Názor k článku Matkou ve dvaceti, nebo ve čtyřiceti? Rozdíl je zásadní od otec v 35 - jako otec, který si první dítě pořídil s...

jako otec, který si první dítě pořídil s partnerkou já po třicítce a ona těsně před, s vámi naprosto souhlasím: u prvního dítěte to ještě zvládám, z druhého začínám mít obavu kvůli prvním projevům stáří před čtyřicítkou.
Taky se děsím toho, jak bych v 55 zvládal patnáctiletého puberťáka.

Ono se to nezdá, dokud je člověk mladý. Dnes beru odkládání dítěte jako chybu. A zpětně i rozeznávám hlouposti jako pořizování si domácích zvířat jako náhražku dítěte. K čemu dva mladí zdraví lidé potřebují do společné domácnosti psa nebo kočky, když jde jen o slabou náhražku dítěte: vyžaduje to péči, peníze a poskytuje emoce v podobné, leč násobně menší míře. Zbytečnost a dokonalá diagnóza emočního strádání v jednom.

Ale kromě hloupého "chci si užívat dokud jsem mladý" (což třeba za dekádu, kdy je člověk zase o kus dál působí směšně), je tu i objektivní důvod odkladu: peníze. Pokud si mezi dvacítkou a třicítkou mám zajistit vzdělání a vydělat na rodinné bydlení, tak i bez "užívání si" a předražených náhražek dítěte už mnoho prostoru nezbývá.

Já mám pocit, že z tohodle existuje jen jedna cesta a tím je pomoc rodičů. Tedy já bych měl našetřit dost prostředků pro to, aby mé dítě mohlo založit rodinu dříve a mělo kde bydlet. Je to reálné (více dětí, více domů/bytů) a nepřinese to zase jiné problémy? (nesamostatnost)