Moučný mozek a těžká obsese lepkem

Do řady dobře zapadá David Perlmutter, jehož kniha Moučný mozek (v originále Grain Brain) vyšla nyní také v češtině (Paseka, 2015). Text v zásadě tvrdí, že za vše špatné může ne tolik cukr jako takový (to by se dnes dalo považovat málem za mainstream), ale i sacharidy obecně, a to včetně celozrnných výrobků a samozřejmě také ovoce (fruktóza). Tichým zabijákem má být lepek/pšenice, a to plošně, nejen pro lidi s příslušnou metabolickou poruchou/alergií. Kdybychom zůstali u metabolismu glukózy a inzulínu, stále by šlo o diskuse vedené dnes běžně. Autor ovšem jde dál a tvrdí, že moučná strava může za Alzheimerovu chorobu, kterou označuje za diabetes třetího typu, a za vše dělá odpovědnými zánětlivé procesy.

Je to určitě šikovný marketingový tah, protože neurodegenerativních poruch se děsí skoro všichni, není proti nim dosud moc pomoci, a také co se týče jejich skutečných příčin tápeme. Nakonec právě mozek z nás dělá lidi, takže skončit s houbou místo nervové tkáně vzbuzuje dnes asi větší strach než (často léčitelná) rakovina. Lidé si rádi přečtou, že mají svůj osud ve vlastních rukou, aspoň do značné míry.

Bestseller New York Times i „klamavá a senzacechtivá“ kniha

David Perlmutter je sice vzděláním lékař a cituje vědeckou literaturu, ale způsobem velmi selektivním – a to tak, že je to ihned nápadné. Snaží se podsouvat čtenáři, že autoři odkazovaných článků by souhlasili i s jeho dalšími interpretacemi.

Když začnete hledat serióznější recenze, zjistíte, že autora obviňují z dezintepretací, nadsázky a zkreslování údajů (viz například heslo na Wikipedii: David Perlmutter, kritika v populárních médiích např. zde: www.foodnavigator-usa.com: Misleading and sensationalist' Grain Brain book distorts science and confuses public with advice to avoid grains, say critics, www.happyhealthylonglife.com: Perlmutter's Grain Brain – Only Half the Story. Samozřejmě existují i reakce příznivější).

V recenzovaných titulech se Moučnému mozku chvály nedostalo. David Perlmutter je prezidentem Perlmutter Health Center, dostal cenu Linuse Paulinga (ano, to je ten nositel dvou Nobelových cen, jedné za mír, co k stáru zešílel do vitamínu C) a jeho kniha se objevila v žebříčku bestsellerů New York Times, což je jistě hezké, ale o pravdivosti uváděných tvrzení to nevypovídá zhola nic. Problém knihy je navíc i jistá rozvláčnost a zmatenost, příslušný guláš se koření kdejakou další populární přísadou („meditujte“, „holistický přístup“, „organické vs. průmyslově vyráběné“ „klamou výrobci“, „klamou farmaceutické firmy“ apod., správně dávkované spiklenectví nikdy neškodí).

Časy se mění. Sotva kvůli lobby

V něčem snad Perlmutterovy názory trochu připomínají paleodietu; když se odvolává na evoluci, činí tak podobně matoucím způsobem. Například zcela pomíjí, jak rychlé byly genetické změny v posledních tisíciletích, kdy jsme získali schopnost metabolizovat třeba laktózu a alkohol. Taktéž představa, že naši předkové získávali energii výhradně z bílkovin a tuků, sotva odpovídá pravdě, respektive lidé se prostě živili tak, jak bylo v daném prostředí možné (oportunismus výživy v minulosti: 4 důvody, proč je princip paleodiety pochybný).

Nakonec taková eskymácká dieta k dlouhověkosti určitě nepřispívala, a jestli se něco zdá být známo celkem spolehlivě, pak je to prospěšnost středomořského stravování (alespoň nějakých jeho složek a pro některé lidi). To, že dnes už třeba cholesterolem nacucaná vajíčka nevnímáme jako kořen všeho zla, ještě zdaleka neznamená, že platí opak (více Odpůrci cholesterolové teorie zaměňují příčinu a důsledek).

Názory na výživu se skutečně mění, sotva kvůli spiknutím a zákulisním bojům tukové a cukrové lobby. Zpochybňují se i antioxidanty, resveratrol (viz Pochybnosti o resveratrolu: víno, tablety, nebo nic?) či rybí produkty (přesněji řečeno i omega 3 mastné kyseliny, více Budeme rybí tuk pěstovat na polích?). Je v tom asi značný kus módy, a lze předpokládat, že zítra se bude tvrdit zase něco jiného.

Brát s rezervou vědce neznamená věřit prorokům

Normální reakcí je asi nebrat všechna tahle doporučení zvlášť vážně, spolehnout se na to, co člověku chutná, a na vlastní empirii. Brát s rezervou vědce ale neznamená, že bychom měli věřit prorokům, kteří nám najednou nabízejí zbavit se hned desítek onemocnění (David Perlmutter rovnou nabízí vyléčit i poruchu pozornosti, depresi, migrény či průjmy). A také pokud možno vrtají do všeho (jako správný guru Perlmutter také ví třeba to, jak máme chodit spát). Kniha obsahuje konkrétní recepty i obecnější doporučení, ta však připomínají sektu – pokud možno jíst doma, nosit si jídlo s sebou a odmítat věci, které nám nabídne někdo jiný.

Na autorovi je snad sympatické, že se nebojí řadu lidí naštvat a říct jim, že miska cereálií s ovocem na snídani je snad ten nejhorší možný start do nového dne vůbec (reakce příznivců „zrní“ považuje Perlmutterova doporučení za přímo ohrožující na životě wholegrainalice.com: Book Review of Grain Brain: Extraordinary claim not backed up by evidence) a med nebo tofu z prodejny zdravé výživy je jed – ale to je asi tak všechno. V některých věcech má Perlmutter nejspíš i pravdu (doporučuje třeba kurkumin, více o něm: Studie se vzácně shodují: kurkumin je málem zázrak či resveratrol), ale jeho zdůvodnění jsou hodně nepřesvědčivá. Mnohdy pak rovnou umanutá až demagogická: Proč za nadváhu můžou sacharidy, a ne tuky? To je přece jasné, čím chovatelé vykrmují zvířata, kukuřicí, nebo máslem?

Kniha je v českém vydání dobře přeložená/zredigovaná, a to včetně biochemického názvosloví a další odborné terminologie. V tomto ohledu četba nepůsobí žádné utrpení, problém je samotný obsah.