Martin Hutař u nás přes dvacet let podporuje ekologické zemědělství, navrací netradiční odrůdy na česká pole, renovuje zanedbaná území (tzv. brownfiedy) a vlastní největší firmu produkující biopotraviny v České republice, společnost PRO-BIO. Vydali jsme se za ním do Starého Města pod Králický Sněžník, kde svou firmu o sto čtyřiceti zaměstnancích vybudoval prakticky z ničeho.
Vždycky jste věděl, že svůj život zasvětíte zemědělství?
Bylo to hlavně tím, že jsem v zemědělství žil od dětství. Na kraji Šumperka jsme měli dům, velkou zahradu, drůbež a králíky. Moji prarodiče, ke kterým jsem jezdil, byli zemědělci, takže jsem k přírodě měl vždycky blízko. I proto jsem si vybral zemědělskou školu, kde jsem měl štěstí na výborné učitele, hodně nás toho z praktického hlediska naučili, hodně nám toho předali. O něco později se mi začalo zemědělství propojovat s ochranou životního prostředí. Věděl jsem, že je třeba s tím něco dělat, proto jsem se začal věnovat studiu ekologického hospodářství, integrované ochraně rostlin a dravcům, kteří se dají využívat místo chemie k regulaci hrabošů. O tom jsem i napsal diplomovou práci na vysoké škole.
Kam jste namířil po škole, jak jste své znalosti uplatnil?
Po škole jsem šel na nedaleký státní statek Hanušovice, hospodářství Pusté Žibřidovice, kde jsem opravdu zblízka viděl ten socialistický šlendrián, který se v intenzivním horském zemědělství provozoval. Navezlo se velké množství granulovaných dusíkatých hnojiv na hromadu, ze které všechna chemie prosakovala do potoka, nebo přeletělo letadlo s ledkem (pozn. dusíkatými hnojivy), hodně vysoko i za větru, což se nesmělo, a hnojivo bylo všude. Dělaly se rekultivace na úkor přírody, s čímž jsem nesouhlasil. Začal jsem proto hledat způsoby a možnosti, jak to dělat jinak, a přesvědčovat, že to jinak dělat lze.
Když byla potom v roce 1986 vyhlášena soutěž Ekofond o nejlepší ekologický projekt, společně s mými podobně smýšlejícími kamarády jsme vyhráli druhou cenu – a soudruzi nás trošku vypoklonkovali. Prý nemůžeme říkat, že jsou ekopotraviny lepší než ty běžné. V Hanušovicích jsem pak byl důrazně upozorněn na to, že já, agronom páté kategorie, nebudu určovat koncepci podniku. No, neměl jsem moc dobrou pozici, ale v létě 1989 za mnou přišel ředitel zemědělského podniku tady ze Starého Města a nabídl mi místo hlavního agronoma, které jsem přijal. Po revoluci už to šlo ráz na ráz, bylo mi kolem třiceti, takže pln entuziasmu jsem se rozhodl podnikat. Pronajali jsme si s kamarádem Karlem Matějem starý mlýn a začali budovat PRO-BIO.
Co vás tehdy přivedlo na myšlenku věnovat se ve svém podnikání plodinám, které u nás sice mají svou historii, ale řadu let je tu už nikdo nepěstoval, vlastně ani neznal, a navíc v bio kvalitě?
Tady v Sudetech, kde se teď nacházíme, od osmnáctého, devatenáctého století žili Němci, kteří tu vybudovali úžasné hospodářství, byli pracovití, dokázali tu žít a skvěle spolupracovat s přírodou. Pěstovali tu len, pohanku, žito, oves, špaldu, takže když jsme se rozhodovali, co tu budeme pěstovat my, padla první volba na špaldu. Tu jsem k nám ve třech pytlích musel propašovat z Rakouska. Když jsme slavili dvacet let firmy PRO-BIO, postavili jsme na kraji pole pamětní informační ceduli o špaldě. Tenkrát jsem do Československa špaldu vrátil po takových padesáti letech.
V čem je vlastně špalda tak výjimečná, lepší než pšenice ozimá, která se u nás nejvíce pěstuje?
Tím, že špalda měla nízké výnosy a její pěstování bylo tehdy prý Hitlerem zakázáno, tak není přešlechtěná. Jde o plodinu, která si dokáže ze země vytáhnout všechny minerální látky a je odkázána, a v ekologii zvlášť, na to, co umí. Není člověkem přetvořená, má vyvážený poměr všech hodnotných látek a zcela výjimečnou oříškovou chuť.
Výnosnost pšenice ozimé je v ČR skoro sedm tun na hektar, přičemž ta výnosnost prudce poslední roky stoupala, jak je to se špaldou?
To mluvíte o konvenčním zemědělství, v ekologickém zemědělství je to asi čtyři až pět tun. Výnosnost špaldy je výrazně menší, o takových třicet pět, čtyřicet procent. Navíc je špalda obilnina pluchatá, tzn. že má až třicet pět procent pluch – slupek, i o to je její výnos výrazně nižší. Vezměte si, že do metru krychlového dáte osm set kilogramů pšenice, ale špaldy jen čtyři sta kilogramů, sto kilogramů je slupek.
Je to ten důvod, proč nemůže stát kilo dvanáct korun jako běžná hladká mouka?
Přesně tak, je to zásadní důvod. Máme menší výnos, výtěžnost na loupání, k tomu připočtěte náklady na loupání a teprve teď máme zrno podobné pšenici. Kvůli těm třiceti pěti procentům pluch musíme mít i dvakrát větší sklady, i z pole toho odvezeme najednou méně, než kdybychom pěstovali pšenici ozimou. Takoví šoféři byli zvyklí odvézt z pole na jednu fůru třicet tun pšenice, ale špaldy neodvezli tolik. Rázem se tak s cenou za dopravu dostanete na téměř dvojnásobek. To jsou důvody, proč je špalda dražší.
Napadá mě, co tak děláte s pluchami, kterých je, jak jste říkal, až pětatřicet procent. Jde přeci o odpad.
Z toho důvodu jsme si pronajali pastviny a nakoupili ovečky, takže jsme pluchy používali jako stelivo, krmivo a na hnojení polí. Ale protože slupek přibývalo, tak jsme je chtěli využívat například na vytápění. Ono je ale poměrně těžké ty slupky pálit, protože obsahují velké množství křemíku, který v kotlech dělá paseku. Je tomu teprve dva roky, co jsme našli speciální technologii, která nám slupky umožňuje pálit a energii využívat na vytápění celého našeho areálu.
Chcete být soběstační?
Rádi bychom, na střechách máme fotovoltaiku, nezabíráme další hospodářskou půdu, protože jen opravujeme brownfields, na orné půdě jsme nepostavili ani metr, i když to bylo složitější a mnohdy podstatně dražší. Když můžeme, využíváme toho, co je. Má to logiku, v ekologickém zemědělství to tak funguje.
Po revoluci muselo být opravdu těžké prosadit se s něčím, co tu nemělo vyšlapanou žádnou cestu. Jak Češi v roce 1992, kdy jste s Karlem Matějem založili PRO-BIO, přijali třeba pohanku, špaldu? Nebo jste už tenkrát cílili na zahraniční trhy, které byly trochu víc napřed?
Špaldu i pohanku jsem pěstoval ještě předtím, než jsme založili PRO-BIO, společnost jsme založili právě proto, abychom mohli zajistit odbyt. Vyváželi jsme do zahraničí pohanku a špaldu, ale hodně jsme už v těch raných devadesátých letech dodávali do obchodů se zdravou výživou, kterých tu po revoluci celkem hodně vznikalo. Ale nebylo to jednoduché, zákazníci chtěli široký sortiment výrobků.
S jakými plodinami jste začínali a co všechno pěstujete teď?
Vracíme zapomenuté tradiční plodiny a biopotraviny do výživy lidí, to je naše motto a poslání, které jsme měli od začátku, aniž bychom o tom věděli. Pohanka a špalda jsou stále nosnými plodinami, na kterých stavíme, vyrábíme z nich nejvíce výrobků a lidé je nejvíce znají. Špalda se stala synonymem ekologického zemědělství. Směr jsme nikdy neměnili, jen přidáváme různé druhy výrobků. Dnes zpracováváme špaldu, žito, oves, ječmen, jednozrnku, dvouzrnku, začínáme s červenou pšenicí a čirokem, který si krásně dovede poradit s nedostatkem vody, což se hodí do měnících se klimatických podmínek.
Ale všechno si tu nepěstujete sami, řadu plodin odebíráte od svých dodavatelů…
Na naší farmě vypěstujeme asi pětinu potřeby do našeho mlýna. Další plodiny nám dodávají naši spřátelení biopěstitelé z celé republiky. Existuje ale i řada plodin, které se u nás nepěstují, takže je dovážíme. Jde především o luštěniny – hrách, cizrna, čočka, fazole, olejniny, len, sezam a další speciální zrníčka.
Nejde to trochu proti té ekologii, kterou razíte? Dovážet něco z ciziny?
Je to k diskuzi, co je lepší. Pokud chci bio podporovat a rozšiřovat, tak je pozitiv mnohem víc na této straně než na straně ne zcela ekologické dopravy. Uvědomil jsem si to v Moldávii, kde jsem viděl, jak špatně se tam lidé mají. Spustili jsme tam před třemi lety projekt, ve spolupráci Člověka v tísni a České rozvojové agentury, ve kterém tamní zemědělce učíme ekologicky hospodařit. Je tam nekvalitní podzemní voda, takže když je naučíme ekologicky smýšlet, budou mít třeba i čistější vodu. Je to dva kroky dopředu a jeden zpět, ale je tam krásná zemědělská půda, skvělí pracovití lidé, kteří mají chuť něco změnit. Základem ekologického zemědělství je rajonizace, dělám tam, kde se tomu daří, kde rostlina prosperuje. Zatím tam pěstujeme luštěniny, olejniny, plánujeme kukuřici a čirok, slunečnici a další plodiny.
Vy ale nejste jen pěstitelé, vy si obilí dokážete i semlít, protože tu máte tři mlýny. Proč tolik?
V tom prvním mlýnu, který jsme spolu s Karlem Matějem dávali dva roky dohromady z různých dílů, meleme dnes špaldu, ječmen, žito, celozrnné mouky, zrna, kroupy, krupice, trhanky. Ale protože dnes již platí zákon, který určuje maximální obsah lepku v potravinách, chtěli jsme umožnit nemocným lidem – celiakům mít zcela bezlepkové produkty. I kdybychom mlýn zcela vyčistili, mohli by se v mouce najít nějaké stopy lepku. Vybudovali jsme tedy před třemi lety ve zdejší bývalé textilce bezlepkový mlýn. Investovali jsme dvacet milionů, ale byla to nutnost, dnes už tam zpracováváme i další bezlepkové plodiny, jako jsou luštěniny nebo čirok. Také jsme vybudovali a vybavili bezlepkovou balírnu. A protože poptávka po moukách narůstala, pronajali jsme si na Valašsku Češkův mlýn, který chtěl jeho majitel zrovna zavřít, zprovoznili jsme ho a pomáhá nám mlít lepkové mouky.
Co chystáte dál, máte ovce, mlýny, pěstujete bio osiva, pěstujete a zpracováváte celou řadu obilovin. Jak se hodláte ještě rozšiřovat?
Během několika málo dní začínáme rozjíždět výrobu a distribuci vepřového masa, protože jsme obnovili na naší farmě jejich chov. Zpracovávat ho pro nás bude pan Sklenář v Tradičních jatkách na Vysočině. A když už budeme mít na autě maso, tak tam přiložíme mléčné výrobky, možná časem i ovoce a zeleninu. Takový je trend, že pokud chceme konkurovat, musíme nabízet široký sortiment.
Napadá mě, proč nevsadíte na pekařinu, na to, k čemu máte úplně nejblíž?
Je to cesta, mluvíme o tom, je to jeden z možných kroků. Do pěti let se možná kváskového chleba od PRO-BIO dočkáte.
A teď jedna otázka trochu pod pás. Proč zrovna Staré Město? Do Prahy to jako podnikatel máte přes tři hodiny cesty autem, návaznost na dálnici je i pro odběratele dost z ruky, neuvažoval jste ještě dříve, než jste se tak rozrostli, o přesídlení?
Určitě, v 1997 tu byly povodně, hlavní silnice byla skoro tři čtvrtě roku vymletá a my jsme tu jezdili polními cestami přes kopce. Bylo to hodně těžké, tehdy jsme uvažovali o přesídlení. O pár let později jsme se chystali stavět sklad nedaleko Prahy, což nakonec nedopadlo. V současné době nás to občas napadne, protože bojujeme s nedostatkem lidí středního a vyššího managementu. Bohužel málokdo chce u nás trvale bydlet, i když je tu klid a nádherná příroda. Za kulturou jsem v Šumperku za třicet minut.
Ing. Martin Hutař
Majitel a zakladatel společnosti PRO-BIO – prvního českého výrobce a zpracovatele potravin. Po skoro čtyřiceti letech v Česku obnovil pěstování tradiční plodiny pšenice špaldy a dále na česká pole navrací původní, „zapomenuté“ obiloviny, jako jsou pohanka, červená čočka, jednozrnka, dvouzrnka, čirok či žlutý hrách. Jeho firma zaměstnává ve Starém Městě přes sto čtyřicet lidi, má roční obrat čtvrt miliardy korun. Provozuje tři mlýny, ve kterých zpracovává zrno jak klasických, tak bezlepkových plodin. Podporuje ekologické zemědělství, ochranu přírody, biodiversitu. V Moldavsku vzdělává místní farmáře k ekologickému zemědělství a „vychovává“ si tak nové dodavatele.
ČLÁNKY DO MAILU