V uplynulém roce vyšla v nakladatelství Paseka velmi zábavná kniha Mysli jako freak. Jedná se už o třetí titul stejných autorů (Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner). Mezi různými „success stories“ se tu popisuje i cesta k úspěchu profesionálního jedlíka.
Odpuzující i atraktivní zábava
Disciplína, při které do sebe za jednotku času musíte nafutrovat co nejvíc vybrané potraviny, některé lidi odpuzuje. Někomu přijde hloupé se cpát, zatímco jinde se umírá hlady (ovšem lidé neumírají hlady, protože by bylo málo jídla, ale protože na ně nemají peníze), jiným taková činnost přijde nezdravá, neestetická a dekadentní. Taktéž jsem se setkal s názorem, že jídlo je obřad, žádný sport. Nicméně současně je taková zábava divácky atraktivní a v Japonsku a USA jsou příslušné soutěže i celkem bohatě dotovány. V Japonsku to může souviset i s kultem zápasníků sumo, v USA zase se zálibou ve fastfoodech.
Náš hrdina Takeru Kobajaši na začátku příběhu měřil nějakých 170 cm a byl štíhlý. Zdálo by se, že proti dvoumetrovým (či dvoumetrákovým) monstrům nemůže mít žádnou šanci. Do soutěží jedlíků se navíc nepřihlásil z nějakého osobního zájmu, prostě jen chtěl vyřešit své finanční problémy. Ve své první soutěži, kdy žranice měla několik kol, zvítězil Kobajaši tím, že zvolil úsporný postup – vždy snědl jen tolik, aby zvládl postoupit do dalšího kola. To byl ale jen první krok, po domácí akci se přeorientoval na USA a jeho specialitou se staly hotdogy.
Zrod chytrého šampiona
Mezinárodní soutěž v pojídání hotdogů pořádá každoročně řetězec rychlého občerstvení Nathan’s Famous a akci u televizí sleduje přes milion lidí, takže díky příjmům z reklamy si i samotní účastníci mohou vydělat slušné peníze.
Pravidla soutěže se lehce mění, např. čas se zkrátil z 12 na 10 minut, podstatné však je, že když se Kobajaši do soutěže přihlásil, rekord byl 25 hotdogů. Kobajaši nejen vyhrál, ale hned na úvod jich snědl 50. Představte si, že by srovnatelné zlepšení nastalo v atletice – někdo by zaběhl trať za polovinu dosud nejlepšího času. Kobajašiho výkon je prostě neuvěřitelný a podle autorů knihy dokumentuje především to, že věci je třeba dělat chytře. Zapomenout na to, co říkaly či dělaly babičky, co říkají a dělají jiní lidé, ale nasadit analytické myšlení doprovázené navíc empirií. Když chcete jíst na rekord, musíte zapomenout na to, jak se „jí normálně“.
V soutěži se hotdogy smějí zapíjet a smějí se i ochucovat, to druhé ale nikdo nedělá. Závodníci do té doby ovšem jedli hotdog prostě jako se jí párek v rohlíku, což není nejúčinnější postup. Rohlík se totiž dá jen obtížně spolknout bez toho, aby se člověk udávil, párek naproti tomu spolknete snadno. Chcete-li co nejrychleji sníst hotdog, je tedy efektivnější strategií jíst obě složky odděleně. Zatímco Kobajaši kouše či polyká, současně rukama další hotdogy škube, čímž šetří budoucí práci úst. Rohlíky lehce namáčí do vody, pak mu vklouznou snadněji do krku a navíc nemusí ztrácet čas zapíjením – ono sníst více hotdogů bez vody stejně skoro nejde, jakkoliv by se mohlo zdát, že si tekutinou člověk v žaludku zbytečně zaplácává místo. Náš rekordní žrout též posiluje břišní svaly, což pomáhá potlačit dávicí reflex (zvracení diskvalifikuje, kdo viděl např. film Taxidermia, tak si o těchto akcích neudělal realistický obrázek). Nakonec hodně analyzoval i to, zda pojídání hotdogů odpovídá spíše sprintu nebo běhu na střední trať, jinak řečeno, zda hrozí přepálit start (spíše ne, protože na konci už člověk stejně nemůže).
Porážka medvědem
Když se autoři knihy Mysli jako freak s Kobajašim setkali, byl stále štíhlý a pojedl jen velmi skromně – dokáže oddělit „profesní kariéru“ od toho, jak se chová normálně. V době po vánočních svátcích, kdy se lidé snaží hubnout, nám tato skutečnost přináší radostnou zvěst: občas se přecpat se dá i bez následků v podobě přebytečných kil.
Dlužno dodat, že kniha Mysli jako freak samozřejmě není o jídle, Kobajašiho úspěch zde má pouze ilustrovat, jak je výhodné k problémům přistupovat neortodoxně. Kobajaši zřejmě neměl žádnou anatomickou výhodu proti svým soupeřům, byl jen chytřejší – což se dá poznat i z toho, že jeho postupy mnozí odkoukali, takže startovní pole dosahuje nyní výrazně lepších výsledků jako celek.
Kobajaši několikrát zlepšil své rekordy. Kromě soutěží s více účastníky absolvoval i zápasy typu one-to-one. Mimochodem, jak autoři uvádějí, poražen byl pouze jedinkrát, když jeho soupeřem byl půltunový medvěd kodiak. A nyní půvabná pointa. Když hledáte na Internetu, zjistíte, že svůj rekord ještě několikrát zlepšil i od anglického vydání knihy, podle všeho až na současných 69 hotdogů za 10 minut. Kodiak by dnes možná neměl šanci. A váží-li Kobajaši 58 kg, jak se jinde uvádí, pak podobný podíl hmotnosti zkonzumovaného jídla ku vlastní „normální“ hmotnosti by mu mohli závidět i hroznýš či anakonda. Klobouk dolů.
Šampióni „po česku“
A jak to vypadá se „sportovním jedlictvím“ v ČR? U nás se konají hlavně soutěže v pojídání ovocných knedlíků (Borovany, Ivančice, Svinary, Kojetín…). Několik tipů soutěžících týkajících se přípravy na takovou akci uvádí Guinessova kniha knedlíků. Borci zde shodně tvrdí, že před kláním se vyplatí vypít velké množství vody, asi k roztažení žaludku. Jak se ale zdá, tuzemští knedlíkáři se cpou především jako nadšení amatéři, pro radost a bez finanční odměny. Jsme prostě malý trh, podobně jako se u nás uživí málo profesionálních spisovatelů, platí totéž i pro žrouty.
Ovocné knedlíky už dnes ovšem nejsou základem a asi ani nějak významnou částí české kuchyně. Možná by bylo pro diváky i soutěžící přitažlivější uspořádat soutěž v něčem typičtěji tuzemském, utopencích, smaženém sýru či nakládaném hermelínu. Nebo pivu.
To všechno by mohlo být pro někoho zábavné, snad až na jedinou disciplínu, která se přitom ve světě též provozuje; i když už to asi nebude oficiálně a málokterá firma by chtěla s takovou akcí sponzorsky spojit své jméno. Soutěže v pití tvrdého alkoholu na čas končí smrtí celkem pravidelně.
ČLÁNKY DO MAILU