Staroměstské náměstí, neděle, 9. května, 9 hodin ráno: Je odstartováno, téměř osm tisíc běžců postupně vbíhá na maratonskou trať, která se většinou vine podél řeky Vltavy a centrem města. Zatím se usmívají, mávají, někdy rozverně poskakují. Někteří účastníci maraton pojali trochu jako maškarní, jiní zvolili netradiční styl běhu. Například německý běžec Ralf Klug se rozhodl uběhnout Pražský maraton pozpátku a pomoci tak dětskému domovu v Žatci – jeho sponzor mu věnuje 3000 korun za každý kilometr, který Ralf uběhne zády napřed. Nutno dodat, že Ralf, který má na kontě kolem dvaceti maratonů, není mezi „neobvyklými“ běžci nováčkem. V Hamburku běžel maraton s kočárkem a v Mnichově absolvoval trasu v dřevěné masce.
Uprostřed masy těl byl i běžec z Hongkongu, který nápisem na tričku vyznává lásku jakési Sarah a dává jí celých 42,195 kilometrů na rozmyšlenou, zda si ho bude chtít vzít za muže. Tomu říkám romantika! Sarah byla jistě dojatá, když jí vyčerpaný padl po necelých pěti hodinách běhu k nohám. Ale jestli řekla „ano“, nevíme.
Maratonská turistika
Skladba účastníků Pražského maratonu byla pestrá, zastoupeno tu bylo celkem 85 národností. U občerstvovacích stanic často zaznívalo „merci beaucoup“. Nejvíce běžců však přijelo z Itálie, ale startoval i velký počet Maročanů. „Prahu mám rád. Byl jsem tu vloni s rodinou na dovolené a maraton byl skvělou příležitostí, jak se sem vrátit,“ řekl mi italský běžec dvacet minut před startem.
Čtěte také seriál „Lenoch maratoncem“
Maratonská turistika (ze které mají radost zejména hoteliéři a majitelé restaurací) je čím dál tím oblíbenější. Řada běžců tak spojuje dovolenou nebo třeba služební cestu s maratonským zážitkem v jiném než domácím prostředí. Odhodí obleky, povolí kravaty, nazují tretry a potí se. Běhá se všude na světě, ve smogu Šanghaje, v mrazu Antarktidy, nebo mezi mrakodrapy v Chicagu. Nejvíce maratonců prý letos touží po podzimních Athénách. Přece jen – od památné bitvy u Marathonu (490 př. n. l.), místa nedaleko řeckého hlavního města, podle nějž se sportovní disciplína jmenuje, uběhlo právě 2500 let. Jak v neděli řekl otec letošního „českého vítěze“, František Pechek, který je sám vynikajícím běžcem – letos si Athény nebude chtít nechat ujít snad žádný maratonec.
V Praze se letos maraton běžel již po šestnácté a počasí, na kterém záleží nejvíc, vyšlo skvěle. I když někteří běžci by si přáli trochu méně stupňů Celsia. Přece jen běžet až osm hodin téměř neustále pod slunečními paprsky přidá na únavě. Nicméně lepší, než kdyby foukalo.
Od svého vzniku v roce 1995 je Pražský mezinárodní maraton (Prague International Marathon, PIM) na cestě vzhůru k mezinárodnímu uznání. Při zakládání PIM si ani Carlo Capalbo, zakladatel a předseda organizačního výboru, nedokázal představit, že se závod setká s tak velkým zájmem. Prvního ročníku se maratonu zúčastnilo 958 běžců, letos jich bylo již 7900.
„Naším záměrem bylo vytvořit městský maraton podobný těm, které se běhají v New Yorku, Berlíně či v Londýně. Kromě pořádání maratonu jsme navíc chtěli propagovat zdravý, aktivní styl života mezi lidmi všech věkových kategorií, koníčků a zaměstnání. Pro ty, co si zatím netroufnou na maraton či půlmaraton, pak máme nesoutěžní běhy na kratší vzdálenosti,“ říká Carlo Capalbo.
Maraton někdy pěkně bolí
Ať běžíte maraton kdekoli, měli byste být patřičně připravení. Když stojím v cíli a pozoruji zničené závodníky, musím se ptát, zda je takto náročný běh vůbec zdravý. Podle legendy první „maratonec“, řecký voják Feidipidés, krátce poté, co oznámil Řekům vítězství po zhruba čtyřicetikilometrovém běhu, vyčerpáním zemřel. (Ovšem jen několik dní předtím měl údajně nebohý posel naběhat se zprávami téměř 450 kilometrů).
V neděli v Praze naštěstí nikoho nepotkal podobný osud, nicméně záchranáři měli chvílemi dost práce. Jeden ze závodníků dobíhá v krásném čase, krátce před hranicí tří hodin. Pět metrů od cílové čáry usedá na zem, oči má v sloup, klepou se mu kolena a nevnímá potlesk diváků. Ihned je u něj člen organizačního týmu, balí ho do ručníku. Přibíhající záchranář měří puls, dává nadechnout z dýchátka pro astmatiky a po chvíli mu pomáhá vstát. Nohy po několika minutách opět začínají pracovat a muž pomalu odchází do zákulisí.
Čtete téma: Kunratický běh: někdy jde i o život
Tento případ nebyl zdaleka jediný. Běžců, kteří podobně dopadli krátce za cílovou páskou, byly k vidění stovky. Mají vůbec v tu chvíli radost, že to zvládli? „Perfektní, jsi úžasná!“ chválí asi třicetiletý muž svoji dívku, která se ovšem úžasně vůbec necítí. Padá mu do náruče a není schopna slova, natož úsměvu.
Ptám se několika běžců, kteří mají s maratony zkušenosti, zda si myslí, že je to vůbec zdravé, dát tělu tolik pohybu naráz. Vždy se na mě usmáli, jako by si tuhle otázku kladli po každé zaběhnuté dvaačtyřicetikilometrové trati. Prý hodně záleží na kondici běžce, na tom, jak má natrénováno a jaký je jeho celkový zdravotní stav. Fakt je, že na startovní listině jsou k vidění starší ročníky a kdejaký senior je v cíli mnohem čilejší, než jeho o třicet let mladší kolega.
Uběhnout maraton, ať v jakémkoliv čase, je svým způsobem hrdinským činem hodným obdivu. Pokud ovšem běžec není trochu blázen a nepouští se do závodu bez předchozího tréninku. Dav ho strhne a maraton možná uběhne, ale za jakou cenu? V cíli pak zvrací a kolabuje.
Co vy, troufli byste si na maraton? Nebo už máte nějaký za sebou?
Výsledky:
Muži:
1. Eliud Kiptanui (Keňa) 2:05:392
2. Yeman Tsegay (Etiopie) 2:07:11
3. Nicholas Kipruto Koech (Keňa) 2:07:23
…21. Petr Pechek (1. ČR) 2:22:18
Ženy:
1. Helena Kiropová (Keňa) 2:25:29
2. Alevtina Ivanovová (Rusko) 2:27:36
3. Ashu Kasimová (Etiopie) 2:29:54
…21. Radka Churáňová (1. ČR) 2:59:24
ČLÁNKY DO MAILU