Naše emoce jsou jako kompas. Ukazují nám, jak na tom se zvládáním různých životních situací právě jsme. Jejich kvalita je ale ve své podstatě neutrální, protože vždycky nakonec záleží na tom, jak se rozhodneme s nimi naložit. Co uděláme s tím, co cítíme.
Vzpomínáte na Jana Wericha v roli císaře toužícího po Golemovi? V jedné ze scén této nadčasové komedie ho jeho komoří Lang moudře nabádá: „Ale Vaše Veličenstvo, nenechte prchlivost cloumat svým majestátem.“ V té větě je řečeno vše. My jsme ti, kdo rozhodují, zda emoce budou ovládat nás, nebo my je.
Naneštěstí tato dovednost zásadně ovlivňující kvalitu našeho života se ve školách nevyučuje. Mnozí lidé tak ani nevědí, že nějaké volby činí. Jen reagují. Tak, jak jsou zvyklí – tedy většinou tak, jak se to naučili v dětství. Což může v dospělosti vytvářet celkem dost problémů.
Jednou z těch problémových emocí je lítost, běžně zaměňovaná za soucit.
Bez soucitu nejsme lidmi
Takže nejprve, co je soucit? Je to schopnost účastně vnímat utrpení a bolest druhých. Když vám váš kolega oznámí, že mu o víkendu zemřel pes a celá rodina je z toho úplně vyřízená, pravděpodobně řeknete něco jako: „To mě opravdu mrzí.“ Tím vyjádříte, že chápete, jakou bolest prožívá. Můžete si také celý ten pochmurný příběh vyslechnout. Tak dovolíte, aby část své bolesti prostřednictvím vyprávění „pustil“ a svým způsobem předal vám. Vy ale neutečete, ani nepřevedete řeč rychle někam jinam. Prostě na tu chvilku budete dobrovolně trpět s ním. Teprve potom zmíníte, co byste v takové situaci dělali vy, nebo svého kolegu nějak jinak pobídnete na cestu zpět k psychické rovnováze.
Jakkoli banálně to může znít, jde o tisíci lety prověřenou, fungující terapii zdarma, jejíž moc někdy dokáže téměř zázračně zvrátit další vývoj myšlení a jednání toho, jenž trpí.
Naše schopnost soucítit s jinou živou bytostí je základním kamenem zdravé psychiky, ale i společnosti. V případě jedince je schopnost soucítění jedním z rozhraní zdraví a různé míry psychopatie. V případě společnosti platí v podstatě totéž. Kam až lze zajít, je-li soucit vyškrtnut z politiky, můžeme dobře vidět na příkladu nacistického Německa. Tam bylo v roce 1939 mimo jiné rozhodnuto, že děti, které se narodí se závažnou genetickou vadou, budou lékařsky usmrceny, případně budou sloužit jako materiál pro vědecké pokusy. Překročení tohoto mezníku vedlo později k rozšíření ukončení „neefektivních” životů většiny vážně psychicky nebo zdravotně postižených Němců, což dále vedlo k vývoji plynových komor, protože právě tato oficiálně uznaná „lékařská“ praxe odhalila časovou a finanční náročnost tohoto procesu.
Bez soucitu tedy přestáváme být lidmi. Jenže, co se stane, když soucitu naopak vyhradíme prostoru příliš mnoho?
Lítost – zdivočelý soucit
Představte si postarší paní cíleně sledující všechna zpravodajství i tištěná média. Ženu trpělivě čekající, až znovu uslyší o dětech zatažených do válek, o týraných zvířatech, o katastrofách všeho druhu. Představte si ji, jak úzkostlivě sedí, nervózně spíná ruce a možná i tiše pláče.
To už není soucit, ale nekontrolovaná lítost. Je to programové soustředění na špatnosti světa a jejich dokola opakované, intenzivní prožívaní. Takové, jaké by snad herci mohli popsat jako vžívání se do role.
Jenže lidské tělo o úmyslném vžívání se do utrpení nic neví. Pro naše tělo je to, co tak silně hýbe naší myslí, naprosto skutečné. Proto přijde i jeho zákonitá reakce: zrychlené, povrchní dýchání, zrychlený tlukot srdce, pocit tlaku na srdci, svírání na solar plexu, pocity tepla, nebo naopak chladu v rukou. Tělo cítí tíseň a neví nic o tom, že to, co ji vyvolalo, ho nijak bezprostředně neohrožuje. Neví, že to je jenom televize.
Pokud se ptáte, proč to proboha ta paní dělá, pak důvodů může být nekonečně. Svou roli zde ale určitě budou hrát osobní zkušenosti. Možná opakovaná zklamání, pocity nespravedlnosti světa, marnosti snažení.
My všichni ve vnějším světě totiž nakonec vždy hledáme potvrzení svých pravd. A naše životní pravdy, to je něco jako souhrn všech našich dosavadních zkušeností. V případě lítostivé paní půjde nejspíš o závěr, že svět je nenapravitelně zlý a život beznadějný. Ať už se tedy v životě setkala s čímkoli, její psychika to nedokázala zpracovat jinak. Jakkoli bizarní se to může zdát, každá další zlá zpráva ji utvrzuje v tom, že její postoj a názor je správný. Tím získává alespoň na chvíli zpět kousek své ztracené životní jistoty.
Rodiče a další zachránci světa
Nenechte se mýlit, že lítostí si ničí zdraví jen postarší ženy. Velmi častou variantou je lítost partnerská nebo rodičovská. Ta vychází ze subjektivního chápání pojmu lásky a projevuje se naprosto neadekvátní ochranou těch, které nejvíce milujeme.
Je přece velmi snadné litovat například vlastní dítě, které opakovaně čelí třeba těžko prokazatelné šikaně. Jenže rodič, který propadne lítostivosti, začne své dítě zcela bezhlavě bránit a chránit. Nikdy je nenaučí životním strastem čelit, protože se pokusí je od nich zcela oddělit.
Další velmi ohroženou skupinou jsou zachránci všeho druhu. Členové nejrůznějších hnutí na ochranu zvířat, pralesů, životního prostředí. A samozřejmě také lidé profesně spjatí s pomocí druhým. Vždy se zde najdou jedinci, kteří svůj soucit nedokáží ukočírovat. Jejich práce se pak stává jejich osobní bitvou, ve které každý jejich sebemenší neúspěch znamená pokračování utrpení těch, jež se snaží chránit, a tedy i opakování jejich vlastního niterného spoluprožívání tohoto utrpení.
Protože o míru a délku prožitku utrpení tady vlastně jde.
Přijetí a nepřijetí reality
I soucitný člověk, když mu oznámíte nějakou zdrcující zprávu, pocítí bolest, smutek, beznaděj, úzkost… I jeho prožitky mohou být tak intenzivní, že se projeví jako tělesné reakce. On ale tento svůj prožitek nakonec ovládne. Vůlí se donutí k intenzivnímu hledání návratu do duševní rovnováhy. A to je zejména v případě velmi tragických událostí vždy spojeno s pokorou a respektem. Tento člověk nakonec přijme, že život může přinášet i naprosto zdrcující situace. Takové, jaké se naše psychika už brání jakkoliv přijmout. On je ale přesto dokáže respektovat. Nejde o vzdávání se a ústup, jak si mnozí lidé myslí. Je to pouhé respektování reality.
Takto se to stalo, nebo takto se to děje. Já na tom v tuto chvíli nemůžu vůbec nic změnit. Neznamená to, že se přestanu snažit o zlepšení, ale budu se o to pokoušet teprve poté, co se se stávající realitou nějak smířím, vyrovnám.
Tento postoj, ač to mnozí lidé považují za nemožné, je obrovsky osvobozující. Přináší nezměrnou úlevu. Ale mnohem důležitější je, že právě přijetím toho zlého ve svém životě nad vámi to, co vám trauma působí, ztrácí moc, přestává to ovládat vaši psychiku. Otěže zase držíte v rukou vy.
Lítostivý člověk ale dochází k jinému závěru. Ať ho potkalo cokoliv, on to přijmout odmítá. Vzbouří se proti tomu, vzbouří se proti životu, který neodpovídá jeho představě. Přijetí něčeho tak nespravedlivého a krutého pro něj absolutně nepřichází v úvahu. Tím ovšem popírá realitu tohoto světa, protože k události již došlo, nebo k ní dále dochází. A popírání reality je startovací čára ke všem psychickým poruchám a nemocem.
Kromě toho, jestliže popřeme realitu, tak se ve svém utrpení doslova zabetonujeme. Pokud šlo o jednorázovou událost, pak je úplně jedno, že se už odehrála a skončila. Pro nás totiž neskončila. Myšlenky na toto trauma obsadí většinu bdělého myšlení a začnou ovládat celé naše budoucí konání. Znovu a znovu budeme prožívat svou bolest, ve dne, ještě hůře v noci, včetně příslušných tělesných projevů. Náš život se zcela podřídí svaté válce proti…
Důsledky
Nejprve se začnou bortit vztahy. Paní, pro kterou je bída světa středobodem života, nebude mluvit o ničem jiném. Ať nahodíte jakékoliv téma, vždy skončíte u toho, jak je svět špatný. Jenže, kdo chce tohle stále poslouchat?
Rodič nebo partner, který se z lítostivosti pokusí o absolutní bezpečí svého blízkého, záhy zjistí, že k tomu bude muset používat i ne úplně poctivé prostředky. Tím ovšem vytvoří nedýchatelný žalář. Následky mohou mít bezpočet podob a každý si je jistě dokáže představit sám.
Zachránci světa nebo lidé v pomáhajících profesích, pokud přestřelí od soucitu k lítostivosti, postaví své snažení na úroveň skutečné svaté války. Jejich činnost bude mít přednost před vším a každým. Jejich partneři, děti, rodiče… Ti všichni budou jen čekat, protože boj za dobro světa je nekonečný a musí být vybojován.
V případě všech výše uvedených tu pak může být ještě jeden aspekt:
Každý, kdo se začne přehnaně starat o utrpení druhých, přestává mít čas na svůj vlastní život. Což může být záměr. Může jít o menší či větší blamáž sebe sama. Výmluva, proč nemám čas řešit své vlastní problémy.
Jenže náš život vyžaduje rovnováhu. Je-li rovnováha dlouhodobě ztracena, zbortí se zdraví.
Lítostiví lidé mívají nemocné srdce. Další zdravotní problémy jsou již individuální, protože lítost každého člověka se váže k jiným trápením a tyto konkrétní starosti pak ukáží na konkrétní okruh orgánů.
Najít v životě zlatý střed mezi soucitem a lítostivostí, vyvážit váhy citlivosti a lhostejnosti nemusí být pro každého snadné. Pokud máte ve svém okolí někoho podobného, z jehož chování vám už občas vstávají vlasy na hlavě, buďte tolerantní. Uvědomte si, že nikdo se ráno neprobudí a neřekne si: „Tak, dneska propadnu lítostivosti a udělám sobě i svým blízkým ze života peklo…“ Vždy jde o nové životní zkušenosti, se kterými si naše psychika zatím neví rady, situace, ve kterých se pohybujeme jako slon v porcelánu. Navíc nikdy nevíte, zda se už zítra nebude to, nad čím dnes snad jen máváte rukou, týkat i vás…
Žijeme v době, kdy jen velmi neohrabaně klopýtáme za vědecko-technickým pokrokem. Mediální a online svět kolem nás je něco, co tu ještě před chvílí vůbec nebylo, ale nyní to na nás útočí ze všech stran, a i když se rozhodneme tomu vědomě bránit, zcela uniknout už ani nemůžeme. Naše psychika však má své limity, které tím jsou opakovaně překračovány. Ten tlak není jen nějaký náš krátkodobý pocit, není to dočasné nepohodlí. Je to všudypřítomný a psychiku snadno drtící faktor, který dřívější generace neznaly. Svět byl samozřejmě plný strašných dějů i dříve, ale kdo o nich věděl? I k těm nejlépe informovaným se dostalo jen nepatrné promile z celku. Lidé tak řešili pouze omezené množství starostí. Ale náš moderní život nám všechny tyto běžné lidské starosti a trápení ponechal, navíc nás ale bombarduje takovou negativitou, že by se to snad dalo přirovnat k vytváření jakési davové psychózy. K pocitu, že není žádná naděje, žádné východisko.
ČLÁNKY DO MAILU