Letos na podzim se houbám daří více než obvykle, což lze přičíst poměrně vysokým venkovním teplotám na straně jedné a poměrně velkým množstvím vláhy v lesích na straně druhé.
Mezi výhody mnohých pozdně podzimních hub patří přitom jejich lokálně vysoký výskyt, také proto, že je řada houbařů nesbírá, a skutečnost, že některé z těchto hub jsou doslova nezaměnitelné s jinými. Příkladem je svou barvou leckoho odrazující houbička lakovka ametystová, což je velmi dobrá houba rostoucí obvykle ve vysokých počtech na jednom místě ve všech typech lesních porostů.
Kromě fialové barvy jsou pro ni typické poměrně široké a řídké lupeny a skutečnost, že jde o houbu poměrně malou, s tenkým třeněm, dorůstající velikosti maximálně pěti centimetrů.
Téměř stejně pak vypadá lakovka příbuzná (nebo lakovka laková), rozdíl je ale v barvě. Klobouky a třeně těchto lakovek jsou bledě oranžové až světle růžové, a oproti lakovce ametystové jsou tyto houby ještě o něco subtilnější. Také lakovku příbuznou najdeme ve všech typech lesů, a dokonce i na zahradách. Avšak pro ty, kdo tyto lakovky dokáží obtížně rozlišit, je každopádně lepší volbou lakovka ametystová – tu si opravdu splést nelze.
Houby, které můžete sbírat i v listopadu
Další, velmi často se vyskytující pozdně podzimní houby jsou čirůvky, z nichž nejtypičtější je čirůvka fialová, opět nezaměnitelná svou barvou. Fialový je třeň, klobouk i dužnina, a navíc je oproti lakovkám tato čirůvka větší a mohutnější.
Sbírat by se ale měly spíše menší a mladší kusy, v dospělosti tato houba poměrně často červaví. Podle prostředí a podle stáří kolísá barva této čirůvky od sytě fialové až po světle fialovou, s tím, že ve stáří zejména klobouk postupně vybledává.
Celkově světlejší alternativou čirůvky fialové jsou další dvě často se vyskytující příbuzné houby, a to častěji se vyskytující čirůvka dvoubarvá a méně často se vyskytující čirůvka violková. Klobouk čirůvky dvoubarvé má béžovou barvu, třeň je ale alespoň náznakově fialový, což tuto houbu odlišuje od dalších druhů hub včetně některých nejedlých čirůvek.
Houba, která intenzivně voní
Na podzim lze také sbírat některé druhy strmělek, přičemž nezaměnitelná je především strmělka anýzka, výrazně aromatická, nevelká houba, kterou v lese poznáme už podle její intenzivní vůně a chuti, a proto se tato houba používá v kuchyni ve směsích, nebo jako houbové koření.
Také barva klobouku této houby je netradiční, modro- až šedozelená. Kromě tohoto druhu strmělky lze sbírat i jiné strmělky, chce to ale určitou znalost a zkušenost, neboť mnohé strmělky jsou jedovaté.
Každopádně, jednou z nejčastěji se vyskytujících strmělek je strmělka mlženka, poměrně robustní (ve stáří ovšem poměrně často červy napadaná) houba, která na některých místech roste mimořádně intenzivně.
Typická je pro tuto houbu ne úplně příjemná nasládlá vůně a kyjově se rozšiřující třeň. Klobouk této čirůvky má odstín do šeda a je často jakoby ojíněný, a od toho také dostala svůj název. Houbařům lze doporučit sběr zejména menších plodnic, které se často využívají naložené v kyselém nálevu, pokud najdeme zdravé větší plodnice, lze si je na pánvi připravit obalované, jako řízek.
Sbíráte i teď, pozdě na podzim, houby?
Nejen v podzimních měsících lze také v lese i mimo les narazit na značné množství různých druhů pýchavek, u nichž je výhodou to, že veškeré druhy u nás rostoucích pýchavek jsou jedlé a v kuchyni univerzálně použitelné.
Jediným omezením při sběru pýchavek je jejich věk – dužnina starších pýchavek postupně žloutne, tmavne a rozpadá se, a proto je třeba sbírat jen na řezu bílé plodnice. Také pýchavky, stejně jako výše popisované houby, rostou obvykle ve skupinách, a pokud na takové skupiny hub narazíme, může jít o úlovek zaplňující celý koš, což tedy platí zejména o čirůvce fialové. Až na pýchavky nejsou popisované houby zas tak vhodné na sušení, nejlepším řešením je proto využít je do polévek, do omáček, gulášů nebo smaženic.
ČLÁNKY DO MAILU