K provádění lobotomie stačil v 50. letech sekáček na led a kladívko. Dnes je ve většině států nelegální

Lobotomie je druh mozkové operace, která byla populární zejména ve 40. a 50. letech 20. století. Do praxe byla uvedena již ve 30. letech. Termín lobotomie vychází z řeckých slov „lobos“ (mozek) a „tome“ (řez). Využívala se k léčbě nejrůznějších psychiatrických onemocnění, protože existovalo jen málo léčebných prostředků. Princip lobotomie spočívá v tom, že se přeruší nervová spojení mezi čelním lalokem a jinými částmi mozku. Tím mělo dojít k eliminaci, nebo alespoň zmírnění impulzivního, násilného a patologického chování. [1, 2, 3, 4]

Jak se prováděla lobotomie?

• Trepanace: nejstarším typem zákroku, jehož historie sahá až do doby kamenné, bylo proražení otvorů do lebky. Kromě duševních onemocnění měla řešit bolesti hlavy, úrazy lebky a jiné problémy. Trepanace byla mimořádně populární také mezi peruánskými lékaři. Na území Peru byly objeveny lebky i s pěti otvory. Staří Inkové však byli v provádění mozkových operací velice dobří. Jejich úspěšnost se pohybovala kolem 80 procent.
• Frontální lobotomie: tato metoda navazovala na trepanaci. Spočívala ve vyvrtání dvou otvorů do lebky. Do otvorů byl poté zaveden nástroj známý jako leukotom, kterým bylo přerušeno spojení mezi frontálním lalokem a thalamem (hrbolem mezimozkovým).
• Transorbitální lobotomie: poněkud kontroverzní metodou byla lobotomie, při které se leukom zaváděl do mozku proražením očnice. Tento postup vymyslel a propagoval lékař Walter Jackson Freeman II. Mnoho ostatních lékařů vnímalo transorbitální lobotomii jako neetickou a neuznávali ji. [5, 6, 7, 8]

Historie lobotomie

První zmínky o provádění trepanace sice sahají až do doby kamenné, nicméně klasická lobotomie se začala aktivně zavádět až ve 30. letech 20. století. Nejvíce zákroků bylo provedeno na území Spojených států amerických, ale pozadu nezůstaly ani skandinávské země spolu s Velkou Británií. Poslední oficiální lobotomie byla provedena v roce 1987 ve Francii.

Lobotomie v Evropě

Prvním lékařem, který se snažil o provedení lobotomie, byl švýcarský psychiatr Gottlieb Burckhardt v roce 1891. V péči měl několik pacientů s těžkou schizofrenií, kteří nereagovali na klasickou léčbu. Tento lékař, který neměl prakticky žádné zkušenosti z chirurgie, se proto pokusil o inovativní postup a odstranil jim určité části mozku. Nesnažil se tím ale své pacienty kompletně vyléčit, mělo jít o doplněk paliativní léčby. Odborná veřejnost jeho snahu o zavedení psychochirurgie odmítla.

O prosazení lobotomie se tedy postaral až portugalský neurolog António Egas Moniz v roce 1935. První osobou, na které operaci provedl, byla 63letá pacientka trpící depresemi, úzkostmi a paranoiou. Operace byla úspěšná, takže Moniz začal lobotomii propagovat společně se svou kolegyní Almeidou Limaovou. A to navzdory tomu, že neexistovalo dostatečné množství důkazů o prospěšnosti a bezpečnosti této léčby. Za objevení a zavedení frontální lobotomie António Egas Moniz dokonce získal v roce 1949 Nobelovu cenu. [9, 10, 11, 12]

Lobotomie v Americe

Ve Spojených státech amerických podstoupily lobotomii desítky tisíc pacientů. Mezi hlavními propagátory této metody za velkou louží byli americký neurolog Walter Freeman a jeho kolega neurochirurg James Watts. Společně prováděli klasickou frontální lobotomii, kterou podstoupila dokonce i sestra pozdějšího prezidenta Spojených států amerických Johna F. Kennedyho.

Sám Freeman později přišel na způsob, jak zavést ostrý nástroj do mozku skrze očnici. Transorbitální lobotomie se tedy prováděla bez nutnosti vrtání do lebky a pacient nemusel být v celkové narkóze. Freeman došel k tomu, že prováděl až 25 lobotomií denně. Zákroky, při kterých se probil do mozku sekáčkem na led a kladívkem, předváděl před publikem. Bez jakéhokoliv vyšetření pacienta, sterilizace nástrojů a dodržení hygienických podmínek. Operace prováděl sám, ačkoliv nebyl neurochirurg. Kolega Watts už s ním totiž nechtěl mít nic společného.

Ke konci 50. let začala sláva lobotomie uvadat, protože se začaly používat nové léky a antipsychotika, a to především chlorpromazin a haloperidol. [13, 14, 15, 16]

Pohled na lobotomii dnes

Lobotomie je dnes vnímána jako zastaralá a nebezpečná metoda, takže není v naprosté většině vyspělých států legální. I tak na ni ale můžeme narazit v určitých koutech světa. Třeba některé africké kmeny dodnes provozují trepanaci, kdy do lebky vyškrabávají otvory.

V moderní medicíně se pochopitelně provádí neurochirurgické operace, ale ty nemají s původní lobotomií prakticky nic společného. Bývají indikovány jen ve vzácných případech, například u pacientů s těžkou schizofrenií, která nereaguje na farmakologickou ani jinou léčbu. Zákroky probíhají naprosto jinak, odborně vyškolení lékaři mají k dispozici mnohem přesnější a bezpečnější nástroje, jako jsou gama nože či robotická chirurgie. [17, 18, 19, 20]

Přečtěte si také:

Psychiatrie 21. století: Mříže v oknech nečekejte, elektrošoky ale zažívají renesanci

Využití lobotomie

Původním cílem lobotomie byla léčba duševních onemocnění nebo zmírnění jejich příznaků. Jednalo se o těžké duševní stavy, kvůli kterým nemohli pacienti normálně fungovat a byli umístěni do ústavů pro duševně choré. Konkrétně šlo o:

• obsedantně kompulzivní porucha (OCD),
• těžká deprese,
• schizofrenie,
• bipolární porucha,
• úzkostné stavy,
• afektivní poruchy (poruchy nálady),
• psychotické poruchy (psychózy).

Tisíce lobotomií bylo ovšem provedeno i na pacientech, kteří netrpěli žádným závažným duševním onemocněním. Někteří lékaři totiž věřili, že se tímto způsobem dá změnit určité chování, které nebylo tehdy považováno za společensky přijatelné. Proto byli na lobotomii posíláni třeba homosexuálové, vězni nebo lidé s mentálním postižením.

Větší množství zákroků bylo prováděno na ženách, ačkoliv v léčebnách a nemocnicích, kde se operovalo, převažovali mezi pacienty muži. Jako důvod operatéři uváděli nutnost „udržet pořádek v nemocnici“. Po zákroku byli pacienti o poznání tišší, umírněnější a bez agresivních projevů, což si lékaři vykládali jako známku úspěchu. Tito lidé ale často přišli o značnou část své osobnosti. Nedokázali cítit ani projevovat emoce. Často také trpěli nejrůznějšími zdravotními problémy.

Miletínské modlitbičky, hořické trubičky, olomoucké tvarůžky. Co víte o tradičních českých pochoutkách?

Možná jste je někdy ochutnali, možná je znáte jen podle názvu. Řeč je o tradičních českých potravinách a nápojích. Udělejte si test toho, co všechno o nich víte.

Spustit kvíz

Vedlejší účinky a následky lobotomie

Ačkoliv byla lobotomie po mnoho let vnímána jako léčba, která řeší příčiny duševních onemocnění, nic takového se nedělo. V důsledku lobotomie pouze docházelo ke snížení funkčnosti frontálního laloku, což u některých pacientů zmírnilo projevy duševního onemocnění. Mnozí však trpěli apatií, oploštěním emocí či výraznou změnou osobnosti.

Na některých pacientech zanechal zákrok také fyzické následky. I samotný doktor Freeman uváděl, že až čtvrtina jeho pacientů trpěla po provedení lobotomie epileptickými záchvaty. Mezi další vedlejší účinky patří:

• chronické bolesti hlavy,
• krvácení do mozku,
• infekce mozku a abscesy,
• demence,
• inkontinence,
• úmrtí. [21, 22, 23, 24, 25, 26]