Nedokáže delší dobu v klidu sedět, u ničeho nevydrží a přelétá od jedné věci ke druhé, skáče učiteli do řeči. Pokud jste v tomto popisu na chlup poznali vaše dítě, nutně to nemusí znamenat, že chce zlobit. Za jeho roztěkaností se může skrývat porucha pozornosti s hyperaktivitou, které se zkráceně říká ADHD. Vyskytuje se u dvou až dvanácti procent českých dětí a adolescentů. Vy jako rodič ale s předčasným soudem nepředbíhejte, diagnostikování ADHD je práce pro zkušeného psychiatra.
Nemoc jako každá jiná
Čísla hovoří jasně, dětí a mladistvých, kteří se potýkají s některou z psychických poruch, každoročně přibývá. Současně však v rodinách převládá trend si taková onemocnění příliš nepřipouštět. „Přitom psychické onemocnění je onemocnění jako každé jiné, je léčitelné. Nad onemocněním slepého střeva se nikdo nepozastavuje, nad psychickými nemocemi ano,“ míní Jan Bříza, zástupce ředitelky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
U dětí, kde má na léčbu zásadní vliv právě výchova a rodina, a zároveň tu funguje přímá úměra mezi délkou doby od prvních příznaků do zahájení léčby a závažností nemoci, je tato problematika ještě složitější.
„Rodiče jdou s bolestí břicha raději k dětskému lékaři. Na psychiatrii se jít stydí a nechtějí si připustit, že by ta bolest břicha mohla mít pozadí v psychice. A když už nakonec přijdou, lomí rukama: Tak jsme skončili na psychiatrii,“ popisuje Petra Uhlíková, vedoucí lékařka Centra dorostové a vývojové psychiatrie při VFN.
Psychiatrická zařízení pro děti chybí
Psychiatrická klinika VFN si letos připomíná patnáctileté výročí vzniku Denního stacionáře pro adolescenty. Toto oddělení je určeno pro diagnostiku a léčbu celé škály psychických poruch, kterými trpí dnešní adolescenti, a jedná se o jediné zařízení svého druhu v České republice. To naznačuje, že v této oblasti má české lékařství mezery. Podle Petry Uhlíkové bychom pedopsychiatrů potřebovali jednou tolik.
Za patnáct let fungování oddělení jím mohlo projít jen asi sedm stovek potřebných, ročně stacionář pojme na pětapadesát mladých pacientů napříč psychickými poruchami. Léčí se tu pohromadě úzkostné a emoční poruchy, poruchy příjmu potravy nebo chování, dětská deprese či schizofrenie. „Tato pospolitost nevadí, protože v rámci programu jsou různé formy terapie. Ve skupinové terapii se pracuje více se společnými tématy, která se týkají dospívání, nebo se pracuje s individuálními problémy takovou formou, kdy je přínosný názor ostatních. Pacienti získávají jiné pohledy na určitý problém, jinou zkušenost, ale také emoční podporu skupiny, důvěru, zažívají možnost se v bezpečném prostředí svěřit, naučí se o svých potížích mluvit, vyjádřit své emoce, říct si o podporu. Naučí se také snášet jiné názory nebo kritiku a reagovat na ni. Některé problémy řeší v individuální terapii, pokud se nechtějí svěřit ve skupině,“ popisuje Petra Uhlíková.
Denní stacionář je určen primárně pro mládež od 14 do 21 let a maximální doba pobytu je dvanáct týdnů. Nemocní docházejí ve všední dny od 8 do 16 hodin a na oddělení probíhá také výuka ve třídě Základní školy při VFN. Skupina má maximálně patnáct osob a funguje jako komunita, kdy se její členové dělí o služby a podílí se na rozhodování o programu. Skupinová a individuální terapie, arteterapie a léčebná tělesná výchova jsou dané. Pacienti s poruchami příjmu potravy, anorexií nebo bulimií, mají navíc svůj specifický stravovací režim.
Svou roli v léčbě někdy najdou také psychofarmaka, nicméně těch schválených pro použití dětí do osmnácti let je málo, a tak jsou lékaři odkázáni spíš na terapeutickou péči.
Hledání identity a prožívání tělesných změn
Dostat se až do fáze léčby je pro všechny zúčastněné úspěch. Čím je dítě menší, tím hůře dokáže rozpoznat, že se mu něco děje a bojí se o tom mluvit. Nicméně ani u adolescentů to není o moc lepší. „Běžný adolescent je velmi těžko zvladatelný, natož ten, co má nějakou poruchu,“ podotýká Jan Bříza.
Období pubescence a adolescence totiž provází hledání a vytváření vlastní identity. Mění se prožívání, snižuje se vazba na rodiče na úkor vztahu k nim a problematické bývá i vnímání tělesných změn. To vše může hrát spolu s dalšími faktory roli v rozvoji psychického onemocnění.
Hned po ADHD jsou to co do četnosti poruchy příjmu potravy. Čím déle neřešená nemoc přetrvává, tím je léčba složitější a následky horší. Anorexie a bulimie výrazně zasahují do vývoje organismu, dochází k zastavení růstu a dotyčný si nese celoživotní následky. Vzácné není ani nedokončené vzdělání.
Podle údajů českého Ústavu zdravotnických informací a statistiky narostl v letech 2005 až 2010 počet hospitalizací pro poruchy příjmu potravy ve věkových kategoriích 5 až 9 let, 30 až 34 a 35 až 39 let. „Takže rizikový věk uváděný v literatuře ve 12 až 13 letech a 17 až 18 letech, se zřejmě posunul níže. Posun do starších věkových skupin svědčí spíš o tom, že části postižených přichází k léčbě pozdě po mnohaletém průběhu onemocnění, což je v souladu s naší klinickou praxí. Na těchto výsledcích má nejspíše podpis také dostupnost ambulantní péče. K hospitalizaci přicházejí nyní častěji pacientky s velmi závažnými následky onemocnění,“ říká profesorka Hana Papežová, odbornice na poruchy příjmu potravy z Psychiatrické kliniky VFN. Podle ní se u nemocných sice zvyšuje díky internetu informovanost, ale postoje k léčbě a onemocnění se příliš nemění. „Nevhodné preventivní programy mohou situaci i zhoršovat. Jedinci dovedou své problémy lépe skrývat nebo se naučí další patologické jídelní chování,“ dodává.
Pomoci by mohla i média. Jejich roli si Hana Papežová představuje v menší pozornosti věnované zevnějšku a různým dietám, snížení frekvence kritických a devalvujících komentářů o hmotnosti celebrit a snížení tlaku na dosažení prezentované virtuální krásy.
Přečtěte si: Pryč s vyzáblými idoly! Vedou ženy k mentální anorexii
Některé nemoci přetrvávají do dospělosti
Ruku v ruce s poruchami příjmu potravy, ale i dalšími psychickými nemocemi u adolescentů, jde také sebepoškozování či pokusy o sebevraždu. Uvádí se, že u depresivních adolescentů je riziko spáchání sebevraždy dokonce dvacetkrát vyšší než v běžné populaci. Až devětatřicet pacientek s mentální bulimií má v anamnéze sebepoškozování. Svou roli tu hraje strach ze zklamání někoho blízkého, nedostatek času rodičů a jejich mizerná vůle věnovat se dětem.
Poruchy příjmu potravy i ADHD si děti a adolescenti často nesou až do dospělého věku. Úspěšnost léčby se podle Petry Uhlíkové hodnotí jen obtížně, protože na denním stacionáři nemají možnost dlouhodobého sledování, pacienty většinou předávají do další ambulantní péče. „Například u poruchy pozornosti s hyperaktivitou – ADHD – víme, že asi u dvou třetin pacientů přetrvávají příznaky do dospělosti, ale léčbou se některé projevy omezí na přijatelnou míru nebo se je pacienti naučí zvládat nějakou strategií. Například omezí zapomínání pomocí diáře nebo připomínek v mobilu,“ popisuje lékařka.
„U závažných poruch, jako jsou schizofrenie nebo poruchy příjmu potravy, se uvádí obecné pravidlo, že asi jedna třetina poruch se vyléčí zcela po první epizodě, u další třetiny se epizoda nemoci po čase opakuje, ale v mezidobí je pacient plně v normě. A poslední třetina má chronickou formu, což u poruch příjmu potravy znamená například trvání od puberty zhruba třicet čtyřicet let úmrtím ve věku čtyřicet až padesát let,“ uzavírá.
ČLÁNKY DO MAILU