Pavel Eisner je mezi zájemci o češtinu postavou známou, především svou knihou Chrám a tvrz. V jiné své knize Čeština poklepem a poslechem (nové vydání Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka a nakladatelství B. Just, 1996) popisuje formou jakéhosi slovníku česká slova, která ho zaujala svou zvukomalebností či jinými vlastnostmi, nebo se mu naopak nelíbí. Analyzuje způsob, jakým si čeština vypůjčuje v jiných jazycích, a dodává i další asociace, které v něm slova vzbuzují.
Pojďme se podívat na výběr z tohoto slovníku týkající se jídla. Samozřejmě Eisnerovy názory neznamenají, že nám to nemůže připadat jinak – ať už proto, že autor je psal ve čtyřicátých letech minulého století a jazyk se neustále vyvíjí, dále i z toho důvodu, že jazykový cit je pochopitelně do značné míry subjektivní.
Břich
Jaký je rozdíl mezi slovy břich a břicho? Břich je dle Eisnera diskrétnější až utajenější, ne ale nutně kvůli tomu menší. Člověk může mít velkolepý břich, ne však břicho. K tomu lze dodat, že výraz břich je dnes vnímán dvojnásobně jako knižní, ale právě kvůli tomu asi jako vznešenější, víceméně zahrnuje kladný postoj až úctu (viz ten velkolepý břich výše). Možná se tlouštíkům posmíváme, ale jazyk spíše závidí, uvádí Eisner a zmiňuje (již neužívané) rčení: „Mějte se dobře, a abyste byl tlustej.“
Eisner dále uvádí břuch a nářečné břušisko, to už asi prakticky vymizelo, stejně jako z břicha i břichu shodně odvozený břicháč (pozn. úspěšný autor knih o hubnutí si zvolil přízvisko Břicháč Tom). (Co panděro či teřich?)
Co se pak souvisejícího slova tlustý týče, Eisner si všímá, že máme tlusté od šunky, ale tlusté maso se spíš označuje jako tučné. A opak je libové, ne hubené; často si zajímavosti či určité nelogičnosti vlastního jazyka, které běžně nevnímáme, můžeme všimnout podle toho, v čem chybují cizinci.
Bluma
Eisner uvádí, že se blumou nadává. „To je ale bluma!“ – asi jako bambula. Dnes již vymizelo, jazyk je jinde. Zajímavé je to i vzhledem k tomu, že bluma je základem povidel a ta jsou vnímána jako produkt charakteristický pro Čechy. Takže v němčině existuje mírně hanlivé „powidl“ jako označení pro všechno české.
Buchta
Jedno ze slov, které z češtiny přešlo do cizích jazyků (a zase tolik jich není). Přitom se používá o člověku hanlivě; pamětníci si v této souvislosti mohou vzpomenout i na Buchtíka v knize Neználek na Měsíci. Namísto toho, abychom na „český vynález“, na buchtu, byli náležitě hrdí, tak se sami sobě smějeme (Eisnerovi se to moc nelíbí).
Eisner mimochodem podle všeho ještě nezná význam buchta = holka.
Hody
Podobné plurály dle Eisnera nějakým způsobem ukazují na národní povahu. Ve španělštině jsou los zelos, tedy žárlivosti, my máme hody (hlavně vepřové; kdo by se obtěžoval žárlivostí, může-li se nacpat jelity) – i když samozřejmě hodně závisí i na tom, zda / v jaké míře jednotlivé jazyky vůbec mají sklon tvořit plurály.
Hrách
Hrách a kroupy. K obědu máme fazole, ale mrkev (čočku, ale kedlubny; rybíz, ale třešně) – prostě některé suroviny označujeme primárně jednotným číslem, jiné množným. Cizince to mate. Nějaký hlubší důvod to asi nemá (jeden typ lidovější apod.), jde prostě o vrtoch češtiny.
Jedlík a knedlík
Ta slova jsou si podobná, ještě by se k nim dal přiřadit rohlík. Však se u nás tradičně konají přebory v pojídání knedlíků, ne stejků. Jedlík se i v minulosti nacpal knedlíků, však dodnes si v hospodě dáváme guláš se šesti nebo s osmi. Holt Češi jako celek nebyli kdovíjak bohatí (nebo naopak byli spořiví). (Eisner se dále odvolává na Máchu, že určitá slova v jazyce jsou si souzená, tvář a zář, sen a den – stejně tak jedlík a knedlík, ale to už bychom se dostali jinam.)
Mimochodem – knedlík je z němčiny a třeba Janu Husovi toto slovo vysloveně vadilo a káral Čechy, aby místo toho používali slova „šiška“.
Plus v této souvislosti – i člověk je dle Eisnera vypasený, zase spíš jako by se cpal něčím zeleným, ne drahým masem. „Má se jako prase v žitě“ (ne jako liška v kurníku) apod.
Lahůdka
Pro Eisnera není jen delikatesa, ale spíše sousto na dobrou noc, asi ve smyslu, když si někdo před spaním dá pivo nebo panáka (šlaftruňk). Navíc Eisner analyzuje rozdíl mezi lahůdkou a lahodou – lahoda je podle něj obecnější, může to být třeba vlézt si do vany; dnes už je jazyk zase jinde.
Dnes asi lahůdka je hlavně všechno, co se prodává v takto označeném obchodě, může jít stejně dobře o olivy jako o vlašský salát. Soudil bych, že podobně vypadal sortiment lahůdkářství i za první republiky, nevím, proč má Eisner lahůdku za „tečku na závěr“.
Moučník
Eisnerovi se toto slovo nelíbí, například kvůli tomu, že sladké věci prý mají být rodu ženského (co koláč či dort, štrúdl a závin?). „Něco takového se buď cítí, nebo necítí,“ píše Eisner doslova – což je snad pravda, nicméně potom se o věci těžko dál bavit. Fakt je, že moučník možná trochu moc zdůrazňuje mouku, je zmrzlina se šlehačkou moučník? (Zákusek? Dezert? Jsou to synonyma? Mimochodem zase mužský rod.) Taky se to slovo poněkud táhne, málem jako by šlo o moučného červa. Každopádně slovo je dnes v jazyce docela řídké, i když zdaleka nemuselo ustoupit do pozadí jen proto, že se lidem nelíbilo.
Omáčka
Ještě víc než moučník vadí Eisnerovi omáčka; uvádí, že všechny ty „sauce“ mají i význam koření, asociují něco chutného a pikantního. Omáčka je prý nějaký hnus, v němž se cosi máčí (asi že se maso předtím moc upeklo, vysušilo apod.). S tím dle Eisnera souvisí i polévka, respektive polívka, což je zase divná a nelogická odvozenina od polevy, a navíc zní, že se někdo něčím nešťastnou náhodou zabryndá, politý ubrus apod.
Vejce a vajíčko
Používáme mnohdy jako synonyma, jenže hmyz apod. má pouze vajíčka. Je tedy zvláštní, že nám kvůli tomu vajíčko nepřipadá spíš nechutné a dáváme si vajíčka se slaninou. Může to být dáno i tím, že slovo vejce je neohrabané v tom smyslu, že není jasné, zda jde o jednotné, nebo množné číslo.
Žrout
Podle Eisnera je to slovo nejen vulgární a animální, ale jde z něj strach až apokalyptický. Snad se Eisner bál Otesánka? Funguje tu podprahově obava, že žrout je vlastně i lidožrout, který hnedka slupne i bábu s vozíkem?
ČLÁNKY DO MAILU