Lidský předek starý 3,2 milionu let měl lepší nohy, než máme dneska

Dnešní sportovci mohou těžit z různých moderních vymožeností a pomůcek, ale jejich výkony blednou ve srovnání s tím, co mohli předvést dávní předkové lidí v dávné historii. Například těla homininů Australopithecus afarensis, což je jeden z nejstarších známých lidských předků, mají i po sestoupení ze stromů stále určité šimpanzí rysy, jako jsou delší paže a silnější horní část těla, což je výhoda pro boj a pohyb ve větvích. 

Podle vědců by tak měli výhodu v bojových sportech, jako je třeba zápas, zvláště pokud situaci nekomplikovala velikostní převaha moderních lidí. Ale šlo by i o další sporty, australopitékové by díky své stavbě těla a menší postavě vynikali například v gymnastice nebo potápění. Toto tvrdili vědci v roce 2008. A k čemu došli o 15 let později?

I s malým mozkem vzpřímeně 

Krásné ženské jméno Lucy dostala téměř z poloviny zachovalá kostra ženského jedince druhu Australopithecus afarensis, což je jeden z nejstarších známých lidských předků. Lucy byla objevena v roce 1974 v Etiopii a nesla směs opičích a lidských rysů. Její stáří vědci odhadli na 3,2 milionu let, výšku měla jeden metr a vážila okolo 30 kilogramů.

Přečtěte si také:

Spisovatel se ujedl a upil k smrti. Jak dopadli další slavní milovníci jídla, kteří neznali míru?

A i když nálezů později přibylo, Lucy je stále vnímána jako vzorový zástupce australopitéků a je hojně využívána k různým srovnávacím analýzám. Své jméno dostala podle slavné písně Lucy in the Sky with Diamonds od skupiny Beatles, která často hrála z reproduktorů výzkumníků během jejich expedice. A už před lety byli experti přesvědčeni, že fosilní pozůstatky poskytují přesvědčivý důkaz o tom, že už lidští předkové, reprezentovaní právě Lucy, chodili po dvou nohou vzpřímeně bez použití rukou. Tedy dlouho předtím, než se u nich vyvinuly větší mozky. 

Jejich názor moderní technologie, kterou představuje 3D modelování svalů, potvrdila. Je tedy možné, že se naše inteligence vyvinula v důsledku schopnosti chodit vzpřímeně? Není to jisté, ale exempláře jako Lucy by mohly přinést odpovědi. Výsledky svého výzkumu britští vědci z University of Cambridge publikovali v polovině června letošního roku – podrobnosti zde (v AJ).

Silné a svalnaté nohy

Celkem 36 rekonstruovaných svalů pánve a nohou tohoto hominina také naznačuje, že mohl s lehkostí šplhat po stromech, což znamená, že se mu pravděpodobně dobře dařilo jak v lesních porostech, tak na travnatých savanách ve východní Africe.

Rekonstrukce ukazuje, že Lucy mohla narovnat kolenní klouby a používat boky podobně jako moderní lidé. Model také odhaluje podíl tuků a svalů v Lucyiných nohou a dokazuje, že byly mnohem svalnatější než dolní končetiny moderních lidí a měly podobné proporce jako u šimpanze bonobo (Pan paniscus). Zatímco lidské stehno je tvořeno svaly asi z padesáti procent, u Lucy to bylo podle všeho čtyřiasedmdesát procent svalů a méně tuku. Některé z jejích lýtkových a stehenních svalů zabíraly v nohou dvakrát více místa, než jak je tomu u lidských nohou dnes.

Přečtěte si také:

Doba, kdy tetování bývalo výsadou námořníků a vězňů, je dávno pryč. Stala se z něj móda

Život ve větvích i na zemi

Fragmenty kostry dávné Lucy

Autor: Depositphotos

Její kolena vykazovala také širší rozsah pohybu v ose extenze-flexe (natahování a ohýbání) než u dnešních lidí. V kombinaci s Lucyinou svalovou hmotou to naznačuje, že Australopithecus afarensis mohl skutečně využívat širokou škálu prostředí, od hustých lesů po travnaté savany, tedy žít jakýsi „dvojí život“ při skákání po stromech i při chůzi po zemi. 

Lucy tedy pravděpodobně chodila a celkově se pohybovala takovým způsobem, který dnes nevidíme u žádného žijícího druhu. Výsledky analýzy podporují současný vědecký konsenzus o fyzických schopnostech těchto dávných lidských předků, ke kterým Lucy patří. 

I když je těžko odhadnout, jak často zaujímali vzpřímené držení těla, rekonstrukce svalů představuje novou metodu k bližšímu prozkoumání vývoje bipedalismu (chůze po dvou nohou). Modelování svalů již pomohlo vědcům odhadnout rychlost chůze Tyrannosaura rexe a mohlo by vnést nové světlo na podobné záležitosti také u lidských předků. Podle vědců by použití podobných technik mohlo odhalit spektrum fyzického pohybu, který poháněl naši evoluci.

Jak vypadala skutečná Lucy?

Ale není to první rekonstrukce, do které se vědecké týmy pustily při pokusech dozvědět se více o Lucy jako o zástupci našich raných předků. Před dvěma lety vyzkoušeli modelování její tváře. Výzkumníci tehdy použili pigmentované silikonové odlitky s odstínem kůže podobného tónu, jakým se pyšní šimpanz bonobo. 

Protože předchozí pokusy o rekonstrukci tváře Lucy dopadly špatně a byly spíše jakousi uměleckou fantazií, při své aktuální práci se experti snažili odklonit od intuice a místo toho být skutečně vědecky přesní. Vytvoření reálné podoby její tváře byla však velká výzva. I když je nejvíce rekonstruovaným raným lidským předkem, většina jejích lebečních kostí nezůstala zachována, a tak je obtížné přesně určit tvar jejího obličeje. Ale aspoň její spodní čelist je poměrně kompletní, což bylo dobrým výchozím bodem. Navíc není jasné, jaká byla tloušťka její kůže, což také ovlivňuje vzhled tváře. 

Údaje o vlastnostech kůže moderních lidí proto zadali vědci do speciálních rovnic k určení parametrů kůže raných lidí. Nicméně přes veškeré snahy se celkem povedený výsledek jejich práce nedá považovat za finální a nezpochybnitelnou podobu Lucy, jak sami přiznali. Je to tím, že použité rovnice a metody jsou vhodnější pro rekonstrukci obličejů homininů, jejichž podoba se více blíží moderním lidem. Dodávají, že rekonstrukce obličeje Lucy se vždy bude (více či méně) lišit podle toho, kdo ji dělal a jaké metody použil.