Maluji plátno a zapomínám na svět

Paní inženýrka B. dokončila prosluněný obraz, jemuž vévodilo Rábí včetně podhradí, a hned se pustila do nového plátna, krajiny u Pálavy. Její sousedka přes uličku se štětcem mazlila s každým peříčkem na obraze ledňáčka; v zobáku měl rybičku, piplala se i s každou její šupinkou. Dáma u stojanu vedle mne právě dostávala pochvalu od paní malířky, jež prochází mezi námi, že stromy za stádem slonů se jí povedly a že teď by měla na africké nebe přidat ještě pruskou modř…

Byt v činžáku na pražských Vinohradech. Ve dvou velkých pokojích je dvacet malířských stojanů, na stěnách obrazy a regály s knihami, voní to tady barvami a terpentýnem. Jsem tu díky internetu a své dceři, která kurz olejomalby objevila a pak mi ho koupila k narozeninám. Mimochodem, když tohle hobby vygooglujete, naskočí vám 10 600 odkazů.

Nově příchozí je jako prvňáček: v tašce má „školní“ potřeby dle seznamu – barvy, štětce, paleta, hadřík. První obraz je povinný: podle modelu se maluje lastura a kámen. Takže je před vámi stojan a bílé plátno, na neposkvrněnou paletu vymáčknete první „bobek“ barvy (u mě to byla umbra přírodní). Pak váháte, po kterém ze štětců, jež trčí vyzývavě z prázdné sklenice od džemu, sáhnout, až se odhodláte…

Za dva čtvrtletní kurzy jsem namaloval, ne… Raději řeknu – pomaloval pět pláten: po mušli a šutru následovalo večerní zákoutí u Pražského hradu (několik domů, podloubí, tři svítící lucerny – to ovšem s myšlenkami na mistra Schikanedera), pak zátiší (talíř s citrony, čajový hrnek, placatice rumu, mísa s ovocem; modely jsem si nosil), po něm přišla šumavská podzimní krajina (mlhu v údolí jsem za pomocí běloby titánové docela trefil) a konečně jisté šumavské jezero (je zatím nedokončené, protože kurz skončil).

Jsem mazal!

K čemu je takový kurz dobrý za druhé a za další? Že jednou týdně na dvě hodiny zapomenete na svět, čímž si pročistíte hlavu. Že jste ale nuceni sakra koumat, jak tvary z předlohy (nejčastěji z fotky) přenést na plátno pomocí barev, které ovšem spolu kamarádí porůznu. Že nováčkovskou euforii (jsem dobrej!) vystřídá depka (jsem mazal!). Že posléze následuje zjištění: cesta bude dlouhá. A že je moc důležitá volba – co malovat. Protože obraz vás musí bavit.

Tady se zastavme. V kurzu byly samé ženy a já; tedy žádný další „Monet“. A co dámy malovaly? Nejčastěji květiny, zvířata (třem malířkám učarovali sloni; Freud by věděl proč), motýly (tropicky barevné) a krajiny (tuzemské i cizí; například balkón ve Veroně, indický Tádž Mahal). Trochu jsem se tomu divil, ale pak jsem pochopil: dámy vesměs středního věku tu realisticky malovaly romantické obrázky tryskající z jejich romantických myslí a zároveň stejně radostně klábosily jako v nějakém dámském klubu, přičemž obojího si do sytosti užívaly.

Já se při jejich klábosení nemohl chytit, to dá rozum, a tak jsem se, když teď trochu vím co a jak, osamostatnil. Večer doma místo televize půjdu „do umění“, a to nejen realisticky, dám do toho kus sebe. Zapomenu na svět, pročistím hlavu, a než mi uschnou barvy, můžu přece na chvíli mrknout na obrazovku, třeba na Ligu mistrů, že ano?

Foto: agentura SXC, expozice Národní galerie v Klášteře sv. Jiří- Jakub Schikaneder: Ulice v zimě (1905–1910)