Názory k článku Máme za sebou „to nejhorší“. Omyl
-
Mary (neregistrovaný)
Ŕešením je podle mého názoru udělat ve svém životě velikou změnu, a vymanit se ze vzpomínek. Dívat se do budoucnosti. Nikdy by mě opravdu nenapadlo ptát se "Proč právě já jsem přežila", i když jsem přežila syna i manžela. Protože druhá část otázky může znít třeba " proč přežil támhleten opilec a ne moje rodina?" Tudy cesta nevede, tímhle způsobem nepřemýšlím. Odešla jsem z republiky, našla práci v méně diskriminačním prostředí než bylo v ČR, a obrátila jsem nevýhody ve svůj prospěch a udělala z nich výhody (samota = nezávislost, svoboda, věk = zkušenosti, apod.).
-
Velká pravda je, že tato posttraumatická stresová porucha se nevyhýbá ani těm nejsilnějším jedincům. Velmi často je to opravdu tím, že stále setrváváme v minulosti a zároveň máme strach z budoucnosti.
Velice důležité je v tomto případě najít právě zmiňovaný smysl života - někdo ho najde třeba novým začátkem někde úplně jinde, jiný zase celkovou změnou svého života tam, kde je. Občas stačí si nastavit malé cíle, které zvládneme plnit.
Co rozhodně může pomoci je, naučit se žít tady a teď. Být v přítomnosti a užívat si každou minutu. Vyjít z apatie a donutit se k aktivitě. Přestat truchlit, obviňovat se a obviňovat ostatní. Najít pomoc u odborníka, a rozhodně nezahodit celý život a začít pracovat sám na sobě.
Sama jsem to zažila několikrát sama u sebe - např. když mi v 17 letech zemřela maminka + další a další zkušenosti a zároveň jako odborník u klientů. Každý to zvládá jinak, ale opravdu to nejdůležitější je najít tu jiskřičku (smysl života) pro kterou víme, že stojí za to žít a uděláme i nemožné, abychom se z toho dostali. :-) -
To máte naprostou pravdu. Pokud je člověk na samém dně, tak si nemůže pohoršit, ale bohužel oni to nevědí a strach je silnější než oni. Proto je důležité tuto změnu dělat krůček po krůčku, ideálně pod něčím dohledem, aby se udržovali v motivaci a věděli, že na to nejsou úplně sami. :-) Bohužel tím, že ale setrvávají ve stavu, v jakém jsou, tak tím se síla nevrátí a ani ta touha po změně. Nicméně každý má svůj čas a někdy to trvá déle a někdy kratší dobu. U někoho k té změně nedojde nikdy, ale ani jedno z toho neznamená, že je někdo horší nebo lepší. Ráda bych proto popřála všem, kteří jsou v této těžké chvíli mnoho sil a odhodlání do akce, bez sebeobviňování. :-)
-
Jeden z mnoha (neregistrovaný)
Já jsem nervově labilní a apatický pouze a jen z toho jak mne neustále někdo okrádá (říkají tomu daně a odvody) a neustále se mi snaží řídit a organizovat život.
Až si to uvědomí lidí více, tak snad ty hovada utlučeme konečně čepicama.
Nějaká povodeň a ztráta veškerého majetku nás pak nemůže rozházet, protože při troše píle vše potřebné k životu získáme velmi rychle zpět. Nebude to trvat celé generace, jako dnes.
ČLÁNKY DO MAILU