Názory k článku Matkou ve dvaceti, nebo ve čtyřiceti? Rozdíl je zásadní

První dítě by žena měla mít do 19 let se starším, zajištěným partnerem, který se dokáže postarat o matku i dítě. Penězi nebo dokončením školy by si lámat hlavu neměla a měla by se soustředit jen na péči o domácnost a dítě.

Je to po staletí ověřený model, navíc děti mladých, velmi mladých matek jsou mnohem častěji geniální než matek v pozdějším věku.

Bohužel, dnešní společnost si žádá "rovnost" a "emancipaci", takže je naprosto vyloučeno, aby matka měla dítě dřív.

Kdy je žena připravená na těhotenství? Fyzicky je plně připravená přesně v tu dobu kdy má sama aktivně zájem o souložení... Velice jednoduché. Takto to zařídila matka příroda.

Až moderní svět umožnil násilím těhotenství "zadržet", ale je to stejné jako kdyby někdo cíleně zamezoval dítěti učit se chodit s tím, že nejlepší je to od roku a půl, tak co se staví na nohy už v osmi měsících!

Jasně, další těhotenství je vhodné regulovat, aby zase žena neměla 13 dětí a nebyla chodící inkubátor. Ale první těhotenství by měla společnost umožnit zcela přirozeně už v brzkém věku.

Ne náhodou by spousta holek "chtěla miminko" už se svojí první láskou a jenom ekonomický a sociální tlak společnosti způsobí, že tu myšlenku zavrhne hned, jak ji napadne.

" První dítě by žena měla mít do 19 let se starším, zajištěným partnerem, který se dokáže postarat o matku i dítě. "

takyto nazor zalozeny na materialismu jsem jeste neslysel. Nebo je to gnoseologický naivismus ?

Ale budiž, ať si, ale kde se takoví chlapi hledají? Já mám první dítě po třicítce prostě pro to, že do té doby jsem nenašla chlapa, který by byl ochoten nás zajistit.

V zahranici. V chudych ekonomikach jako je CR je toto neresitelne.

Prvorepublikove zeny zacly resit deti take kolem tricitky. O tom se malo mluvi. Pak prisla valka a po valce bylo nutne doplnit lidi tak prisly ruzne baby boomers programy.

První dítě jsem měla ve 23, druhé v 27 letech. Dnes mám 2 dospělé syny, manžela, se kterým jsem již skoro 30 let a jsem ve svých padesáti spokojená. Neumím si však představit, že bych se např. nyní "zlobila" se školáčkem, musela spěchat domů, abych zvládla uvařit, zkontrolovat úlohy či doprovodit do nějakého kroužku. Nyní si jen přeji, aby mi zůstalo pár takto ideálních let, dokonce i bez vnoučků, protože pak je samozřejmě ráda pohlídám. Jen si nyní prostě užívám svého klidu a radosti žití jen s manželem, našich koníčků i společných radostí.

jako otec, který si první dítě pořídil s partnerkou já po třicítce a ona těsně před, s vámi naprosto souhlasím: u prvního dítěte to ještě zvládám, z druhého začínám mít obavu kvůli prvním projevům stáří před čtyřicítkou.
Taky se děsím toho, jak bych v 55 zvládal patnáctiletého puberťáka.

Ono se to nezdá, dokud je člověk mladý. Dnes beru odkládání dítěte jako chybu. A zpětně i rozeznávám hlouposti jako pořizování si domácích zvířat jako náhražku dítěte. K čemu dva mladí zdraví lidé potřebují do společné domácnosti psa nebo kočky, když jde jen o slabou náhražku dítěte: vyžaduje to péči, peníze a poskytuje emoce v podobné, leč násobně menší míře. Zbytečnost a dokonalá diagnóza emočního strádání v jednom.

Ale kromě hloupého "chci si užívat dokud jsem mladý" (což třeba za dekádu, kdy je člověk zase o kus dál působí směšně), je tu i objektivní důvod odkladu: peníze. Pokud si mezi dvacítkou a třicítkou mám zajistit vzdělání a vydělat na rodinné bydlení, tak i bez "užívání si" a předražených náhražek dítěte už mnoho prostoru nezbývá.

Já mám pocit, že z tohodle existuje jen jedna cesta a tím je pomoc rodičů. Tedy já bych měl našetřit dost prostředků pro to, aby mé dítě mohlo založit rodinu dříve a mělo kde bydlet. Je to reálné (více dětí, více domů/bytů) a nepřinese to zase jiné problémy? (nesamostatnost)