Můj spolužák na základce Jirka Pytloun byl trojkař a byla s ním legrace. Když jsme začátkem šedesátých let školu opouštěli a přemítali, do jakých škol a učilišť půjdeme, Jirka vesele oznámil: „Máti vymyslela, že když brácha bude brzy vyučenej číšníkem, tak pudu na řezníka a ségra Květa, která vychází za rok, se bude učit kuchařkou. Budeme všichni u žrádla. To má, pánové, dneska budoucnost!“
Smál se tomu, ale dopadlo to přesně tak. Sourozencům Pytlounovým jejich plány vyšly a oni si v minulém režimu žili, pokud jde o materiálno, celkem obstojně; občas jsem k Jirkovi zašel pro podpultové telecí…
Pytloun šel na řezníka jako jediný ze třídy. Někteří spolužáci mířili na střední školy, další na automechaniky, soustružníky, zámečníky, elektrikáře, spolužačky kromě studentek byly ponejvíce budoucí prodavačky či kadeřnice. Rozdělení profesí proběhlo podle toho, že v každé třídě bývá asi třetina dětí prospěchově chytrých, třetina průměrných a třetina podprůměrných.
Čtěte téma: Víceletá gymnázia – silné místo v nevyrovnaném školství
Děti jsou selektovány dřív, než se stačí rozkoukat …
Kolbeni zmizeli i s fabrikami
A pokud si vzpomenu na pár třídních srazů, tak drtivá většina kluků dělala černé řemeslo: učňák a pak dvojsměnné šichty v nějaké pražské ČKD. Průmysl měl velkou „spotřebu“ dělníků. Nakonec až do počátku 90. let jsme vídali odpoledne, po konci ranní směny, plné tramvaje chlapíků s červenýma, solvinou vymydlenýma ušima, jak míří z vysočanských fabrik do centra.
Říkalo se jim kolbeni; zní to pejorativně, ale myšleno to tak nebylo. Leč poté, co samet oponou trhnul, jich ubývalo a ubývalo, až z té končiny Prahy zmizeli spolu s fabrikami. S nimi se vytratily i ty nejčastější profese nedávné minulosti – soustružník, frézař, nástrojař, strojní zámečník.
A tady se historie nezadržitelně opakuje, protože půjdeme-li o další desítky let zpátky, zaznamenáme, že úplně nebo zčásti zmizela řemesla, jako je košíkářství, kotlářství, kovářství, kovotlačitelství, mědikovectví či pasířství. A půjdeme-li ještě hlouběji do starých časů, můžeme mluvit o mydlářích, koželuzích, provaznících či hrnčířích, a tak dále…
K tématu: Umění automechanika aneb Řemeslo žije!
Dlouhodobý projekt se snaží popularizovat učňovské školství …
Učňáky netáhnou
„Řemeslo má zlaté dno!“ tvrdili po staletí naši předkové a nikdo se to neodvážil zpochybňovat. Platí to však i dnes? Zdá se, že čím dál méně. Důvod číslo jedna je jasný: s nástupem nových technologií ustupuje podíl rukodělné práce. A důvod číslo dvě? Nějak vychází z módy pracovat manuálně, prací si ušpinit ruce.
Tohle právě minulosti nebývalo. A tak není divu, že v médiích zaznívá, že není zájem o učební obory, jako kominík, obuvník, malíř pokojů, instalatér, zedník, obráběč kovů, hutník, slévač…
Dejme tomu, že váš potomek končí základní školu. Kam byste ho nejraději poslali?
Jak si však vysvětlit, že není zájem o profese, kde se nikdo neumaže a nepředře? Proč nikdo nechce být krejčím, švadlenou, hodinářem či uzenářem? Na toho uzenáře se pokusím zeptat Jirky Pytlouna, dnes šéfa rodinného řeznictví. Co mi ale může říci? Copak on ví, jak uvažuje dnešní mládež?
Nicméně jakkoli vládne skepse nad budoucností mnohých profesí, znalci učňovského školství tvrdí: „Dočasné utlumení učebních oborů neznamená ještě konec toho kterého řemesla. Například špičkoví obuvníci, kteří vyrábějí luxusní boty na míru či dokáží provést náročné opravy, jsou vyhledávaní a patřičně placení mistři svého oboru. Podobně tomu je a bude i u jiných profesí, třeba i u nástrojařů.“
Myslíte si, že řemesla a řemeslníci mají budoucnost, nebo budou postupně vymírat a jejich roli v čím dál větší míře převezmou chytré stroje?
HLEDÁ SE KOMINÍK: Ještě v 90. letech mělo kominické učiliště v Praze-Jarově jednu běžně velkou třídu v každém ze tří ročníků. Vloni se však třech ročnících učilo dohromady pouze jedenáct chlapců.
Proto také existují okresy, kde kominíky spočítáme na prstech jedné ruky. Objednat jejich služby, když na chalupě náhle netáhne komín, trvá minimálně měsíc.
Řešení nabízí Společenstvo kominíků ČR, které v kurzech školí zájemce o tuto profesi. Už jsou jich stovky a nezřídka jde o inženýry, kteří si rozšiřují kvalifikaci. Kominík není dávno jen tím, kdo vyleze se štětkou na střechu, nýbrž se stává i odborníkem, jenž rozumí topným systémům a nejrůznějším předpisům.
K tématu na serveru Podnikatel.cz: Kominíci konečně začínají nosit štěstí i sami sobě
ZEDNÍK NE, TRENÉR ANO: Z mnoha krajů zaznívají stesky, že se nikdo nehlásí na někdejší klasická řemesla – zedník, zámečník či obuvník. Tyhle obory se nevyučují, zato se objevuje nový vzdělávací program se zaměřením na sport a trenérství. Například na Vysočině, kde je hokejová a fotbalová tradice, chtějí na odborných učilištích otevírat maturitní i učební třídy pro vzdělávání příštích trenérů.
K tématu na serveru Podnikatel.cz: Jsem dráteník a kdo je víc?
SEDLÁŘSTVÍ A HODINÁŘSTVÍ: Obě tato řemesla prožívají zvláštní údobí. Zájem vyučit se sedlářem je vyšší než před deseti lety, což nelze tvrdit o žádném jiném oboru. Vysvětlení? Jízda na koni se stává populárním rekreačním sportem.
Raritou je hodinářství. Na jediném učilišti v republice, jež vychovává hodináře (přejmenované na jemné mechaniky) se přihlásilo jen deset dětí. A stejně tolik je tu dospělých učňů, kteří studují dálkově a výuku si platí. Jsou to podnikatelé, zpravidla obchodníci, ale i sběratelé hodinek, třeba jeden lékař. Jejich motivace je jasná: chtějí hodinkám rozumět.
K tématu na serveru Podnikatel.cz: Umělecká řemesla se vrací na výsluní
ČLÁNKY DO MAILU