První dítě jsem měla ve 23, druhé v 27 letech. Dnes mám 2 dospělé syny, manžela, se kterým jsem již skoro 30 let a jsem ve svých padesáti spokojená. Neumím si však představit, že bych se např. nyní "zlobila" se školáčkem, musela spěchat domů, abych zvládla uvařit, zkontrolovat úlohy či doprovodit do nějakého kroužku. Nyní si jen přeji, aby mi zůstalo pár takto ideálních let, dokonce i bez vnoučků, protože pak je samozřejmě ráda pohlídám. Jen si nyní prostě užívám svého klidu a radosti žití jen s manželem, našich koníčků i společných radostí.
jako otec, který si první dítě pořídil s partnerkou já po třicítce a ona těsně před, s vámi naprosto souhlasím: u prvního dítěte to ještě zvládám, z druhého začínám mít obavu kvůli prvním projevům stáří před čtyřicítkou.
Taky se děsím toho, jak bych v 55 zvládal patnáctiletého puberťáka.
Ono se to nezdá, dokud je člověk mladý. Dnes beru odkládání dítěte jako chybu. A zpětně i rozeznávám hlouposti jako pořizování si domácích zvířat jako náhražku dítěte. K čemu dva mladí zdraví lidé potřebují do společné domácnosti psa nebo kočky, když jde jen o slabou náhražku dítěte: vyžaduje to péči, peníze a poskytuje emoce v podobné, leč násobně menší míře. Zbytečnost a dokonalá diagnóza emočního strádání v jednom.
Ale kromě hloupého "chci si užívat dokud jsem mladý" (což třeba za dekádu, kdy je člověk zase o kus dál působí směšně), je tu i objektivní důvod odkladu: peníze. Pokud si mezi dvacítkou a třicítkou mám zajistit vzdělání a vydělat na rodinné bydlení, tak i bez "užívání si" a předražených náhražek dítěte už mnoho prostoru nezbývá.
Já mám pocit, že z tohodle existuje jen jedna cesta a tím je pomoc rodičů. Tedy já bych měl našetřit dost prostředků pro to, aby mé dítě mohlo založit rodinu dříve a mělo kde bydlet. Je to reálné (více dětí, více domů/bytů) a nepřinese to zase jiné problémy? (nesamostatnost)
ČLÁNKY DO MAILU