V minulosti to bylo běžné například v šamanské praxi, ale i u nás měla magická medicína významný vliv na každodenní život člověka. A nejspíše v ní věřilo mnohem více lidí než dnes, kdy se navzdory pokrokům vědy stále nějací fanoušci najdou.
Jakou léčbu prosazoval známý německý lékař a alchymista Paracelsus žijící na přelomu patnáctého a šestnáctého století a jaké amulety doporučoval?
Očarování mohla vyléčit jen magie
Pokud měla nemoc původ v magickém napadení či očarování, bylo zapotřebí ji také magicky léčit, a to třeba zaříkáním nebo působením různých amuletů a talismanů, které byly nedílnou součásti léčebného umění a díky sugesci i velice účinné.
Psychosomatická medicína dnes uznává vliv psychiky a našich emocionálních stavů na rozvoj skutečných fyzických příznaků nemocí, takže tyto duševní vlivy nemůžeme nijak zpochybňovat. Svou roli při uzdravování vždy hrála samotná víra v uzdravení, placebo efekt a sugesce či autosugesce, které v mnoha případech zafungovaly lépe než léky, v jejichž účinnost pacient třeba ani nevěřil.
Mandragora, cenný magický artikl
V knize Paracelsovo lékařství od kolektivu německých autorů je uveden jeden pozoruhodný recept, který můžete klidně vyzkoušet. Otázkou je, zda seženete pravou mandragoru, kterou dle zkušeností našich předků nebylo snadné získat pro nikoho. Ostatně pokud jste viděli náš kultovní film Císařův pekař, určitě víte, co to obnáší. Kořen mandragory připomínal lidskou postavu, což bylo něco, co se po magické stránce cenilo nejvíc.
Taková lidská postava, takzvaný homunkulus, například vyrobená z vosku, hrála velkou roli při magickém uzdravování z mnoha vážných nemocí. Na figurku se měla přenést nemoc z těla člověka a pak se spálila nebo zakopala do země, anebo sloužila jako vysoká magická ochrana a střežila se, aby člověk nebyl žádnou nemocí napaden. Svatá Hildegarda žijící ve 12. století, která se proslavila jako bylinkářka a léčitelka, prý prohlásila, že kořen mandragory je první pokus Boha vytvořit člověka.
Recept na zaklínání duchů
Onen zmiňovaný recept umožňuje vytvoření homeopatické tinktury z deseti magických rostlin, která se má užívat dvakrát až třikrát denně po dvaceti kapkách, anebo v případě nutnosti, praví staré recepty.
Recept měl být vhodný jako ochrana proti nelidským bytostem, ale také při nevraživosti okolí. Cítí-li se být člověk vláčen událostmi života, pomáhá od strachu, uvolňuje a všeobecně vitalizuje, slibuje recept. Kdo ho chce vyzkoušet, může si ho nechat namíchat zkušeným homeopatem po 10 ml:
- andělika lékařská D1
- prha chlumní D6
- pelyněk obecný prvotinktura
- ločidlo čertovo lejno D12
- hloh obecný prvotinktura
- třezalka tečkovaná prvotinktura
- mandragora lékařská D4
- bez černý prvotinktura
- čistec přímý prvotinktura
- čertkus luční prvotinktura
Magické ochranné rostliny
Tyto zmiňované rostliny měly totiž velmi žádané využití v léčitelské a magické praxi. Každá rostlina má svého ducha a své magické využití. Za nejmocnější ochranné magické rostliny byly považovány ty, které měly velkou sílu a dokázaly přinášet mocnou ochranu před zlými silami a očarováním, ale i zdraví, štěstí a lásku. Sbíraly se ideálně za různých doprovodných rituálů nebo o Slunovratu a využívaly se všelijakými způsoby, například i k vykuřování nebo se dávaly pod polštář. Kromě mandragory to byly například:
- majestátní vysoké rostliny, které symbolizovaly mocnou ochranu, důstojnost a sílu (divizna, andělika…)
- rostliny s trny, které měly bojovnou povahu a uměly se bránit zlým astrálním vlivům (hloh, jalovec…)
- silně aromatické rostliny s výrazným a opojným pachem, které dokázaly ovlivňovat smysl a zahánět zlé duchy (kozlík, šalvěj, čertovo lejno, pelyněk…)
- jemné světlé květy, které přivolávaly přívětivé duchovní bytosti na ochranu a mnohé další…
Například čertkus luční má údajně kořen, jako by jej někdo zmrzačil. Prý je to díky působení bílé magie, která vždy porazí čerta. Kořeny samy o sobě měly velkou magickou sílu a nosily se například na krku nebo se používal jejich prášek. Třeba kořen pivoňky chránil před božcem a epilepsií, o čemž se již psalo v Matthioliho herbáři.
Moc třezalky proti démonům
Za velmi účinnou rostlinu považoval Paracelsus (1493–1541), německý lékař, astrolog, alchymista, mág a tvůrce nauky o signaturách rostlin, třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum). Tato sluneční léčivka je dnes známým přírodním antidepresivem a vždy dokázala pomáhat proti démonům melancholie, deprese a dalších duševních chorob. Paracelsus ji doporučoval nosit pod čapkou, na prsou jako věnec, v rukou, čichat k ní, nebo ji dát pod polštář či pověsit na zeď, což zajišťovalo vysokou ochranu celému domu. Společně s červeným korálem skvěle fungovala jako mocný amulet proti duševním chorobám, červený korál doporučoval také v kombinaci se stříbrem.
„Tečky na listech jsou znamením, že perforata vyhání veškerá phantasmata z člověka i mimo něj, neboť obrazy fantazie vyvolávají jevy, takže člověk vidí duchy a slyší fantazie. Jsou to nemoci, které lidi nutí samy sebe zabíjet. Ztrácejí smysly, propadají zuřivosti, pošetilosti a tak dále.“ (Paracelsus III/630)
Amulety z kovů a drahých kamenů
Velkou moc měly i různé ochranné amulety z kovů a drahých kamenů, které se vyráběly za doprovodných rituálů a příhodných astrologických vlivů. Každý kov či kámen také náležel k určité planetě a tím se i násobily jeho účinky. Své zkušenosti s výrobou takovýchto amuletů měl i Paracelsus, který byl jejich hlavním tvůrcem. Připravoval amulety proti všemu možnému, například amulet proti úbytku mozku a jiným onemocněním, amulet proti závrati, amulet proti impotenci způsobené očarováním, amulet na podporu menstruačního krvácení, nebo naopak na zastavení menstruačního krvácení a podobně.
Doporučovaným ochranným amuletem byl například amulet proti všem bolestem nebo pro nezranitelnost, které jsou uvedeny v knize Přírodní léčba a domácí lékař z roku 1922:
Amulet proti nezranitelnosti – nos na těle talisman sedmihranný ze sedmi kovů, na němž je vyryt meč a slova: „Zde je meč Adonai a Gideon.“
Amulet proti všem bolestem – udělej sedmihrannou tabulku z vosku nebo kovu, na ni napiš: „Boj se Adonai i zla“, to tě uzdraví. Sedm dní ji okuřuj před východem Slunce, a pak nos na krku nebo na břiše.
Na závěr ještě jeden citát od Paracelsa:
„Každá nemoc je očistec, proto nemůže lékař léčit, nerozhodne-li Bůh a očistec neukončí. Lékař totiž nemůže a nemá pracovat proti božímu ustanovení…“ (Paracelsus I/55)
Zdroje:
Přírodní léčba a domácí lékař, kolektiv autorů (1922)
Mattioliho herbář
Paracelsovo lékařství, kolektiv autorů. Praha: Volvox Globator 2017.