Názor k článku Mně to jednou za měsíc nestačí! od David - Však to je akorát popis stavu nevědomí -...

Však to je akorát popis stavu nevědomí - dychtí po muži a on jí vládne. Hledá naplnění venku a dochází zklamání. Nechá si vládnout od muže, protože si myslí, že ho potřebuje ke svému naplnění. Nemůže se od něj odpoutat, protože je na něm závislá.

Proč si lidé vybírají stále stejné partnery a stále prožívají stejná zklamání? Protože v nich hledají něco co jim chybí a myslí si, že to od nich dostanou. Je to jako když člověk nakupuje v obchodě hladový. Je mnohem větší šance, že koupí něco co nechtěl, protože to co nejvíc vnímá je hlad, ne tu věc co kupuje. Bere všechno co mu padne pod ruku a zdá se přijatelné. Protože má hrozný hlad. Není schopný uvědomit si, jestli tu věc opravdu chce nebo ne, protože je ovládaný svým hladem, svojí myslí.

Ten řetěz rodiče děti může fungovat jenom v případě, že u nikoho nekončí. Jakmile rodič řekne Já a myslí tím Já, tak celý řetěz padá. Jakmile se jeden článek řetězu chce stát vládcem zbytku, tak je tu konflikt. Rodič své děti také nevlastní. Děti poslouchají rodiče, dokud tu není Já, které je chce ovládat. Děti musí poslouchat rodiče, ale proto, že rodiče pro ně chtějí dobro. Pokud si rodiče nárokují právo na život dětí, tak je poslouchat nemusí. To, že rodiče své děti podporují není něco, za co by se jim museli děti odvděčit. Je to povinnost rodičů, kteří dostali šanci starat se o dítě. Ale mohl bych to vzít i z druhé strany, když se v dětech probouzí Já. A často je ta hra oboustranná.

V okamžiku harmonie pravidla fungují. V okamžiku konfliktu jsou pravidla buďto vynucována nebo odmítána. Jeden se snaží druhého nějakým způsobem ovládat, aby byl takový jakého ho chceme mít. Ve skutečnosti ale o toho druhého nejde. Jde o nás, o naše ztotožnění s určitou sadou myšlenek, kterou potřebujeme zhmotnit v reálném světě. Myslíme si, že my jsme ty myšlenky a když jsou ohroženy, zdá se, že jsme ohroženi i my samotní. Je to šílené. V takovém stavu jsme schopní páchat hrozné věci, protože ego se bojí.

Nejsme schopní se vědomě rozhodnout, jenom konáme to, co nám naše mysl podsouvá. Musíme a sami ubližujeme sobě a všem ostatním. Jsou to jenom reakce. Někdo nás osočí a my se musíme bránit, protože hrozí, že zlikviduje naší představu o tom, kým jsme. Nebo jsme nespokojení sami se sebou, vyprávíme si ten příběh o tom, jak je náš život špatný a snažíme se dostat tu další věc (partnera), která nás konečně vysvobodí. A jak dokážeme být naštvaní, když nám tu věc, která nás má učinit kompletními, někdo nebo něco upírá. S tím se nedá žít. Jakého partnera můžeme najít? Takového, který hledá to samé. Dva lidé vyprávějící si příběh o své nespokojenosti a doufající, že ten druhý je zachrání. Jak může takový vztah přežít, když od sebe oba očekávají nemožné? Jak můžou dva lidé spolu vypěstovat něco krásného, když důvod proč se vůbec setkali byla negativita? Oba od toho druhého očekávají nemožné. Takový tlak, napětí a břemeno! Pokud si to neuvědomí tak se akorát postupně vysávají, až žádnému z nich nezbude žádná síla dál pokračovat.