Milujeme se, aniž bychom chtěli

Češi se „obětují“ v posteli docela často. Milujeme se, aniž bychom měli na sex chuť přibližně dvakrát měsíčně. A to je vzhledem k tomu, že průměrně se milujeme osmkrát do měsíce, docela smutná statistika.

Čísla vyplývají z nejnovějšího výzkumu sexulogů Jaroslava Zvěřiny a Petra Weisse o sexuálním chování Čechů a Češek. Ten běží v pětiletých intervalech na reprezentativním vzorku dvou tisíc lidí už od roku 1993 a mapuje proměny našeho chování v posteli. Přesněji řečeno lidí od patnácti do pětašedesáti let.

A jak se teď ukázalo, jsou propastné rozdíly mezí tím, jak často se milujeme a jak často bychom skutečně chtěli. Celkem 81 procent mužů a 66 procent žen má aktuálně pohlavní vybití. Tedy – je sexuálně uspokojeno milováním s partnerem. Ale jen 66 procent mužů a 47 procent žen se přitom milovat skutečně chtělo.

Jde o dlouhodobý trend, který se ale naplno projevuje až teď.  Před deseti lety, tedy v roce 1998, Weissův a Zvěřinův výzkum sice ukázal totéž. Jenže tehdy rozdíl mezi sexem, který praktikujeme a skutečnou chutí na sex nebyl dvacet procent u obou pohlaví, jako nyní, ale jen pět procent. Teď se nůžky rozevírají. Přičemž platí, že muži mají díky svým hormonům obecně větší potřebu sexu než ženy – tedy stejně jako dnes. A to v porovnání se svými partnerkami přibližně o třetinu.

Proč se však milujeme, i když nechceme?

„Zčásti za to mohou média, která nás ze všech stran masírují, že bez sexu se žít nedá, a že je normální se pořád milovat. Dnes je prostě představa, že člověk je tvor sexuální, a když není v posteli aktivní, tak je divný,“ vysvětluje spoluautor výzkumu Petr Weiss.

Což podle něj také pravda je: člověk skutečně je tvor sexuální a je škoda se o sex ochudit. „A to i ve vyšším věku,“ dodává kolega sexuolog a druhý spoluautor výzkumu Jaroslav Zvěřina. Jak ostatně dokazuje řada jiných studií – jakmile člověk poleví a na milování jednou rezignuje, špatně se mu pak po několika měsících či dokonce letech všechny tělesné funkce obnovují.  Zejména u mužů. A to i když o to později stojí milovat se třeba s jinou partnerkou.

Jenže pozor: dělat to za každou cenu i přes vlastní nechuťje cesta do pekel. „Často se totiž jen snažíme vyhovět partnerovi či partnerce, který má zrovna chuť,“ dodává sexuolog. „Občas je to samozřejmě možné, ale dělat to pravidelně vede velmi zvolna a nenápadně až k totální nenávisti k tělu toho druhého a jeho dotykům. Hlavně ženy to tak mají,“ říká sexuolog.

A pozor, odtud už není cesta zpět. Takto poškozený vztah se nedá zachránit. Naučit se znovu milovat něco, co nám kdysi bylo blízké, ale teď se nám to hnusí, je prakticky nemožné. A právě rozdílná potřeba sexu je hned po poruchách ztopoření a poruchách ejakulace u mužů a poruchách lubrikace a bolestivosti při styku u žen, hned na třetím místě co do sexuálních potíží, s nimiž lidé navštěvují odborné poradny.

Masturbace nebo stud?

Správnou cestou jak z kruhu ven je, že by se partner s větší sexuální apetencí, jak se odborně říká vyšší chuti na sex, měl vždy přizpůsobit tomu, kdo se chce milovat méně často. A vyřešit svou vlastní vyšší potřebu sexu třeba autoerotikou.

To je jedna cesta. Ta druhá je složitější, ale možná zábavnější: vrátit stud zpět do našeho života. „Za královny Viktorie se v Anglii zahalovaly i nohy od klavíru, aby v mužích nebudily nežádoucí představy. Tehdy, když muž zahlédl kotník dámy, tak měl erekci. Dnes ji často nemá, aniž když vidí dámu zcela nahou,“ vypráví Petr Weiss.

Méně elegantně řečeno: dnes, když na každého útočí  polonahé vnadné ženy (a muži) na ulici, z reklam, z televize či ze snadno dostupné pornografie,  je často těžké povzbudit  vlastní představivost natolik, aby vůbec měla chuť na milování.

„Jednoho dne jsme zjistili, že se s manželem už půl roku vlastně vůbec nemilujeme. A nechápala jsem proč. Tak jsme to začali řešit,“ vypráví devětadvacetiletá Petra Štichová z Přerova, jinak sedm let vdaná. „Tehdy jsme spolu byli pět let, a tak nějak jsme si na sebe spokojeně zvykli, všechno jsme dělali spolu – stejní přátelé, stejné koníčky. Ráno jsme si vedle sebe v koupelně klidně nazí čistili zuby. Spát jsme chodili nazí a neměli jsme mezi sebou žádná tajemství, včetně toho, že v paneláku je slyšet i to, jak čůrám na záchodě. Takže není divu, že jsme se najednou ocitli v bodě, kdy jsme vlastně neměli jeden na druhého chuť. Nějak nebyl důvod se spolu milovat,“ vzpomíná Petra.

Tak začala cíleně dělat věci jinak. Do postele si pořídila flanelové pyžamo, místo pátečního pravidelného společného posezení s partou si našla taneční kursy salsy, kam chodila sama a v koupelně se začala důsledně zavírat. „Manžel si vlastně moc nevšímal, těch drobných změn. Tedy – vypadalo to tak. A já to pak po dvou měsících změnila. Vzala jsem si na sebe krajkovou noční košilku a dveře koupelny jsem nechala pootevřené jako dřív. Byl to tehdy uragán, milovali jsme se, jako by to bylo poprvé,“ vypráví Petra.

Od té doby si dává pozor, a převléká se i svléká zásadně sama, bez asistence manžela. Hájí si svou nahotu a své soukromí i drobné tajnosti – na salsu chodí pořád. To vše, aby si uchránila vztah a sexualitu s manželem před zevšedněním. Stud podle výzkumů totiž není kulturní výmysl.

„Stud je hrozně důležitý mechanismus, jímž se ti dva lidé vábí k sobě. I v takových kulturách, kde ženy chodí celý den nahé, tak vždycky zakrývají genitál. Například i když sedí s rozevřenýma nohama, tak sedí tak, že si patou zakrývají genitál. Tím zachovávají možnosti dráždění mužské představivosti. Platí, že co nevidím tak často, to mě láká,“ říká Petr Weiss.

Autorka je redaktorkou MF DNES