Pokud se některá maminka (a věřím, že jsou takové), chová jako v tomto článku, pak je zralá na psychiatra. Máme dva krásné kluky, na které jsme se těšili ale nikdy bychom se nestali jejich "otroky". Když jsem byl při prvním potomkovi celý den v práci a večer došel domů, automaticky jsem přebral starost o potomka, i když byl úplně maličký. Manželka si mohla něco přečíst, kouknout na TV, nebo si skočit k sousedce na kafe. Potomek mohl řvát jak tygr, když byl suchý, nebyl nemocný, nebyl důvod s ním lítat po bytě. Po 10-ti minutách křiku jsem ho zkontroloval, pohladil ho, aby věděl, že na světě není sám, ale když má spát, bude spát a křikem nic nevymůže. Ono ho to tak po týdnu přešlo a byl jak vyměněný. S druhým klukem jsem byl doma já, manželka šla do práce, bylo to finančně mnohem výhodnější. Kluk měl měsíc a půl a zvládl jsem to v naprosté pohodě.