Děti řeší strach z války, i to, jak mohou pomoci, říká vedoucí Linky bezpečí

Linka bezpečí je neziskovou organizací, která provozuje jak telefonickou nonstop linku pro děti, tak také Rodičovskou linku pro dospělé. Ta je určena všem, kteří chtějí řešit problém v zájmu dětí. Tedy například rodičům, prarodičům nebo učitelům. Kromě telefonátu se lze na obě linky obrátit také prostřednictvím e-mailu nebo chatu.

Kateřina Lišková pro Linku bezpečí pracuje již 24 let. „Válka proměnila obsah hovorů, byť se na Lince nestala dominantním tématem,“ uvádí v rozhovoru pro server Vitalia.cz. Odbornice upozorňuje, že u křehčích dětí, jejichž psychický stav poznamenal covid či jiná náročná životní situace, se s válkou úzkostné a depresivní stavy prohlubují. A s nimi jdou ruku v ruce i jejich extrémní projevy – sebepoškozování, pokusy o sebevraždu nebo poruchy příjmu potravy. Zároveň popisuje i jinou stránku válečného konfliktu; ta ukazuje, že děti nemusí být jen bezmocnými přihlížejícími. „Často s námi řešily, jak mohou pomoci a dokázaly se aktivizovat, což je dobrá zbraň proti bezmoci. Pořádaly třeba mezi sebou sbírky nebo benefiční koncerty, s rodiči hledaly možnosti, jak se zapojit ve své obci,“ uvádí Kateřina Lišková, která je vedoucí odborných služeb Linky bezpečí.

Změnila se nějak struktura hovorů a počet volajících na Linku bezpečí po invazi Ruska na Ukrajinu?

Obecně platí, že vždy, když je nějaké velké celospolečenské téma, nezvednou se nám celkové počty kontaktů, ale promění se jejich obsah. Tedy to, o čem s námi děti mluví. V tomto případě se začalo objevovat téma strachu z války, které jsme v lednu pochopitelně neřešili. Od začátku invaze 24. února jsme do 31. března zaznamenali 131 kontaktů, které se vztahovaly k tématu války. 

Zároveň musím v kontextu Linky bezpečí říci, že je to poměrně marginální téma – daleko častější jsou jiná témata, která s námi děti komunikují a která tady byla od nich prezentovaná i dříve, než nastal válečný konflikt na Ukrajině. Nejčastěji jde o problémy spojené s psychickými potížemi dětí. To znamená sebevražedné úvahy, sebepoškozování, depresivní stavy, úzkosti. Máme na vzestupu problematiku v rámci poruch příjmu potravy. Jsou to témata, která na Lince bezpečí rezonují přibližně pět let a umocnila je i problematika covidu. Často řešíme také potíže v rodinných vztazích, obecně vztahové problémy s vrstevníky či v partnerských vztazích.

Pozměnila se také témata na Rodičovské lince?

Ano, začala se objevovat témata spojená s úzkostmi a obavami z války, dilemata, zda odcestovat s dětmi mimo Evropu. Od učitelů jsme zaznamenali dotazy, jak mají s dětmi o válce mluvit. Tato témata se objevovala hodně v začátku, ale jak konflikt trvá delší dobu, stávají se spíše okrajovými.

S čím konkrétně se děti na Linku bezpečí v souvislosti s válkou obrací a co mohou po zahájení invaze prožívat?

Velmi často jsou to obavy o to, co bude, ale i o své blízké z Ukrajiny či Ruska. Takže z naší strany jde zpravidla o práci s úzkostí a strachem, pochybnostmi a nejistotami, kdy děti potřebují dostávat informace, aby se v nedávno nastalé situaci samy mohly zorientovat.

U dětí, které už v době covidu byly křehčí, neboť covid měl dopad na jejich duševní zdraví, se prohlubují psychické potíže, úzkostné, depresivní stavy. Jsou tam vtíravé představy nebo poruchy spánku. Některé tyto děti reagují na strach a úzkost třeba tím, že si začnou ubližovat, protože sebepoškozování mají ze svého pohledu pod kontrolou.

Autor: Linka bezpečí

V zázemí Linky bezpečí je nástěnka s dětskými obrázky, které vyjadřují trápení malých autorů i to, kam si mohou zatelefonovat o pomoc.

Jak se mění problémy dětí v čase?

V začátcích konfliktu jsme třeba řešily, zda děti mají, nebo nemají někam cestovat. Hodně tam byly také otázky, proč se to děje, proč to Rusko a Putin dělá a co se stane, když bude muset můj táta do války. Primárně děti hovořily o narušení pocitu bezpečí, kdy se potřebovaly trošku usadit, nějak nasměrovat a podržet v době nejistoty. Tedy slyšet, že u nás válka není, mají pro sebe zdroje pomoci a opory, jak si mohou rozfázovat čas, že se mohou držet věcí, které jim obvykle fungují, mít nějaký řád… 

Často s námi také řešily, jak mohou pomoci. Takže se aktivizovaly. Měly třeba nějaké aktivity na školách, pořádaly benefiční koncerty, sbírky oblečení… Je to dobrá zbraň proti bezmoci, která ukazuje, že ani děti nemusí být bezmocné. Podporovali jsme je v tom, aby komunikovaly s rodiči o svém prožívání, ventilovaly to, co se jim odehrává v hlavách, čeho se bojí, protože pojmenovaná obava se trochu zmenší – mohou si ji víc osahat a najít si svoje strategie, jak proti ní bojovat. U starších dětí, které se v tom dokáží nějak zorientovat, jsme pracovali také se směrováním na relevantní informace.

Teď už se začínají objevovat trošku jiná témata. Třeba že dítě má ve třídě spolužáka z Ukrajiny. Vznikají otázky, jak se bude pracovat se vztahy a s dynamikou skupiny. Už jsme měli také kontakt, kdy chlapec byl šikanovaný, protože jeho otec je Rus. Objevují se praktické dopady toho, jak může vypadat soužití s uprchlíky, a otázky, jak se celá situace bude vyvíjet a kam se bude společnost posouvat.

Jak se liší prožívání malých dětí od těch starších?

Úplně malé děti nejsou klientelou Linky bezpečí, ale je zřejmé, že malé dítě tomu tolik nerozumí, nenačte si informace, ale může cítit napětí rodičů. Může proto být více vzteklé, plačtivější, smutné nebo si bude hrát na to, co slyší v okolí. Starší děti budou možná více vzdorovitější, nebo naopak budou aktivizovanější, protože budou chtít pracovat s emocí. 

Je normální, že je člověk v souvislosti s válkou zmatený nebo smutnější? 

Pokud prožíváme něco, co je pro nás těžké, tak se to může promítnou do našeho vnímání a prožívání. Můžeme být proto smutnější, plačtivější nebo také výbušnější. Někteří lidé se naopak mohou stáhnout do nějaké apatie – budou se třeba stranit kolektivu, budou tišší. Mohou se u nás objevit somatické potíže – například bolesti břicha, poruchy spánku. To všechno můžeme prožívat v situacích, kdy jsme vystaveni náročné životní situaci. A je to adekvátní prožívané situaci. Neadekvátní by to bylo, pokud by tyto prožitky trvaly příliš dlouho. Pokud by takovéto výraznější vnímání neodeznělo třeba do dvou nebo tří týdnů. Nebo pokud by se začalo přetavovat do něčeho, co nás omezuje v běžném fungování, pak už bych doporučovala uvažovat o vyhledání odborné pomoci. Díky ní můžeme získat podporu a posílit svoji odolnost proti takové náročné situaci.

Pokud je to prožívání adekvátní, nemáme se tedy snažit jeho projevy příliš tlumit?

Ne, pokud je to ve vhodném prostředí a míře tak, aby naše projevy neohrožovaly někoho dalšího. Tedy pokud jsem například agresivní nebo výbušná, zavřu se třeba v ložnici, kde nebudu svým projevem ubližovat někomu dalšímu. Zároveň není žádoucí se do těch prožitků příliš ponořovat, jitřit je. Je vhodné pustit to, ale vědomě, a vyvažovat to tím, že budu hledat takové strategie, aby mi bylo líp.

Jak mají rodiče s dětmi o válce komunikovat, aby děti byly lépe informované a rodiče u nich snížili vnitřní napětí?

Rozhodně podporujeme otevřenou komunikaci. To znamená, že pokud dítě má zájem komunikovat o tématech spojených s válkou, tak mu ten prostor úměrně jeho věku dát. Máme zkušenost, že se vyplácí být poměrně autentický v tom, co prožívám já jako rodič, protože děti čtou naše neverbální signály, a i rodič může prožívat strach a obavy. Můžeme být vůči dětem otevření, ale zároveň na ně nepřenášet svoje strachy a obavy. Ty by si měl rodič opracovat jinde a neměl by očekávat, že ho v tomto bude opečovávat dítě. Může například říci, že se taky bojí, ale že to společně zvládnout, protože rodina má možnosti, jak se o sebe postarat. Mohou se věnovat věcem, které je těší a dělají jim radost. Mohou spolu hledat, jak mohou pomoci, a i tím vzájemně pracovat proti bezmoci.

Zaznamenala jsem situaci, kdy paní učitelce v mateřské škole vadilo, že si chlapci kreslili tanky a hráli si na válku. Zakázala jim to a nechtěla to s nimi řešit, protože část rodičů si nepřála, aby se o válce s dětmi bavili. Jak by se tedy měli chovat učitelé a učitelky ve školkách a školách?

Nejsem metodik ministerstva školství a předpokládám, že ministerstvo se tomu věnuje a učitelům návody dává. Vím, že podporu a doporučení získávají také od Člověka v tísni v rámci projektu Jeden svět ve školách. Obecně lze říci, že pokud děláme, že nějaký problém neexistuje, tak se nevyřeší. On se možná posune někam jinam, ale dětem se nedá prostor jej vyventilovat a v rámci her odžít. Takže ignoraci tohoto tématu bych nepodporovala. Na druhou stranu tam, kde děti nemají potřebu a téma sami neotvírají, tak bych jim ho nevnucovala.

Pokud budu u dětí, které mají potřebu mluvit o válce, toto téma tabuizovat, mohu v nich vytvářet tlak a úzkost, protože to bude znamenat, že se o tom nesmí mluvit. Ale co s tím mají dělat, když to tady je? Takže bych spíše doporučovala být v tomto vyvážená. Dát tématu války prostor, ale do jisté míry jej zarámovat. Tedy chvilku si teď na toto téma popovídat, říci si, co nám běží hlavou, pohrát si, ale nedělat z války velké téma, kterému se budeme věnovat celý den. Naopak, ohraničit jej a poté přesunout pozornost k něčemu, co nám dělá radost a poskytuje nám strategii, jak válku dobře zvládnout. Budeme se věnovat tomu, co nás těší, zahrajeme si nějakou hru, zazpíváme si, půjdeme na procházku a budeme si všímat, jak kvetou stromy a květiny, protože už přichází jaro. A tím odvedeme pozornost k něčemu pozitivnímu, co může podporovat strategii, jak nám i v takové situaci může být dobře.

Co pro sebe může udělat rodič nebo dítě, aby zmírnil své vnitřní napětí?

Myslím, že je vhodné mít relevantní informace, které pro sebe potřebují, protože mohou snižovat úzkost. Držet se věcí, které jim do života vnášejí řád. To znamená mít jasný harmonogram a držet se ho. Opírat se o to, co je těší. Není špatné prožívat radost, když ji někdo jiný mít nemůže. Mohou si dovolit věnovat se svým koníčkům, zálibám, jet na dovolenou. Protože když budou v pořádku, tak potom mohou poskytovat podporu druhým. Proto je užitečné hledat vhodné zdroje, podporovat se v nich, komunikovat otevřeně o tom, co potřebují. Pokud si uvnitř rodiny její členové neřeknou, co potřebují, pak jsou nečitelní pro druhé a zbytečně se v rodině vytváří napětí.

Ale kde najít relevantní informace, když zdrojů je tolik?

Možná bych opustila zdroje na sociálních sítích a sledovala třeba veřejnoprávní média, weby ministerstev. Je také dobré dívat se na informace kritickým myšlením. A komunikovat se svým okolím, čemu ono důvěřuje.

Autor: Linka bezpečí

Takto vypadá pracoviště operátora či operátorky, tedy psychologa či sociálního pracovníka Linky bezpečí.

Kde hledat pomoc, když dítě nebo rodič má pocit, že je na to sám?

Začala bych nejbližším okolím. Pokud děti a dospělí mají kolem sebe někoho, s kým se jim dobře komunikuje, ke komu mají důvěru. Může to být rodič, někdo z příbuzných, vrstevník, kamarád nebo známý, učitel, trenér, vedoucí kroužku. Pokud to nebudou zvládat s pomocí svého okolí, může být pomocníkem Linka důvěry, Linka bezpečí, Rodičovská linka. Dále se lze obrátit na psychologa. Děti mohou oslovit školního psychologa. Ten by pro ně mohl být dostupnější než klinický psycholog, u nichž je dostupnost poměrně ztížená, protože po covidu jsou jejich kapacity hodně zaplněné. Pokud se prohloubí psychické obtíže, je na místě i psychiatr. Úlevu může poskytnout farmakoterapie. Z dlouhodobého hlediska bude ale asi potřeba využít psychoterapie.

Jak člověk pozná, že už na to nestačí sám a bude lepší vyhledat odborníka?

Pokud mé stavy zasahují do základního fungování. To znamená hůře se mi spí, často se mi k tématu války vracejí myšlenky, špatně se mi soustředí na aktivity, které musím dělat. To už je moment, kdy je dobré obrátit se na nějakého odborníka. Stejně tak, pokud cítím, že mi už pomoc blízkého okolí nestačí. Nebo mi blízké okolí už nechce naslouchat, protože třeba vrstevníci jsou sami tématem zahlcení, nebo to nemohou slyšet, protože téma války je pro ně samotné těžké, protože si sami něco odžívají.

Jak se chovat, když je v rodině nebo ve třídě spolužák z Ruska? Jak to uvnitř sebe zpracovat?

Je vhodné vycházet z potřeb konkrétního dítěte. Někdo nebude mít potřebu o tom mluvit a spíš pro něj bude nepříjemné diskuzi vést. Pak bych to respektovala. Tam, kde naopak ta potřeba je, a děti si často umějí říci o to, co potřebují, tak bych dítěti a tomu, co ho trápí a zajímá, prostor dala. My totiž nevíme, co hledá. Pro někoho to bude znamenat, že si potřebuje odžít bezmoc či strach třeba o babičku. U jiného to může být vztek, protože se může zlobit na názory spolužáka či příbuzného, protože může schvalovat válku. Takže bych naslouchání, pomoc a informace přizpůsobovala potřebě konkrétního člověka. 

Na Lince bezpečí s nimi tyto pocity řeší psychologové?

Naši pracovníci jsou buď psychologové, sociální pracovníci, nebo pracovníci v sociálních službách.

Jakou máte délku hovorů a jsou nějak limitovány?

Je to velmi individuální. Délku hovorů nijak nelimitujeme, ale limitují ji operátoři, takže po jedné hodině spojení většinou vypadává. Při hovoru záleží na potřebě, možnostech a času každého klienta. Průměrně délka hovorů bývá kolem dvaceti minut. 

Proč se mění jen témata a nezvyšuje se počet hovorů?

Je to dáno tím, že naše kapacita není schopná odbavit všechny, kteří se na nás obracejí. Celkový počet kontaktů se odvíjí od toho, jestli se nám podaří více obsadit směny. 

Dá se tedy na Linku bezpečí dovolat, když říkáte, že máte potíže sehnat dostatek kvalifikovaných lidí?

Je potřeba to zkoušet. Třeba dopoledne je to o něco snazší. Víme, že denně jsme schopni odbavit zhruba 300 kontaktů. Dalších přibližně 400 volání neodbavíme. Klienti vedle telefonu mohou využít i náš chat či e-mail. Spoustu zajímavých informací se také dozvědí na našem webu.

Mgr. Kateřina Lišková

Lektorka v oblasti krizové intervence a vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. Telefonickou formu pomoci rozšířila o službu chatu, rozvinula službu e-mailové poradny, zavedla poradenství přes videa. Publikovala knihu Dítě na útěku.