproti tělesným vlivům tu bývají obvykle považovány spíše za sekundární. Ve skutečnosti jde nejspíš o složitou vzájemnou propojenost. Osobnostní rysy ovlivňují chování.
Před infarktem
Psychologické souvislosti potenciální intenzivní bolesti srdce (infarktu) lékaři nezačali nalézat u dívek klamajících šohaje. V polovině 19. století von Dusche popsal jako první častou souvislost mezi značným zaujetím prací, hřmotným hlasovým projevem a častějším výskytem infarktu u takto se v předchorobí projevujících pacientů. V třicátých letech 20. století Menninger prokázal před infarktem zvýšený sklon k třeba i vůlí ovládané agresi.
Američtí lékaři Meyer Friedman a Ray Rosenman uskutečnili anketu mezi internisty i příbuznými nemocných. Z toho vyplynuly výrazné podobnosti v osobnostním ladění a chování u pacientů před infarktem. Na sklonku šedesátých let minulého století popsali tzv. A typ osobnosti.
A typ osobnosti se pere s únavou
Na úrovni tvrdých, snadno a jednoznačně prokazatelných dat byl u pacientů zaznamenáván vysoký krevní tlak. Vědělo se, že se hypertenze „přátelí“ se zvýšeným cholesterolem v krvi, s cukrovkou, obezitou.
K somatickým chorobám se přiřadilo typické chování. V první fázi výzkumu byl zachycen velký důraz na výkon a tlak termínů. To ve smyslu plnit i šibeniční termíny úkolů včas. V sedmdesátých letech byly údaje rozšířeny a podrobeny faktorové analýze. „Infarktové“ vlastnosti byly rozšířeny o netrpělivost, věčný spěch. Dále o maximální snahu dosáhnout vytyčených cílů v práci, včetně tendence myslet na práci velmi často i ve volném čase.
Supermanem takový člověk není, co je to únava, ví. Dokáže se s ní poprat – obvykle jinak než odpočinkem. Cigarety, alkohol, velmi silná černá káva, různé povzbuzující prostředky, někdy dokonce i jiné drogy. Nečekejte lidské trosky. Postižení – do jisté míry – znají míru i v rámci stimulace výkonu. Ta je (nejen) pro ně takříkajíc na hraně. Obrazně – někdy dokonce i fakticky – zatnou zuby a splní i mimořádně náročný výkon. Na dovolenou obvykle čas nemají. Tito lidé se setkávají se stresem i s náročnými životními událostmi zřejmě častěji, než je průměr v populaci. „A chování“ je mj. pokusem stres zvládnout a dostat pod kontrolu. Pozoruhodné je, že netrpívají depresemi.
V roli nadřízeného se hodí nejspíše pro krizový management. Tj. pro situace, kdy je třeba za každou cenu a rychle učinit nepopulární, „záchranná“ opatření. Vůči podřízeným jsou tito lidé tvrdí, velmi kritičtí. Zaměří se jen na výkon a nic jiného je nezajímá.
Áčko nemá nikdy dost
Dobrá zpráva o osobnosti A typu zní: Jde o zodpovědného, snaživého, ctižádostivého člověka. Není to žádný flink. Na výsledcích pracovní činnosti mu hodně záleží. Je to pracant… nebo spíše workoholik.
Horší zpráva: Stále spěchají, nikdy nemají dost – úspěchů, majetku, postů, úkolů. Jsou často zaměřeni velmi úzce na svoji práci. Pomíjejí jiné krásy světa. Moc si s nimi nepopovídáte. Skočí vám do řeči, rychle dokončí za vás pointu vyprávění či vtipu. Chovají se, jako by četli vaše myšlenky. Ne snad vše, ale mnohé si udělají raději sami, než by něco vysvětlovali a na výkon čekali.
Špatná zpráva: Lidé typu A bývají při jednání s ostatními napjatí, i chvilka čekání je vyvede z míry, pokud se věci nevyvíjejí tak, jak si přejí, bývají přinejmenším slovně agresivní. Jejich průbojnost nemusí respektovat společenská pravidla. Chybí jim nadhled a jakési gentlemanství.
Asertivitu bychom u popisovaného chování zařadili mezi dobré zprávy. Leč nebývá tu přítomna ve své vlídné, empatické podobě. Lidově řečeno, pod tímto názvem provozují spíše „nasertivitu“, a to dvojsečnou. Naštvou sebe i okolí. Zdánlivě působí jako tank. Je to ovšem „tank“ mimo jiné plný úzkosti a starostí.
Horší než A je AHA
Upřesněním a rozšířením „A typu“ je tzv. AHA syndrom.Název tvoří začáteční písmena slov anger, hostility, agression (hněv, nepřátelství, agrese). Na rozdíl od pouhých áčkařů se u varianty AHA objevují období beznaděje a snaha agresí překrýt dysforii (nepohoda, úzkost, rozmrzelost), která občas přechází až v depresi.
B typ neusiluje o zázraky
Pravým opakem výše popsaných stavů je B typ osobnosti. Jsou to rozvážní, klidně, ale přitom sebejistě působící lidé. Dokáží se prosazovat asertivně, aniž by jednáním připomínali agresivitu.
Člověk typu B odhadne své možnosti a neusiluje o nemožné, tím méně o zázraky. Umí vychutnat volný čas a těší se na dovolenou.
Béčkaři mají své záliby. Nejsou perfekcionisté ani otroci nových a nových povinností. Umí říci ne a netrápit se odmítnutím nové výzvy.
„Karcinogenní“ typ C?
Původní dichotomii posléze, v roce 1981, doplnil třetí koncept chování – dle některých autorů „karcinogenní“ typ C.
Jako první jej popsala Lydia Temoshoková. Zdůraznila potlačování, neprojevování negativních emocí. Podstatné zaměření je na obětování se uspokojováním potřeb druhých. Vše bez ohledu na sebe sama. Je zde tudíž popřeno biblické „miluj bližního svého jako sebe samého“.
Osobnosti typu C bývají lidé prožívající v dětství citovou deprivaci. Necítili se přijímáni svými blízkými. Rodiče měli chladné a nadmíru náročné. Od autorit v rodině se jim nedostávalo povzbuzení ani opory.
V odborném textu jsou v dospělosti charakterizováni následovně: Vyrostli z nich skutečně milí lidé, kteří se málokdy zlobí (někteří vůbec nikdy!), jsou vždycky ochotní pomáhat, hotoví světci! Vyhýbají se konfliktům a potlačují své potřeby a touhy, někdy po zbytek svého života. Aby si zajistili emocionální bezpečí, kterého si tak cení, mohou vsadit v životě na jednu kartu: svou profesi, manželství nebo děti. Pokud je tato investice náhle ohrožena či o ni přijdou – nezdary v práci, rozvod či odchod do důchodu nebo děti vyletí z hnízda – vrátí se jim pocity smutku z dětství. A často to bývá devastující, protože mají pocit, že cokoli člověk udělá, citovému utrpení se nemůže vyhnout.
Ve vyhraněné podobě mají „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. Smutek, napětí, podrážděnost „polykají“. Tj. snaží se je nedávat najevo, ale vše negativní prožívat uvnitř. Na jedné straně na sobě nechávají málem dříví štípat. Na straně druhé si uvědomují nedůstojné souvislosti svého postavení. Neřeknou ne, byť mají něčeho plné zuby, neprojeví negativní city. Jakoby již předem se vzdávají svých práv. Blízká je jim naučená bezmocnost a rezignace.
Postupem času bylo s novými výzkumy upuštěno od představy typu C jako osobnosti předurčené k rakovině. Za prokázaný je považován vliv popsaného chování na zhoršení funkce imunitního systému. To pak může zrychlit fatální progresi nejednoho onemocnění.
Jak ven ze škatulky
Moderní psychologie si na jednoduché typologie poněkud připomínající tzv. škatulkování nepotrpí.
Nedoporučuje značkovat – kdo je kdo – ani předurčit mu, co a jak jej potká. Tím méně se za každou cenu snažit lidi zcela změnit. Platí bonmot: „Co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní.“ Nikdo nemá patent na rozum. Naopak každý má právo na chybu. To s povinností nést její následky.
Postačí – přinejmenším pro začátek – zvládnutí přístupu i technik vlídné asertivity. Naučit se vymezit své reálné a konkrétní cíle. O jejich dosažení pečovat s přístupem dobrého zahradníka. Onen dobrý zahradník si dokáže rozvrhnout síly, vnímá priority. Dá svým rostlinám, co potřebují, ale nezničí se sám.
Do repertoáru vlídné asertivity navíc patří umění požádat o laskavost s vědomím, že úspěchem je „nebát se a zkusit to“. Umět jasně klidně a s nadhledem říci, co chci. Trvat na tom, nač mám právo, ale než bojovat „do hrdel a statků“ – to spíše hledat kompromis. Umět pochválit, ale i říci „ne“, pokud něco skutečně za žádnou cenu nechceme. I nesouhlas vyjádřit korektně, ne slovníkem opilého námořníka. Vědět, že ironicky to obvykle nejde. Využívat selektivní ignorování, neb dáma (i pán) ledacos přejde, aniž by to komentovala nebo se tím sama užírala. Snažit se pochopit, že jiné nemusí být horší. Nedělat dogma z tzv. pozitivního myšlení a nepředstírat je tam, kde pro něj není důvod. Neučit se bezmocnosti, ale naopak dělat, co funguje, a když to nefunguje, dělat něco jiného.
ČLÁNKY DO MAILU