Pažitku neboli lidově řečeno šnytlík si řada lidí, kteří mají tu možnost, pěstuje jako vítané zpestření domácí stravy na zahrádkách nebo i za oknem svých bytů (jak na to: Bylinky, zelenina a jahody na parapetu). Překvapivě málokdo ale ví, že „divoká“ pažitka hojně roste také v našich lesích. Optimální doba k její „sklizni“ je právě teď.
Do lesa na pažitku
Lesní pažitka v jarním období vytváří v některých lokalitách poměrně rozsáhlé porosty, takže nehrozí, že by v nich byla rozumným sběrem vymýcena. Najdeme ji ale opravdu jen zjara, v průběhu několika březnových a dubnových týdnů. A je moc dobrá.
Lesní šnytlík přitom poznáme poměrně snadno – v porostech lesních trav je na dálku patrný znatelně tmavší barvou a rovnými, úzkými a dutými stonky. Od klasické pažitky prodávané v obchodech i od té ze zahrádek se liší na pohled jen tím, že není tak mohutný, a také chutí – je jemnější, ale hodně aromatický. Přestože je samozřejmě nejlepší konzumovat lesní pažitku zcela čerstvou (klidně i rovnou v lese), není problém uchovat si ji po celý rok, do příští jarní sezóny ve vlastní domácnosti. Stvoly šnytlíku stačí pokrájet na menší kousky, vložit do igelitového obalu a skladovat v mrazáku. Minimálně ze svého příjemného aroma neztratí takto skladovaný lesní šnytlík vůbec nic – dokonce i po dobu několika let.
Lesní pažitka patří mezi zeleninu s nízkými nároky na pěstování, protože nemá velké nároky na dodávané živin – možná i proto ji na jaře najdeme téměř ve všech lesních lokalitách. Navzdory tomu má pro lidský organismus řadu příznivých účinků – kromě toho, že podporuje chuť k jídlu, působí blahodárně při trávicích procesech, a má také protikarcinogenní a protisklerotické účinky. Je vhodnou ingrediencí prakticky do všech pokrmů, navíc snižuje krevní tlak a nemá téměř žádné kalorie – v množství sta gramů pažitky (i lesního šnytlíku) je pouze zhruba třicet kalorií. Ačkoli obsah látek v lesní a cíleně pěstované pažitce zatím nikdo neporovnával, lze se oprávněně domnívat, že množství látek a stopových prvků v divoké formě šnytlíku bude podle typu lesa, v němž roste, pestřejší a jaksi – přirozenější.
Medvědí česnek je hit
Medvědí česnek je, alespoň letos, hlavním „mediálním hrdinou“ jarních bylinek, které lze aktuálně sbírat při procházkách přírodou. Skutečné spektrum jarních bylinek vhodných k doplnění a obohacení našich jídelníčků je však mnohem širší.
Za všechny je asi vhodné zmínit mladé, ještě v prstech nepálící (no, trochu ano, ale ne tolik, jako listy dospělých jedinců) listy kopřivy dvoudomé, které jsou i historicky oblíbenou surovinou pro přípravu různých druhů salátů nebo nádivek.
Pro milovníky čajů z jarních bylinek lze zase doporučit čerstvě rašící výhonky listů šípku, ale i malin, jahod či ostružin. Samozřejmostí při takovém sběru by mělo být, že příslušné keře nezbavíme budoucích listů devastačním způsobem, z každého keře je tak třeba sebrat pouze několik mladých výhonků.
Na mezích mezi loukami i na loukách samotných již také kvetou violky trojbarevné i dvoubarevné, které jsou také vhodnou příměsí do bylinných čajů a jejich stonky navíc obsahují větší množství cukrů, takže violkami lze bylinné čaje přirozeným způsobem přisladit. Stejnou roli hrají i květy hluchavek, především pak hluchavek bílých, jejichž hlavní čas ale teprve ještě přijde.
Ve všech jmenovaných případech jde přitom o bylinky a keře, které se v naší přírodě vyskytují poměrně hojně, přestože byly i v minulosti jako vítané a hlavně přirozené „doplňky stravy“ využívány. Není tedy nutné vrhnout se do našich lesů, luk a strání jen na medvědí česnek – i pro bylinky ostatně platí základní stravovací poučka – jíst střídmě z bohatého stolu – tedy ode všeho něco a nic nepřehánět.
ČLÁNKY DO MAILU