Minerálky jsou prospěšné, pokud je tedy nepijete po galonech

Teze o rizicích „zasolení organismu“, které se v souvislosti s pitím minerálek tu či onde vynoří, vycházejí totiž z předpokladu extrémně časté konzumace minerálek, kterou v praxi téměř není možné naplnit. Co je pravdy na různých tvrzeních o minerálkách?

Minerálky procházejí akreditací

Autor: Isifa.cz

Přírodní minerálka nesmí obsahovat žádná aromata, dochucovadla a podobně, ochucené minerálky sem tedy nepatří

Přírodní minerální vody, o kterých je tu řeč, jsou v zásadě mikrobiologicky čisté vody získávané z podzemních zdrojů, které mají díky přirozenému obsahu nějakého prvku příznivý účinek na lidský organismus. Tekutina má mít charakteristický a prakticky neměnný obsah minerálů a stopových prvků. Na etiketě výrobků má být uveden název zdroje, lokalita jímání vody a případný způsob úpravy vody, pokud se jedná o jinou úpravu než filtraci. Kromě složení musí etiketa obsahovat také údaje o obsahu oxidu uhličitého a název laboratoře, která provedla rozbor. Ta musí být akreditována pro rozbory minerálních vod.

Ochucené minerálky jsou jiná liga

V praxi má většina našich přírodních minerálních vod celkový obsah minerálních látek něco přes jeden gram (přes 1000 mg), naopak zahraniční produkty mají obsah těchto látek obvykle nižší. Důležité je, že mezi přírodní minerální vody nelze zahrnovat ochucené minerálky. Skutečná přírodní minerálka totiž nemůže obsahovat žádná aromata, dochucovadla a podobně.

Čtěte téma: Éčka v nápojích: zbytečná, nebo dokonce nebezpečná

Obecně patří přírodní minerálky mezi zdroje „tvrdé vody“, která je právě díky rozpuštěným látkám nutričně vhodnější než měkká voda. Zejména zásadité minerálky kromě toho stabilizují organismus po požití většího množství alkoholu. Časté chození na toaletu spojené s konzumací alkoholu na různých oslavách totiž nejenže tělo částečně dehydruje, ale navíc s močí odcházejí z těla mimo jiné minerální látky, například hořčík. Prostřednictvím minerálních vod tak můžeme spolu s vodou tyto látky do těla opět doplnit.

Až teprve pět litrů denně by bylo rizikem

Ideální pro konzumaci jsou přitom především slabě a středně mineralizované minerální vody, u nichž výše zmíněné zasolení organismu fakticky nehrozí.

V minulosti se poukazovalo mimo jiné na možná rizika obsahu hořčíku nebo železa, ale i dalších minerálních látek, které měly mít údajně při zvýšené konzumace prostřednictvím minerálek látek negativní dopad na zdraví. Ve skutečnosti je to spíše naopak.

Například za zvýšenou koncentraci hořčíku (ale i vápníku, draslíku a podobně) lze považovat jeden gram na litr vody, což může u některých jedinců způsobit usazování solí v organismu. Aby se ale třeba hořčík v organismu usadil, je podmínkou takového procesu také adekvátní přítomnost vápníku, s nímž se váže v poměru 1:2. Hořčík je přitom nezbytný pro veškeré procesy přeměny energie, aktivizuje enzymy, odbourává kyselinu šťavelovou a tak předchází tvorbě ledvinových kamenů, má vliv na nervovou koordinaci, trávení a je důležitý pro činnost srdce. Využití v těle je pak závislé na stavu štítné žlázy a slinivky, vyšší potřebu dodat tuto látku do těla vyvolává alkohol a nasycené tuky. Jinými slovy, stejně jako v jiných případech je využitelnost hořčíku a s ním spojené obavy ze zasolení zcela individuální. Obecně ale platí, že vzhledem k tomu, že je horní hranice doporučené denní dávky u hořčíku 350 mg, bylo by třeba k možnému riziku zasolení vypít denně asi pět litrů minerálky Mattoni, která je zvýšeným obsahem hořčíku známa. To ale v praxi žádný spotřebitel nedělá.

Mimochodem, optimálním řešením není ani naopak konzumace minerálek s co nejnižším obsahem minerálů. Pokud jich totiž obsahují celkově méně než 500 miligramů na litr, blíží se takový miniobsah minerálů složení vody ve vodovodní síti, a z hlediska ceny je pak spíše praktické natočit si vodu z kohoutku.

Přečtěte si: Stejná kvalita, stokrát vyšší cena. Proč vůbec kupujeme balenou vodu?

Vyšší obsah železa neuškodí

Zejména v souvislosti s vodou z kohoutku se často poukazovalo na rizika vyššího obsahu železa, především v některých lokalitách s poškozeným či zrezavělým vodovodním potrubím. Je ale třeba říci, že i vyšší obsah železa ve vodě z kohoutku ani v minerálkách nevadí.

Pamětníci si možná vzpomenou na speciální železitou vodu, která se dříve zcela legálně prodávala na trhu. Je totiž vhodné si uvědomit, že na rozdíl od jiných minerálů se železo do těla velmi těžko vstřebává, přechází do něj totiž jen asi 10 procent z celkového příjmu železa. Proto je doporučená denní dávka železa mnohem vyšší, než je jeho denní ztráta. Ztráty železa jsou u mužů zhruba 1 mg denně, u žen je to až 2 mg denně. Zdravotníci tak považují zejména u žen v produkčním věku a v zejména těhotenství za doporučenou denní dávku železa až 27 mg (právě v těhotenství) na den.

Právě využitelnost minerálů z přijímané stravy, interakce s dalšími látkami a individuální dispozice organismu ukazují, že nelze obecně přijímat teze o zasolení organismu nejen prostřednictvím minerálek. Například využitelnost již zmíněného hořčíku je zhruba 48 procent, pokud je jeho zdrojem živočišná strava, v případě rostlinné stravy je ale výrazně nižší. Stejně tak se při varování před zdravotními riziky téměř nepoužívá takzvaný „akceptovatelný denní příjem“ (ADI), který fakticky stanovuje hranici, od které může být příjem určité látky pro organismus skutečně rizikový. Hodnoty ADI jsou přitom pro jednotlivé látky logicky výrazně vyšší, než je dnes tak často zdůrazňovaný doporučený denní příjem.

To v praxi znamená, že i při překročení doporučeného denního příjmu nějakých látek, třeba i minerálů z minerálek, nic špatného organismu nehrozí.

Čtěte dále: Voda z barelu by se měla vypít do tří dnů