Názor k článku Mně to jednou za měsíc nestačí! od David - "Očistcem" musí projít každý kdo má na sobě...

"Očistcem" musí projít každý kdo má na sobě nějaký nános (ego). Ať už v průběhu života nebo až po fyzické smrti, která všechno dočasné co souvisí s Já vezme pryč. Používám očistec jako vyjádření napětí mezi tím co shromažďujeme a tím co jsme, při ztotožnění s formou. Samozřejmě máme pouze jednu šanci, protože naše ego žije v materiálním světě (je to v podstatě kolekce myšlenek na které lpíme).

My jako Já tu je vždy jenom jednou, stejně jako kapka vody, kterou vytáhnete z moře a pak jí dáte zpátky existuje vždy jenom jednou v ten okamžik. Když ale zmizí zpátky v moři, ztratí se její forma, a už to není kapka, je to moře. Proto nelze o kapce říct, že je moře nebo není, stejně jako o člověku nelze říct, že je Bůh nebo není. Obojí by byla nepravda. Jako kapka je oddělená a není moře, v moři je součástí moře, ale už to není kapka. Proto se Já nemůže ani žádným myšlenkovým konstruktem spojit s Bohem. Nemůže MYSLET, že je s Bohem. Proto může "odpustit" jenom Bůh, když se v něm ztratíme, když se vrátíme domů. Není to nějaká externí entita. To jenom egu se zdá, že ono je externí entita a tím pádem i všechno kolem něj. Proto taky neví jak ho dosáhnout, protože ho hledá tam někde venku ve světě myšlenek a forem, ve světě stvoření.

Když mysl mluví jak je tam krásně, když se spojí s Bohem, je to jako když se někdo chystá skočit Bungee jumping a neustále povídá o tom, jaký to je pocit když člověk padá, ale ne a ne se pustit zábradlí. Protože s Bohem je člověk jenom ve chvíli, kdy se Já ztrácí. Vědomí je pořád tady, ale už k sobě nemusí nic přidávat. Proto nemůže být s Bohem když si myslí, že je dobrý nebo špatný, protože v tu chvíli je to jenom jedna malá zranitelná kapka, která je zmítána vnějšími vlivy. Mysl to může pouze komentovat, dostat zprávy z druhé ruky, ale nikdy tam nemůže být. Bůh je. Čím více člověk přemýšlí, tím více se dostává do sféry světa. Jako voda když teče z pramene, slova která vycházejí z úst nebo samotný svět. Všechno je to stvoření, které vychází ze zdroje. Proto nelze Boha dosáhnout skrze nějaký systém, cestu - protože to je obojí tvorba, nová myšlenka, další konstrukt, který z Boha vychází. Někdo to přirovnává k člověku, který hledá svoje brýle, zatímco se skrze ně dívá nebo k policistovi, který hledá pachatele, kterým je on sám. K Bohu se lze vrátit, když člověk pozoruje svojí snahu a uvědomí si odkud vyvěrá. Že žádná myšlenka není cíl, k žádné se nelze upnout. Že ty myšlenky, které si každý den přehrává v hlavě nejsou on. Vrchní část člověka je v Bohu, spodní část ve světě. Stvoření je jako slova vyvstávající z ticha, které je nekonečné. A když člověk je schopen vnímat to ticho, tak si teprve uvědomí tu ohromnou krásu slov a tvorby. Neustále se měnící, ale pocházející z jednoho zdroje. Není ztracen v hodnocení, které je lepší, protože vidí tu hru a originalitu, vidí ten prostor kolem ze kterého vyvstávají. Už nejsou tak absolutní. Proto leckdy ze snahy napravit chyby vznikají další škody, protože se člověk zaměřuje na tu formu a ne na to, co té formě dalo vzniknout. Je ztracený a uvězněný ve víru stvoření, místo aby si uvědomil ten prostor všude kolem.

Nikdo nemůže zapomenout kdo je. Ani když ztratí paměť. Protože tím kým je, je v každém okamžiku. Jinak to ani nejde. Akorát je tolik ztracený v myšlenkách, že se ztotožňuje právě s nimi a bojí se, aby o ně nepřišel. Proto je změna stavu pro představu ega tak nebezpečná, protože sebemenší pohyb může naší kolekci myšlenek naprosto rozprášit a zničit to co jsme celou dobu drželi násilím u sebe. Což je dost destruktivní, protože když bychom jenom měli odvahu celý ten těžký balík pustit, tak to co u nás nemá být by (jako u magnetu) nás opustilo (i třeba naše myšlenky o tom jak jsme nešťastní, náš příběh atd.) a to co u nás má zůstat by zůstalo. Ta úleva! Té energie, kterou by bylo možné najednou použít pro lepší účely, než aby naše představa zůstala taková jaká je. Než abychom se snažili přitáhnout něco co bychom do naší kolekce ještě potřebovali, aby se zdála úplná. Ale to je všechno kvůli tomu, že si myslíme, že jsme ta kolekce a ne prostor kolem ní. Nemůžeme v tom najít sami sebe, protože jsme to právě my, kdo se dívá. Jediné co najdeme je možná náš obraz.