„Ahoj, sluníčka moje, jakpak jste se celý den měli?“ Touto láskyplnou větou moje kamarádka Dana neoslovuje po návratu z práce své děti, jak by se mohlo zdát. Její srdečné přivítání patří jejím dvěma zakrslým králíkům, kteří s ní sdílejí domácnost. Nepřipraví je o něj nikdy, stejně jako když je ráno pozdraví a zeptá se, jakou měli noc a co se jim zdálo.
Zatímco my, kteří ji známe, už nejsme Daniným mluvením na její čtyřnohé přátele nijak překvapení, náhodným pozorovatelům by se to mohlo zdát naprosto šílené. Podivné může podobné jednání připadat hlavně lidem, kteří doma nechovají žádná zvířata. Odborníci však už delší dobu zastávají názor, že mluvení na zvířecí parťáky je nejenom normální, ale dokonce velmi zdravé.
Kontakt se zvířaty přináší pocit pohody
Pokud to vezmeme od úplného základu, tedy vztahu člověk-zvíře, pak bylo opakovaně prokázáno, že vlastnictví domácího zvířete zvyšuje schopnost lidské interakce s okolím. Rovněž pomáhá bojovat proti zdravotním problémům spojeným se stresem, který vyplývá nejenom z hektického životního tempa současnosti, ale také z osamělosti. Jde například o vysoký krevní tlak či psychické obtíže.
Někteří vědci přitom tvrdí, že osamělost je lidskému zdraví stejně nebezpečná jako kouření patnácti cigaret denně. Na základě toho experti zvažují, že navrhnou zástupcům amerických městských samospráv, aby podporovali majitele domácích zvířat. Například tím, že ve svých městech zavedou opatření, která jim zjednoduší život.
Osamělost je svého druhu nemoc a domácí zvíře je proti ní účinný lék
Případné pozitivní změny by se samozřejmě nejvíce dotkly majitelů koček a psů, ale vlastnictví jakéhokoliv zvířete má stejné benefity pro lidské zdraví. A konverzace se zvířaty, byť je jednostranná, přináší další pozitiva. Co se vlastně v organismu děje, když hovoříme na zvířata, anebo jsme s nimi v kontaktu, na kterém je ostatně založena animoterapie (léčba pomocí kontaktu se zvířaty)?
Vědci poukazují na zvýšenou hladinu oxytocinu i zvýšenou produkci serotoninu (oba jsou považovány za takzvané hormony štěstí a pohody), což může vysvětlovat, proč je interakce se zvířaty tak uklidňující. Navíc zbavuje pocitu osamělosti či izolace a také dodává sebedůvěru lidem trpícím jejím nedostatkem. Rozvíjí řečové schopnosti, odstraňuje obavy z mluvení na veřejnosti a některé studie zjistily, že pomáhá umět lépe obhájit svůj názor i přijmout kritiku. Personifikace zvířete nahrazuje chybějícího partnera, leckdy i vlastní dítě, a doplňuje tak určitý scházející článek v životě osamělého jednotlivce.
Vidět ve zvířatech myslící bytost je v pořádku
Výzkumy navíc ukazují, že schopnost konverzace s domácími zvířaty je projevem inteligence. Dlouho byl přitom sklon přisuzovat schopnost myšlení neživým věcem nebo zvířatům vnímán jako určitý druh infantilního chování nebo psychické lability.
Naše kočky nám rozumějí
„Takový pohled je nešťastný a mylný. Poznat a uznat, že jiná lidská bytost je schopná myslet a vnímat, zahrnuje stejné procesy, jako nalézání podobných schopností u zvířat, neživých předmětů či třeba rostlin. Je to spíše odraz nejvyšších schopností našich mozků než známka naší hlouposti,“ tvrdí Nicholas Epley, profesor behaviorálních věd na University of Chicago a odborník na antropomorfismus, což je přiřazování lidských kvalit a schopností jiným než lidským subjektům.
Je přesvědčen, že souvislost mezi antropomorfními tendencemi a sociální inteligencí je velmi hluboce propojena. Čím více a hlouběji se totiž podle něj zabýváme myslí ostatních a čím úspěšněji dešifrujeme jejich nálady i myšlenky, tím větší míru sociální inteligence projevujeme. Vidět lidské tváře a emoce v čemkoliv kolem nás je tak prý zcela normální a jde o přirozený vedlejší produkt inteligence, která dělá člověka jedinečným stvořením mezi živými organismy. Mluvení se zvířaty má tak stejný základ třeba jako schopnost vycítit náladu našich kolegů nebo skryté trápení našeho partnera. „Není zač se stydět, žádný jiný druh na naší planetě nemá podobné schopnosti,“ dodává profesor Epley.
Je důležité, co a jak svým zvířatům říkáte
Pokud se v článku zabýváme především dopadem tohoto stylu komunikace na člověka, jako drobnou perličku můžeme uvést, zda má nějaký přínos také pro zvířecí protějšky. Vědecké pracovnice Alex Benjaminová a Katie Slocombeová z britské University of York se rozhodly podívat na celou věc podrobněji a pro svůj výzkum si jako zástupce zvířecí říše vybraly psy.
Výzkum ukázal, že psi mají nejraději emocionální tón a řeči o „psích“ záležitostech
Při svém výzkumu nechaly dobrovolníky hovořit s jejich čtyřnohými přáteli pomocí laskavého a mazlivého tónu o věcech souvisejících se „psím“ životem (např. „Jsi hodný pes!“ nebo „Půjdeme na procházku.“) a řečí postrádající podobné emoce o úplně běžných záležitostech („Včera jsem byl v kině.“).
Po vyhodnocení míry pozornosti bylo zřejmé, že psi dávali přednost emočně zabarvenému tónu. Když vědkyně nechaly dobrovolníky vyměnit obsah sdělení, psi nebyli nijak zvlášť zaujati laskavým tónem, hovořícím o lidských věcech. „To naznačuje, že psům vyhovuje emocionální tón, a ještě více jsou jím nadšeni, pokud se mluví o ‚jejich‘ záležitostech,“ vysvětluje Alex Benjaminová. To by znamenalo, že podobný styl řeči působí pozitivně na rozpoložení psů, potažmo dalších zvířat, a může pomoci prohloubit vzájemné pouto mezi nimi a jejich majiteli.
ČLÁNKY DO MAILU