Bratra mu pochovali zaživa. Moravský šlechtic se zajímal o klinickou smrt a založil lazaret

Cestoval po světě a naučil se 11 jazyků

Leopold I. Berchtold (1759–1809) byl moravský šlechtic, který proslul především svými pozoruhodnými cestami a také silným sociálním cítěním a láskou k lidem i zvířatům, jimž nabízel nezištnou pomoc. Narodil se ve Stráži nad Nežárkou jako syn hraběte Prospera Antonína Berchtolda z Uherčic a hraběnky Marie Terezie Petřvaldské z Petřvaldu.

Leopold vystudoval právo a filozofii na univerzitě v Olomouci a ve Vídni. Nejprve se stal zástupcem krajského hejtmana v Jihlavě, později pracoval v obchodním úřadu v Terstu. V letech 1781–1797 strávil šťastné roky na cestách za finanční podpory své tety Eleonory Petřvaldské. Po její smrti zdědil celé panství v Buchlovicích.

Na svých cestách prožil mnohá dobrodružství a naučil se několik světových jazyků. Domluvil se jedenácti jazyky, včetně perštiny a hebrejštiny. Nebránil se dát najevo účast a nesouhlas s různými křivdami. V Portugalsku se mu nelíbilo zacházení se zvířaty v rámci býčích zápasů, v Malé Asii zase brojil proti otroctví. Ve Francii v roce 1793 nebylo moc bezpečno a také Leopold I. se ocitl v nebezpečí a musel uprchnout. Po návratu ze svých cest sepsal několik cestopisů, které byly přeloženy i do jiných jazyků, a stal se členem několika vědeckých společností. Ve všech navštívených zemích bedlivě vnímal sociální poměry a zajímal se o otázku lidského zdraví. Také sepisoval a zdarma rozdával brožury ve snaze o jakousi osvětu a pomoc místnímu obyvatelstvu.

V rodině Berchtoldů se cestovalo hodně. Nejen Leopold I., ale cestoval také jeho nevlastní bratr, lékař a botanik Bedřich Všemír, s nímž se Leopold I. podílel na založení Národního muzea, a později i další příslušník rodiny – významná osobnost rakousko-uherských dějin Leopold II., který cestoval po světě i s manželkou a dětmi. Leopold II. byl v letech 1912–1915 rakousko-uherským ministrem zahraničí a stejně jako jeho předchůdce Leopold I. se věnoval charitě, založil a finančně podporoval nemocnici i školku pro děti. Ostatně v rodinném sídle rodu Berchtoldů – Buchlově – je sbírka mnoha pozoruhodných cestopisných předmětů včetně mumie.

Charita Leopolda I. Berchtolda

Po návratu z cest roku 1797 se Leopold I. oženil s Johannou, hraběnkou z Magnisů. O tři roky později zdědil celé panství. Měl tedy možnosti a prostředky z dědictví po tetě, které se rozhodl využít ve prospěch potřebných. Nemyslel na sebe, ale na druhé. I když nestudoval medicínu, ale filozofii a práva, celoživotně se zajímal o zdravotní a sociální otázky. Usiloval o reformy na svém panství, rozdával chudým oblečení a levně nabízel obilí a brambory ze sýpek, zakládal školy a továrny, dbal na bezpečnost práce, sadil ovocné stromy a finančně podporoval sirotky. Na zámku také nechával vytopenou jednu místnost pro chudé, aby se v zimě mohli chodit ohřát.

Zajímal se hodně o prevenci nemocí, propagoval očkování proti neštovicím, které v Buchlovicích proběhlo jako jedno z prvních očkování na Moravě. Dochovaly se i jeho pozoruhodné předpisy pro první pomoc a záchrannou službu, dokonce vyplácel peníze těm, kteří někomu zachránili život.

Byl to nesmírně všestranně založený a činorodý člověk, který se toho snažil stihnout co nejvíc a málokdy myslel na sebe. Proč se tolik zajímal o lékařství a záchranu života druhých? Nejen jeho dobrota a laskavé srdce v tom hrají roli. Bezesporu jej také ovlivnil tragický osud jeho bratra. Právě kvůli němu se začal intenzivně zajímat o fenomén klinické smrti.

Zájem o klinickou smrt způsobila tragédie v rodině

V roce 1798 se v Londýně seznámil s činností organizace Humane Society, jejímž se stal i členem. Později si dopisoval také s jedním ze zakladatelů této organizace – doktorem Williamem Hawesem, který se zabýval oživováním utonulých lidí. Některé tyto dopisy jsou uloženy v Moravském zemském archivu. Leopold se totiž po svém návratu z cest velice zajímal o oživování zdánlivě mrtvých a sepsal o tomto tématu další ze svých příruček. Příčinou byla rodinná tragédie, ke které došlo v roce 1799. Tehdy dvaatřicetiletý Leopoldův bratr František Mořic zemřel na mor a byl pohřben v rodinné hrobce v Brně. To však nebylo zdaleka všechno.

Když se hrobka znovu otevírala, Mořic byl nalezen na schodech vedoucích z hrobky se zcela okousanou paží. To prý ukazovalo na jediné – Mořic byl pohřben zaživa.

Založení unikátního lazaretu v Buchlovicích

Vrcholem celoživotní filantropické činnosti Leopolda I. Berchtolda bylo zřízení vojenského lazaretu na zámku v Buchlovicích v letech 1807–1809. V roce 1808 byl arcivévodou Karlem jmenován vrchním inspektorem všech lazaretů v okolí Uherského Hradiště. V roce 1809 se ve Velehradě, kam byl povolán, nakazil skvrnitým tyfem od francouzského vojáka a i přes důkladnou léčbu doma na zámečku Smraďavce bohužel zemřel. Bylo mu pouhých padesát let. Zůstali po něm dva nezletilí synové a dluhy kvůli zřízení moderního lazaretu, přesto na něj díky jeho neúnavné pomoci druhým všichni vzpomínali jen v dobrém. Na jeho památku byl zámeček Smraďavka (pozdější lázně), které patřily k rodinným sídlům a kde pobýval s rodinou, pojmenovány jako Leopoldov.

I když Leopold I. nikdy nestudoval medicínu, stal se ranhojičem a pomáhal chudým nejen v době epidemie a válečných konfliktů. Lazaret v Buchlovicích pečlivě spravoval a vedl si podrobné záznamy o celém provozu i chorobopisy o pacientech. K lazaretu náležel i chorobinec pro muže a v nedalekých Žeravicích pro ženy. Všichni měli k dispozici ranhojiče a ošetřovatele. Pacienti v Buchlovicích byli rozdělení podle pohlaví, chronických, akutních či pohlavních nemocí a majetku či postavení. Celou tuto nemocnici Leopold vybudoval sám. Nechyběla lékárna, operační pokoj a dvě koupelny. Pro případ potřeby byl povolán lékař z Uherského Hradiště nebo porodní bába. V lazaretu bylo 54 lůžek a veškerá péče a léčba byla pro chudé zdarma.

Pacienti s pohlavní chorobou mohli do lazaretu pouze jednou

Leopold však do svého lazaretu nebral úplně každého nemocného. Své pacienty si dokázal hezky roztřídit. Například duševně nemocní pacienti byli posíláni do nemocnice Milosrdných bratří v Prostějově. Pacienti s pohlavními chorobami nemohli být do nemocnice přijímáni opakovaně – šanci dostali jen jednou a pak již bylo na nich, zda znovu nepodlehnou hříšnému životu. Leopold preferoval místní lidi a cizincům nabízel místo jen tehdy, když bylo v nemocnici zrovna volno.

Pacienti s nevyléčitelnými chorobami, například rakovinou, rovněž nebyli vždy přijímáni, neboť jim původní vojenský lazaret nemohl pomoct. Nemocnice měla být původně jen pro chudé, ale Leopold bral i bohaté, ovšem pod podmínkou, že budou po propuštění pomáhat potřebným, navíc za léčbu v nemocnici museli zaplatit. Přijímány byly samozřejmě i děti.

Velmi se dbalo na hygienu a dostatek čerstvého vzduchu. Vedly se i záznamy o očkování dětí proti neštovicím. Pokud někdo porušoval řád, byl pro nekázeň propuštěn a neměl znovu do lazaretu přístup. V léčbě se využívalo i léčivých rostlin, které nechal Leopold vysázet v zahradách zámku.

S mrtvými obezřetně – pro případ, že by ještě procitli

Díky hrůzostrašné zkušenosti s bratrem Mořicem Leopold velmi důsledně dbal na zacházení s mrtvými. Nesměli se dávat na podlahu ani hned zatloukat do rakve. Leopold vlastnil speciální lůžko, na které se ukládali zdánlivě mrtví, u kterých se ještě čekalo na to, zda se nakonec neproberou. Tehdy medicína nebyla na takové úrovni, aby zohledňovala dlouhé stavy bezvědomí či kómatu, a hlavně s nimi neuměla pracovat. Pacientům, kteří vypadali jako mrtví, se dle doporučení Leopolda nechal prostor ležet po dobu dvanácti hodin v teple pod pokrývkou a za dostatku čerstvého vzduchu, případně se zahřívalo srdce, a to třeba i v krajním případě přiložením žhavého železa.

Pokud nic z toho nezabralo, mrtvý se uložil do umrlčí komory, kde však také mělo být teplo a mělo se s ním i nadále zacházet jako se živou bytostí. Hlídači měli i v komoře čekat na projevy jakýchkoliv známek života a za takovéto pozitivní zprávy vždy dostávali finanční odměnu. Leopold v protokolech požadoval zaznamenávat také dobu oživení těla a den skutečné smrti. Bylo to velmi neobvyklé a většinou na žádné oživování ani nedošlo, ale kvůli smrti bratra, která jej velmi hluboce zasáhla, se dalo pochopit, proč tohle všechno dělal.

„Pokud zdravotní stav a nemoc neslibují vyléčení, musí lidumilný lékař těm, které nemůže zachránit, smrt osladit a vše odstranit, co by je mohlo jen málo zneklidnit,“ psal Leopold I. Berchtold ve svých záznamech. Umírajícím doporučoval absolutní klid, nesměly je rušit rozhovory ostatních lidí.

Za dobrotu na žebrotu…

Po náhlé smrti Leopolda jeho rodina provoz lazaretu okamžitě zastavila a v lidumilné činnosti již nepokračovala. Celý lazaret byl na Leopoldovi závislý v jeho neúnavné činnosti a neexistoval nikdo takový, kdo by po něm zcela nezištně převzal tuto zodpovědnost. A ačkoliv lazaret naplno fungoval pouze dva roky, vzhledem k tomu, že kompletně všechny náklady na léčbu i stravu tisíce nemocných, kteří se v Buchlovicích prostřídali, hradil Leopold ze svého, velmi se tím zadlužil. Panství v Buchlovicích bylo v takových dluzích, že se uvažovalo o jeho prodeji. Nakonec k tomu nedošlo, ale rodině trvalo více než padesát let, než se z dluhů dostala.

Leopoldův odkaz je však nesmírný. Taková dobrota a obětavost, s jakou celý svůj život pomáhal druhým, se jen tak nevidí…