Muž, který jako první na světě nahlédl do lidského žaludku

Člověka odjakživa přitahovala tajemství. Kdekterá záhada mu nedala pokoj a nenechala ho spát, dokud jí nepřišel na kloub. Snažil se dohlédnout ke vzdáleným hvězdám ve vesmíru, ale vzrušoval jej i pohled do vlastního nitra. Jako první na světě dokázal nahlédnout do lidského žaludku německý internista Adolf Kussmaul (1822–1902), a stal se tak zakladatelem a průkopníkem endoskopie, medicínského oboru, který prodělal bouřlivý vývoj o století později.

To, co jeho oči spatřily, jej pravděpodobně nutilo k tomu, aby se souběžně zabýval něčím krásnějším. Vzhledem k literárnímu talentu to „odneslo“ písemnictví. Vraťme se však nejdříve na počátek jeho životní dráhy v epoše biedermeieru do poloviny 19. století, kdy epicentrum medicíny v Evropě se postupně z Francie přesouvalo do Německa, kde vedoucí roli tehdy mělo Prusko, Sasko a Bavorsko. Souviselo to s rychlou industrializací, ale také s intelektuálními změnami, které vedly k novému vědeckému přístupu k přírodovědnému i technickému výzkumu.

Německo – střed světa medicíny

Vznikaly nové lékařské instituce a odborné časopisy. Německá medicína byla pohlcena výzkumem založeným na klinických zkušenostech a na nekonvenční výuce na lékařských fakultách. Vše, co bylo zcela nové ve fyziologii, patologii, chemii, farmakologii a klinické medicíně, bylo dílem německy hovořících vědců a lékařů. Chirurgové začali pronikat do takových míst lidského organismu, kam se dříve nikdo neodvážil. Německou prioritou se stala také gastroendoskopie, dnes běžná a mezi pacienty stále neoblíbená metoda vyšetřování, spjatá s již uvedeným jménem německého lékaře Adolfa Kussmaula.

Autor: on Wikipedia.org / Ed. Schultze Heidelberg Plöckstrasse 79, podle licence: Public domain

Adolf Kussmaul vyvinul řadu diagnostických a léčebných postupů

Narodil se v roce 1822 v Grabenu u Karlsruhe v lékařské rodině, samozřejmě orientující jeho vzdělávání k přírodním vědám a medicíně. Studoval ji na univerzitách v Heidelbergu (byl zde žákem významného patologa a neurologa Nikolause Friedreicha), Vídni a Praze, krátký čas pracoval jako vojenský felčar a v letech 1850 až 1853 jako praktický lékař. Ještě před tím krátce působil v letech 1847 až 1848 v rámci postgraduálního studia v Praze. Ze zdravotních důvodů se však musel náročné lékařské praxe vzdát. V roce 1855 se habilitoval, zpočátku působil v Heidelbergu (1857) na univerzitní klinice, v roce 1863 přijal profesorské místo na katedře vnitřního lékařství v Erlangenu 1859), odkud byl téhož roku povolán do Freiburgu a v roce 1876 do Strassburgu. V roce 1888 se jako emeritní profesor vrátil zpět do Heidelbergu, do města, ke kterému jej vázaly vzpomínky z mládí. Žil zde až do své smrti v roce 1902 v požehnaném věku osmdesáti let.

Zde je vhodné připomenout, že jako dlouholetý pedagog byl velmi proti tomu, když obstárlí vysokoškolští učitelé pevně setrvávali na svých místech. Akademický učitel nemá čekat na to, až studenti a kolegové řeknou: „Proč už neodejde?“ Má odejít tehdy, kdy řeknou: „Proč už jde?“

Medicínské objevy

Profesor Kussmaul uskutečnil mnoho pozorování a objevů na poli interního lékařství a neurologie. Ve svých vědeckých pracích jako první popsal zánět cévní stěny malých artérií, progresivní bulbární paralýzu, zavedl pojem „paradoxního pulsu“ (tj. pulsu, který je při nádechu slabší a při výdechu silnější) a diagnostikoval uzávěr cév zásobujících břišní orgány na živém pacientovi.

V roce 1872 objasnil v článku Zur Lehre vom Diabetes mellitus (K učení o úplavici cukrové) diabetické kóma jako následek poruchy výměny plynů. Vedle typického acetonového zápachu ve vydechovaném vzduchu dochází k jednomu „velkému nadechnutí“, které Kussmaul popsal jako první a které nese jeho jméno: „Tento čistý hlasitý a ostrý vesikulární dech se přenáší až do nejhlubších partií plic. Vše ukazuje na stupňující se potřebu vzduchu, dochází k mučivému stavu, kdy nemocný naříká; přitom dochází k mocné činnosti dýchacích svalů, což je subjektivně zjistitelné díky hlasitému šelestu způsobenému mocným inspiračním, a hlavně expiračním proudem vzduchu v hrtanu.“

Vedle četných příspěvků k diagnostice a terapii diabetu je Kussmaul znám svými výzkumy akutního zánětu kostní dřeně a otrav rtutí. Koncem 19. století se rozvinul velký zájem badatelů o řečová poškození. K rozvoji poznání v oblasti afaziologie přispěl Kussmaul několika neurologickými spisy, mimo jiné pojednáním Poruchy řeči (1877), které stojí i dnes za připomenutí jako první moderní monografie o poruchách řeči (použil termín „verbální slepota“ pro pacienty, kteří následkem poškození mozku ztratili schopnost číst).

První endoskopie ve světle svíčky

Především však v roce 1868 provedl ve Freiburgu první „opravdovou“ endoskopii, při které bylo možno vidět alespoň něco ze sliznice jícnu a žaludku živého člověka. Často se v této souvislosti cituje výrok francouzského urologa, profesora Félixe Guyona (1831–1920): „Endoskopie slouží k vidění, ale není vidět nic.“

K vyšetření používal primitivní gastroskop vlastní konstrukce, což byla rovná kovová trubice dlouhá 47 cm o průměru 1,3 cm (rigidní tubus); světlo bylo koncentrováno čočkou. První vyšetření skončilo neúspěchem, protože se nepodařilo sliznici dostatečně osvětlit. Jako zdroj světla používal zprvu obyčejné svíčky, později tzv. Desormeauxovou lampu, ve které hořela směs alkoholu a terpentýnu v poměru 1:4 („gazogén“).

Autor: on Wikipedia.org, podle licence: Public domain

Demonstrace Kussmaulova gastroskopu

Prvního pacienta si vybral mezi profesionálními polykači mečů (kterými se nechal vlastně inspirovat), u nichž předpokládal zkušenost a vhodné anatomické uzpůsobení. Váže se k tomu i „žertovný“ výrok vyšetřovaného: „Spolknu meč kdykoliv, ale ať jsem zatracen, spolknu-li znovu tuto trumpetu.“

Adolf Kussmaul se tak stal velkou postavou endoskopie (z řeckého endo – uvnitř a skopein – pohled, prohlížení) – metody umožňující prohlédnutí vnitřních tělesných dutin nebo dutých orgánů. Název endoskop se poprvé objevil již v roce 1853 v souvislosti s novým přístrojem k vyšetřování močového měchýře francouzským profesorem A. J. Désormeauxem, který se zabýval zejména uretroskopií. Jeho obsáhlá kniha De l´endoscope et de ses aplications au diagnostique patří mezi klasická díla urologie.

Vynález žárovky ovlivnil i endoskopii

Další bouřlivý rozvoj endoskopie o století později byl ovlivněn především technickým vývojem v oblasti optiky (ohebná vlákna vedoucí světlo) a videa. Průlom znamenal vynález žárovky T. A. Edisonem, který při jejím předvádění v roce1879 uvedl, že bude možno osvětlit vnitřek lidského těla malou žárovkou zavedenou do žaludku.

V současnosti jde o řadu vyšetření nazývaných podle prohlíženého orgánu (gastroskopie, rektoskopie, bronchoskopie, cystoskopie, laparoskopie aj.). Posledním významným oceněním pro gastroenterologii byla Nobelova cena za fyziologii a lékařství, udělená v roce 2005 australským lékařům J. Robin Warrenovi a Bary. J. Marshallovi za pozoruhodný a nečekaný objev bakterie Helicobacter pylori, která je příčinou vzniku vředů žaludečních a dvanácterníkových. Ve 20. století se paralelně rozvíjely i další zobrazovací metody – sonografie, počítačová tomografie, magnetická rezonance a pozitronová emisní tomografie.

Vzpomínky starého lékaře

Z literární historie je známo, že lékaři hojně inklinují ke spisovatelské profesi, „vždyť ta nás nikdy v noci nebudí a neposílá do nepohody…“ (Richard Gordon). Pisatelský talent nepostrádal ani Adolf Kussmaul, který vládl brilantní němčinou. A tak tvořil a tvořil. Epocha doznívajícího biedermeieru s jeho ideálem bezstarostného a poklidného života v maloměstském středostavovském prostředí jeho tvorbě naprosto vyhovovala.

Cenným přínosem pro historii zdravotní péče jsou ovšem jeho paměti Vzpomínky starého lékaře na mládí o zkušenostech venkovského doktora v podhorském městečku Kandernu. Představují zajímavý realistický obraz tehdejší doby: „Venkovská praxe klade větší nároky na síly a umění lékařovo než praxe ve městě. Vyžaduje, zvláště v horách, silné, otužilé lidi, kteří musí být schopni ve dne, v noci, při jakékoliv změně počasí namáhavých výkonů, ba jsou jimi zocelováni. Venkovský lékař by měl být dobře odborně vzdělán a měl by se stejnou pohotovostí ovládat vnitřní i vnější lékařství a porodnictví. V naléhavých, stejně jako v nejspletitějších případech nad ním nikdo nedrží ochranný štít, musí se rozhodnout na vlastní zodpovědnost a jednat jako voják na osamělé hlídce v nepřátelské zemi. Na klinice mi bylo velice k užitku, že jsem prošel takovouto školou… Obyvatelé Černého lesa byli většinou odkázáni na ‚heilsame Dreckapotheke‘ (lékárnu z výkalů) učeného Paulliniho, nebo přesněji na léčbu výkaly, kterou doporučoval s velkou vážností městský lékař v Eisenachu Christian Franz Paullini (1643–1712). Ten veden snahou dopomoci chudým lidem k laciným medikamentům vydal v roce 1696 knihu Léčivá lékárna z výkalů, jak totiž lejnem a močí téměř všechny nemoci se léčí… Jistý vesnický kovář v horách doporučoval nemocnému se zauzlením střev a miserere (zvracení výkalů, které nemohou odcházet normální cestou) podle Hahnemannovy zásady uvařit si koňské kobližky (stercum equinum), avšak nikoli v homeopatické (používá se jen nepatrné množství dávky), nýbrž v alopatické (velké) dávce, a užívat po sklenkách! Kupodivu nemocný tento odporný nápoj skutečně užíval… V únoru roku 1853 přišla sněhová vánice a ledovka. Neproběhla téměř žádná noc, kdybych nebyl vyburcován z postele a nemusel ordinovat nebo navštívit nemocného, jednou ve městě, jindy na vesnici… Když jsem si pořídil kočár, musel jsem si sám dělat kočího.“ Toto Kussmaulovo vyprávění je typické pro polovinu 19. století, kdy se upevňovalo postavení praktických lékařů, kteří se na dlouhou dobu stali důležitou složkou zdravotnické péče – což by vlastně mělo platit dodnes.