Mám hyperaktivní dítě. Je nemocné?

„Je hyperaktivní, říkají mi všichni,“ krčí rameny. „Jen nevím, co to znamená. Že má prostě jen více energie, nebo že já dělám něco špatně,“ říká. „Nevím, co si počít,“ dodává s hořkým úsměvem. Podle odborníků je hranice mezi normálním a hyperaktivním dítětem velmi pohyblivá.

„Lidská civilizace má jednu nepříjemnou vlastnost, že by chtěla všechno nějak označit, dát do nějaké škatulky, všechno nějak změřit, zvážit a podle toho se chovat. Ale ono to tak nejde. Je to vždycky přísně individuální,  co vy budete snášet jako ještě zlobivé dítě, to může být pro druhého člověka už nesnesitelné,“ říká psychiatr Jan Cimický.

Školství na hyperaktivní děti nemyslí

Lenka Macháčková, učitelka na prvním stupni základní školy v Pardubicích, má s hyperaktivitou dětí bohatou zkušenost. „Každý učitel ve své třídě hyperaktivní dítě měl. Jen za minulý školní rok jsem měla několik takových žáků,“ říká Macháčková. Hlavních problémem českého školství podle ní je, že na hyperaktivní děti nemyslí. „Zatímco pro děti s vývojovými poruchami učení, jako je dyslexie nebo dysgrafie, již fungují speciální programy, pro hyperaktivní děti nic takového neexistuje,“ říká učitelka.

Pro to, aby se dal problém zvládnout, je podle ní důležitá spolupráce tří osob – rodič, dítě a učitel. Rodiče už zpravidla ve školce nebo dříve vidí, že jejich dítě je neposedné a nedokáže se ovládnout. Na tom je podle pedagožky potřeba začít pracovat okamžitě. „Už s učitelkami ve školce je dobré si vytipovat problematické situace, ve kterých dítě selhává. Na těch se musí pracovat, postupně zvyšovat nároky,“ doporučuje učitelka.

Když pak dítě nastupuje na základní školu, je dobré pedagogy upozornit, že dítě má handicap. Ti se pak mohou s rodiči domluvit na zvláštním režimu. „Například já jsem měla žáka, kterému stačilo, aby seděl sám v lavici. Udržel totiž pozornost, jen když se mohl pohybovat. Takže v lavici máchal rukama, nohama, kroutil hlavou, ale mohl pracovat,“ vysvětluje Macháčková. „U jiného chlapce zabíralo, že mačkal v rukách šišky nebo modelínu a sám se tím zklidnil. Nejlepší je poradit se s rodiči a pak zjišťovat, co „zabírá“ na to konkrétní dítě nejlépe,“ dodává.

Napsali jsme: Mít či nemít dítě není otázkou rozumu

Jak rozpoznat hyperaktivitu

Diagnostikovat hyperaktivní dítě je podle odborníků složité. Podle psychiatra Cimického je podstatné rozpoznat, jestli aktivita, kterou dítě projevuje, je jen dětský exhibicionismus nebo neschopnost zvládnout svoji energii. Hranicí je ale většinou to, že dítě není schopné se v obvyklých situacích přizpůsobit, prostě v různých aktivitách vybočuje.

Ale aby mohlo být dítě odborníky diagnostikováno jako opravdu hyperaktivní, musí splnit určitá kritéria. „Je například třeba, aby ten problém trval delší dobu, většinou alespoň tři až šest měsíců,“ říká psycholog specializující se na dětskou problematiku Václav Mertin.

Důležité také je, aby se objevil ten stejný problém aspoň ve dvou prostředích. „Nestačí tedy, že dítě je hyperaktivní ve škole, musí být hyperaktivní ještě někde jinde, většinou doma nebo v zájmových kroužcích,“ dodává psycholog

Na koho se obrátit, když mám podezření

Často na problém upozorní běžný pediatr a pošle rodiče s dítětem za odborníkem. Podle odborníků i zkušenosti učitelů postihuje hyperaktivita více chlapce než dívky. A je to u nich i více vidět. „Zatímco holčičky jsou například jen povídavější, kluci poskakují, pokřikují, neposedí,“ říká Macháčková. Václav Mertin dodává, že vždy je velmi důležité, aby rodič měl dostatek informací a věděl, jak se v které situaci zachovat.

Čtěte také: Může dítě způsobit rozpad manželství? 

Jak na hyperaktivní dítě

Důležitý je podle odborníků soustředěný laskavý tlak na dítě. Léky jsou až na posledním místě.
„Každá kultura má jinou tradici. V zahraničí jsou léky běžné, v USA až nadužívané. U nás tolik používané nejsou, ale vyloučit se nedají. Moje představa jako psychologa je taková, že když je situace neúnosná, což se může někdy stát, tak potom léky na určitou dobu můžou pomoci,“ říká Mertin.  Přestože tedy prášky nejsou podle odborníků to pravé ořechové, pro určitý úzce vymezený úsek je možné je použít. Jinak se ale psychologové shodují na několika základních postupech:

1. Nastavení podmínek

Snažíme se upravit podmínky dítěti tak, aby se ani moc zklidňovat nemuselo a aby mohlo fungovat tak, jak je zvyklé. A my ho jenom posouváme. Třeba při vyučování někdy stačí, když si takové dítě může během hodiny dojít dvakrát na záchod, jednou napít k vodovodu a jednou otevřít okno. Hodina je pryč a  dítě nedělá binec, nebo aspoň ne takový.

2. Neustálý trénink

Na jedné straně se vytvářejí příznivější podmínky pro dítě, na druhé straně je nutné dítě trénovat. Snažíme se v něm například vyvolat zájem a prohlubovat ho. Trénovat, aby u jedné činnosti vydrželo déle a déle. U malých dětí může jít třeba o dvě, tři minuty. Trénink také znamená, že už malé dítě si musí uvědomovat, že jsou určité hranice, kdy nesmí obtěžovat ostatní lidi.

3. Přiměřená výchova

Další otázkou je podle odborníků výchova. Důležitým prvkem je něco, čemu se říká vlídná přísnost. Musíme dítěti vše opakovaně vysvětlovat a stanovit mu hranice. Úplně liberální výchova není podle odborníků správná. Každý totiž musí respektovat, že nežije na tomto světě sám. Sice jako dítě mám právo ječet, protože mi máma nedala bonbon, ale taky nemám právo obtěžovat okolí svým jekem. Jistěže malé dítě není možné trestat za to, že to nezvládá, ale je možné to po něm chtít a vyžadovat to, aby se podobným způsobem snažilo chovat.

4. Spánek a jídlo

Ať už je problém vážný nebo mírný, některé věci platí podle odborníků pořád stejně. Musíme mít dítě rádi, nemůžeme ho jen trestat. Nesmíme se na něj zlobit, ale měli bychom se mu snažit pomoci. Když dbáme na to, aby se vyspalo, aby se najedlo, aby nebylo hladové, aby bylo relativně v pohodě, tak to neodstraní ten zásadní problém, ale zmírní ho to.

Podle psychologa Václava Mertina je úspěch výchovy hyperaktivního dítěte založen na dodržování těchto drobných úkonů. „V žádném případě bych nepodceňoval jednoduchá opatření, o kterých si může někdo říct, že jsou zbytečná. Že problém přece nevyřeším tím, že se dítě ráno nasnídá. Ale to je jedna věc vedle druhé, jsou to drobnosti, není to nic zásadního, ale když se to pak poskládá, tak vyjdou děti, které se přijatelně dokážou soustředit a ukáznit. Když se k tomu pak ještě přidáme my dospělí, svou trpělivostí, láskou a pochopením, že občas to nevyjde, že dítě nemusí mít úplně den a že ho třeba škola někdy nebaví, tak z toho vyjde shoda,“ dodává Mertin.