Ještě před 100 lety mnozí z našich předků pracovali v prostředí (stáje, maštale, chlévy) ze kterého by se on skácel, prostě by ho přehlo a konec, už by ani nevstal.
Otázka smradu je totiž především záležitostí tzv. estetiky čichu, což je především kulturně vypěstovaný pocit.
Amíci jsou tlustší než Češi, proto se také více potí, akorát si na sebe nakydají více deodorantů.
A mně třeba mnohé z těch deodorantů smrdí více, než kdyby se dotyčný člověk nemyl týden, platí to zvláště pro ženy a jejich těžké a velice dráždivé parfémy.
Zažil jsem 1 takový „případ“ – když ona vešla do kanceláře pouze na pár (desítek) vteřin, musel jsem tu kancelář větrat pár (desítek) minut. Když prošla chodbou od své kanceláře k záchodům, chodba byla jak zamořená fosgenem, pouze to hůře páchlo. Nedalo se tam dýchat, měl jsem pocit na zvracení.
Tudíž smrad nemusí mít mnoho společného s nehygienou.
Já otevřeně říkám, že (zcela jistě) děsně smrdím (i když to já necítím), pokud jsem cestoval 12 hodin a dalších 12 hodin jsem se jenom tak loudal městem v parném létě a pot se ze mne jenom tak lije.
Pro mne je mnohem důležitější hygiena, než potlačování smradu. Smradlavý Amík si na sebe nakydá spousty deodorantů a myslí si, že to „vyřešil“, ale pouze takovým způsobem, jak to „řešili“ v 19. století, když špindírové přebíjeli svůj smrad voňavkami a na zavšivené hlavy si nasazovali napudrované paruky.
Přemíra deodorantů tak může znamenat právěže spíše větší nedostatky v hygieně nebo v zdravotním stavu, které nelze odstranit pouhým omytím, že ano...