Povzdech „konečně to máme za sebou“ působí po překonání různých katastrof, těžkých stresů a velkých nepříjemností úlevně. Zdá se, že stačí za vším učinit „tlustou čáru“ a bude lépe. To může být omyl.
Posttraumatická stresová porucha je, jak název naznačuje, reakce na závažný stres, ale třeba i na zdánlivě celkem banální problém. Potíže nemusí přijít hned a naopak – následky a změny jsou pak dlouhodobé. Čas ne vždy hojí staré rány. Nespoléhejte na to.
O posttraumatické stresové poruše lze hovořit nejdříve zhruba měsíc po dané události. Je-li po měsíci stejně špatně nebo dokonce hůř, nesvědčí to o dobré psychické kondici.
U vojáků prošlých boji Jihu proti Severu (Ameriky) byly zaznamenány poruchy připomínající hysterické reakce. Hysterie byla v té době vnímána jako nemoc žen. Najednou jako by postihovala i hrdiny – muže, co se nezalekli ani generála s jeho kavalerií. Na problém se posléze zapomnělo. Leč objevil se po znovu první světové válce. Tehdy se hovořilo o nervové labilitě v důsledku válečných útrap.
Neskončilo to
Čas plynul a máme zde tzv. černý pátek na burze v New Yorku. Traduje se, že neúspěšní bankéři tehdy skákali z oken mrakodrapů. I to se stalo. Leč daleko častěji finanční krach přežili. Začali žít na nižší finanční úrovni. Někteří, zdánlivě nezdolní, se opět začali šplhat nahoru v žebříčku příjmů. Řeklo by se „tvrdí chlapíci“. Chybička se vloudila. V soukromí se u některých z nich objevovaly poruchy hodné hysterie či psychastenie. Náhlé úzkosti, výbuchy špatné nálady, křik, výčitky, spílání okolí pro maličkosti. Hrůzné sny a noční děsy. Také opíjení se do němoty připomínající „autonarkozu“ alkoholem.
Čas plynul, nastala druhá světová válka. Koncentrační tábory, holocaust. Pak válka v Koreji a ve Vietnamu. Statisticky významné procento těch, kdož prošli zmíněným peklem, si odneslo psychické následky. Projevy byly velmi podobné těm popsaným výše. A zase se objevila civilní paralela. Shodné nesnáze se objevovaly u znásilněných žen nebo u náhodných obětí pouličního násilí.
Čtěte dále: Deprese trvá, přestože situace se zlepšuje
Po katastrofě
Hovořilo se o stresových poruchách vzniklých po traumatu, leč v jeho důsledku. Nejčastější příčinou u mužů je z hlediska celosvětového prožitek válečných událostí. U žen pak znásilnění.
V souhrnu u obou pohlaví lze hovořit o poruše stability osobnosti a chování, jež vznikla po prožitku katastrofy nebo mimořádně dlouhého stresu a to u jedince, který před těmito událostmi závažnější psychické problémy neměl. Z dále uvedených by měly být přítomny alespoň dvě z následujících charakteristik:
- Nedůvěra k sociálnímu okolí, jež se dříve nevyskytovala.
- Sociální stažení ve smyslu „stejně mne nikdo nemůže pochopit“.
- Pocity beznaděje, ztráty smyslu života. Mohou být provázeny extrémní psychickou závislostí na někom, kdo třeba jen zdánlivě prožil něco podobného. Např. „veterán veteránovi nejlépe porozumí,“ byť druhdy bojovali proti sobě.
- Podrážděnost a pocity ohrožení.
- Pocit nezařazenosti do vztažných skupin – „jsme jiní než oni“.
Změny jsou dlouhodobé
Čas sice hojí nebo také ne. O posttraumatické stresové poruše lze hovořit nejdříve zhruba měsíc po dané události. Jinými slovy truchlit dejme tomu čtyři týdny je normální. Je-li po měsíci stejně špatně nebo dokonce hůř, nesvědčí to o dobré psychické kondici.
Přečtěte si: První pomoc při duševní krizi
Charakteristické je opakované prožívání toho, co se stalo, v poměrně živých vzpomínkách, ve snech nebo po podnětech vzdáleně tuto situaci připomínajících. Např. po televizním šotu o výbuchu, záplavách, znásilnění. U dětí se může objevit postižení hry. Dítko, místo aby v klidu zapomínalo, si stále hraje na něco, co zážitek připomíná nebo symbolizuje.
Dospělí jako by na jedné straně byli přitahováni tragédií, a na straně druhé jako by se za každou cenu vyhýbali všemu, co je s ní spojeno a co ji může symbolizovat. Mnohdy nastává snížení aktivity ve smyslu omezení činorodosti. Neobvyklý není ani zvýšeně kritický vztah ke společnosti.
MFD uvedla 10. 8. 2013 článek o potížích jisté rodiny postižené povodněmi. Dotyční těžce snášeli nutnost opakovaného jednání o patřičné sociální pomoci. Mezi řádky byl zřejmý jejich pocit „vláda a nakonec i celá společnost nás hodila přes palubu“. Nechci a nemohu soudit. Leč sejdou-li se na jedné straně striktní předpisy a špatné zkušenosti z možného zneužívání a na straně druhé psychické následky po prožitém traumatu vzniká vskutku třaskavá atmosféra.
Psychologická kritéria zmíněné poruchy nejsou jediná možná. Diagnózu může potvrdit, ale i vyvrátit, také biologické kritérium zjišťující hormonální nerovnováhu. Typické je zvýšení hladiny kortizonu a hormonu kúry nadledvinek.
Dopad traumat se nesečítá, ale násobí
Pokud máte v životní historii jiná psychická selhání, je pravděpodobnější, že onemocníte popsaným syndromem. Pokud jste bývali po stránce psychické zdraví jako řípa, samo o sobě to před posttraumatickými důsledky neochrání. Zhroutit se lze tak jako tak. Lidé somaticky nemocní nebo jinak handicapovaní bývají ohroženější než zdraví. Dopad traumat v rodině se jen nesečítá, ale spíše násobí. Ouverturou velmi těžkých posttraumat bývá mučivá otázka typu: „Proč právě já přežil?“
K tématu: Trauma může mít člověk i z toho, že ho povodeň minula
V řadě učebnic či manuálů léčby se o postraumatické stresové poruše hovoří výlučně jako o důsledku existencionální tragédie. Tj. masivního, děsivého ohrožení živly, válkou nebo ponižujícího narušení tělesné integrity např. mučením nebo znásilněním. To je zřejmě „dědictví veteránů z války Severu proti Jihu“. Nověji bývá zohledněn více individuální přístup. Dopad traumatizace může být přece jen individuální. S nadsázkou můžeme uvažovat o „dědictví černého pátku na burze“. Někdo se ze ztráty peněz, zaměstnání, ale i prestiže „oklepe“. Jiný zůstává „ochrnut“. Zmíněné ochrnutí může nastat i po té, co dotyčný uskuteční „záchranné práce“ a je, jak se říká, z nejhoršího venku.
Pozoruhodné je již výše uvedené zjištění – pro muže je největší trauma válka, pro ženy znásilnění. K zločinné dokonalosti bylo dovedeno v nedávných válkách např. v bývalé Jugoslávii nebo ve Rwandě. Znásilňování žen nepřátel nebylo jen tolerováno, ale v rámci některých bojujících jednotek jednoznačně podporováno. Jisté je, že ženy mají vyšší frustrační toleranci v obecně těžkých krizích. Nehroutí se, i když je velmi zle, za předpokladu, že je respektována tělesná integrita jich samotných a jejich dětí.
Popsaný syndrom narušuje mimo jiné i pocit smysluplnosti života. Mít pro co žít naopak působí léčebně. A nejen to. Moderní psychologie popsala i urychlení nebo znovuobnovení procesu zrání lidské osobnosti k pozitivním hodnotám jako odpověď na minulé trauma. Lze si jen přát, aby nám osud dopřál k takovému cíli lepší cesty.
Čtěte dále: Znásilnění nemá jízdní řád
ČLÁNKY DO MAILU