V roce 1731 našli jednoho rána šestašedesátiletou italskou komtesu Cornelii Bandi mrtvou v jejím pokoji. Ale kdyby jenom mrtvou. Tehdejší prameny to popisují takto.
Čtyři stopy od postele byla hromádka popela, dvě nohy nedotčené od chodidla ke koleni, v punčochách; mezi nimi byla hlava dámy, jejíž mozek a polovina zadní lebky a celá brada byly spáleny na popel, v němž našly se tři zčernalé prsty. (…) Postel poškozena nebyla, pokrývky pouze na jedné straně zdviženy, jako když z nich člověk vstane. Celý nábytek byl jako postel pokryt vlhkými sazemi barvy popela, které pronikly do prádelníku a pošpinily i prostěradla.
V Leedsu byly v roce 1963 takto nalezeny nohy pětaosmdesátileté ženy, ohořelá byla postel, kde ležely, a okraj krbu. Ještě dříve, v roce 1951, potkal podobný osud floridskou vdovu Mary Reeser (67 let), jejíž popel, nohu a páteř našla její domácí. Jiný případ se týká muže jménem Henry Thomas, kterému bylo tehdy v roce 1980 73 let. Na místě zůstala jen lebka a nohy od kolen dolů.
Dodnes jde o záhadu
Jde o jev, který mate lidstvo očividně již dlouho. Odhaduje se, že případů takového náhlého uhoření člověka nastalo za posledních 300 let přes dvě stovky. Vypadá to přitom vždy podobně: z trupu nezbude skoro nic, na místě leží končetiny, případně kus hlavy, okolní místnost však nezachvátil požár, pouze kouř a saze. Nepoměr mezi téměř úplným zničením těla a zachovalým stavem okolí je na tom to nejdivnější. Ke spálení masa je zapotřebí velký žár, tak jak se mohl oheň sám přestat šířit a zhasnout?
I v kriminalistice (přinejmenším v některých zemích), která má být co nejvíce věcná a exaktní, se dodnes používá samovolné vznícení
jako oficiální kategorie příčiny smrti. Označili takto i druhý nejnovější známý případ. Ten se odehrál roku 2010 v Irsku. Micheal O’ Fatharta měl 76 let. Jeho sousedi ve tři hodiny ráno slyšeli jeho požární alarm a přivolali hasiče. Ohořelé tělo leželo zbytkem hlavy směrem ke krbu, ale podle zkoumání nemohl krb zážeh způsobit. Oheň poškodil pouze podlahu a strop přímo nad ním, zbytek domu zasáhl jen kouř. Analyzovat ostatky bylo vzhledem k jejich stavu velmi těžké, patoložka vyvodila jen to, že nešlo o zástavu srdce.
Jaké okolnosti tyto oběti spojují? Nejčastěji se mluví o konzumaci tvrdého alkoholu. Komtesa Bandi byla známá nejen alkoholismem, ale i masážemi pokožky lihem s kafrem. V literatuře 19. století se oběti vznícení popisují jako lidé na okraji společnosti, obézní a na pití závislé ženy.
Biologové si jsou jisti, že vypitý alkohol uvnitř lidských tkání nemůže začít hořet. Naše tělo tvoří přece ze dvou třetin voda! Hořlavý je také metan ve střevech, ale i v tomto případě je zažehnutí bráno jako nepředstavitelné.
Opilí, či předem mrtví?
Alkohol ale může rozhodně hrát velkou roli v tom, že se hořící lidé nezvládli uhasit. Zkrotit velký žár je, pravda, těžké, ale i malé pálení bývá dost zneklidňující, aby se člověk snažil nějak zachránit.
Kromě případů, kdy je příliš opilý nebo pod vlivem jiných drog – nebo se zkrátka nemůže hýbat. Obětí samovznícení byl často důchodce, často s pohybovými obtížemi. Většina zaznamenaných případů navíc byli lidé žijící sami – či takoví, kteří byli právě sami v oné situaci a nikdo jim nepomohl.
Galerie: Dějiny šílenství
Lidské samovznícení přitom nekončí vždy tragicky. Existují zmínky o existenci případů, kdy daná osoba neuhořela. Místo toho se jí z kůže linul kouř, přestože nebyla poblíž zdroj žáru. Šlo o dvouměsíčního kojence v Indii, který sám od sebe hořel prý několikrát a pokaždé přežil. Lékaři záhadu nevyřešili. Jde však o unikátní případ.
Nová zjištění se shodují na tom, že tělo bývá ve skutečnosti mrtvé buď už před vzplanutím, anebo okamžitě po něm. Kvůli tomu pak stihne tolik ohořet, až je k nepoznání. V roce 2015 se ale povedlo zasaženou osobu zachránit. Šlo o ženu ve středním věku, která se zničehonic a beze slova vznítila v parku na lavičce v německém Flensburgu. Dle některých zpráv však popáleninám brzy podlehla v nemocnici.
Člověk je velká svíčka
Nejčastěji přijímané stanovisko biologů a forenzních výzkumníků je takové, že lidské tělo může hořet stejným způsobem jako svíčka. Vznícení přitom není rozhodně „spontánní“, jak bylo zvykem říkat. Existují proto návrhy na přejmenování názvu příčiny smrti „lidské samovznícení“ (spontaneous human combustion) například na „popáleniny z hoření tuku“ (fat wick burns). A jak že to tedy funguje?
Lidské tělo nemůže samo od sebe shořet celé – kremace se provádějí za teplot vyšších než 700 °C a trvají hodinu. Co ale hoří snadno, je tuk. Vzpomeňme si, že v popsaných případech moc nezbylo z trupu, kde je tuku právě nejvíce. Konkrétně se lidský tuk stává hořlavým v tekutém stavu, do kterého začíná tát na 41 °C. Děje se to až při teplotě 250 °C, ale pokud se tímto tukem napustí kus látky, může hořet už při 24 °C. Takto přesně funguje knot svíčky, do kterého vzlíná tekutý vosk či parafin.
Teorie předpokládá, že ohněm zasažené tělo utrpí nějaké porušení kůže, následkem kterého začne roztátý tělesný tuk pronikat do oblečení. Textil potom může dále a dále vyživovat plameny, dokud do něj vzlíná nový tuk. V roce 1998 bylo toto otestováno na mrtvém praseti, protože vepřový tuk je složením podobný lidskému, a vskutku zbyly jen nohy.
Je přitom ale nutné, aby opravdu existoval prvotní zdroj ohně. Jako možnost se uvádí cigareta spadlá do skleničky s lihovinou. To by vysvětlovalo, proč po události nebývá nalezen zdroj hoření a proč je jev často připisován alkoholikům. Jak pravděpodobné to je? Moc ne, jde o souhru mnoha okolností, ale vznícení člověka je celkově vzácné. Přesto je asi celkem validní otázkou vědců nespokojených s teorií lidského knotu, jak ten prvotní plamen vlastně vzniká.
Zdroje:
Business Insider: Strange reports have claimed humans spontaneously burst into flames, but science can explain how bodies sometimes act like a candle wick
Koljonen & Kluger (2012): Spontaneous Human Combustion in the Light of the 21st Century
How Stuff Works: How Spontaneous Human Combustion Works
Roger W. Byard (2016): The mythology of „spontaneous“ human combustion