Motto: Chlap má být chlap. Když není, s takovým bych nakonec zametala jak s hadrem. Takového bych doma nechtěla ani za zlaté prase…
Z internetové diskuse
Nedávno jsem psal o ženách, jež milují příliš mnoho. „Cosi fan tutte“ určitě neplatí. Vzpomínám na příliš mnoho nemilující klientku, jež mi o svém manželovi sdělila: „Jo, on mě miluje. Moc a blbě!“ Tenkrát, bylo to v roce 2011, mne inspirovala k článku, jež jsem uveřejnil v Psychologii dnes. Teprve nedávno jsem zjistil, že celý text přetiskl v listopadu 2011 portál Rodina.cz. S chutí jsem si přečetl následnou diskusi. Za pouhé čtyři dny – mezi 21. 11. až 25. 11. 2011 – se k článku vyjádřilo 104 komentářů. Některé názory byly prezentovány několikrát od stejných pisatelů.
Nic nového pod sluncem
Ani s odstupem času, ani s (okolnostmi vynuceným) odchodem z manželské poradny do soukromé praxe nemám, co bych na článku změnil. Snad jen dodám, že z psychologického hlediska jde o muže závislé, leckdy dokonce i o tzv. hraniční osobnosti. Občas se u nich vyskytnou rysy pedantické. O podivíny a lidi nápadné ve smyslu diagnózy poruch chování nejde. Osobnostní svéráz bývá ovšem vyhraněný. Setkal jsem se i s náznaky narcismu. Ten bývá utvrzován jak prvoplánovou krásou jejich partnerského jednání, tak i obdivem okolí. Jedna z diskutujících si povzdechla: „Jeho matka vám bude věčně předhazovat, jakého máte báječného chlapa.“
Ohlasy z roku 2011 by se nyní asi nezměnily. Text přetiskuji s výběrem pětiletku starých glos. Roku 2011 jsem nepoužil názvu „Muž, který miluje příliš mnoho“. Titulek zněl:
Neimponující muž
Je hodný, spořádaný, pracovitý, pomáhá v domácnosti. Na první pohled ideální manžel – jenže se ukazuje, že právě takoví muži někdy ženám příliš neimponují.
Je to už třicet pět let, kdy Miroslav Plzák na ryze odborném fóru prohlásil, že v manželství nestačí být hodný, snaživý, seriózní, vstřícný a ženě pomáhající k tomu, abychom se (my muži), nenarazíme-li na potvoru, hřáli u trvalého tepla rodinného krbu. Pohoda onoho zdroje tepla je pak u potentních jedinců dlouhodobě decentně okořeněna kvalitně již v páru zaběhaným sexem.
Primář Plzák poukázal na to, že nadměrně hodný muž, zvláště pak tzv. sexuální loudil, může být pro partnerku sexuálně atraktivní asi tak jako delfín, to jest nijak. Revoluční na této úvaze nebylo její faktické jádro, novinkou byla určitá forma rehabilitace ženy z onoho páru. Její jednání – opouštění manžela – již nebylo považováno za šlapání si po štěstí, ale za jev pochopitelný a zdůvodnitelný. Zdánlivě nelogickým opuštěním jsou v dlouhodobém partnerském vztahu totiž zvýšeně ohroženi takzvaně neimponující muži. Obraz neimponujícího muže posléze Plzák rozvinul do konceptu „3 S“ – muže slušného, slabého a seriózního. Inspirován zřejmě faktem, že i Tři mušketýři byli čtyři, popsal později společně s Frýbovou v beletristické podobě muže čtvrtého S – „skřeta“, směřujícího až k vraždě ze žárlivosti.
Synové neimponujících otců
Jedním z mála statisticky nesporně prověřených poznatků vědy o manželství je existence jakési sociální dědičnosti. Zvláště v zátěžových podmínkách máme tendenci jednat v rodině podobně, jako kdysi jednal ve výchozí rodině rodič stejného pohlaví. Komplementárně k tomu pak máme sklon volit coby protějšek osobu připomínající rodiče opačného pohlaví. Zároveň se ovšem zdůrazňuje prvek vývoje. Jednotlivé projevy se časem přece jen poněkud mění se společenským vývojem. Základní ladění ovšem zůstává. Synové neimponujících mužů, narození v polovině sedmdesátých let minulého století, dnes již dospěli, a Plzákovu charakteristiku lze citovat i pro ně beze změny, snad ji pouze doplnit.
Neimponující muž je pracovně dobře zařazen, v zaměstnání je svědomitý a snaživý. Ve vztahu k instituci manželství i při výchově dětí je zodpovědný, proklamuje spíše konzervativní hodnoty, řád. Manželství je pro něj „slib na celý život“. Manželce pomáhá v domácnosti. Tito muži přejímají některé domácí práce, a to i ty tradičně považované za „ženské“, a jsou schopni, respektive ochotni, jejich systematického výkonu. Vůči partnerce bývají pozorní, dávají jí dárky, nezapomínají na narozeniny či výročí sňatku. Jsou spořiví, nemají rádi zbytný luxus pro radost. Nicméně jsou ochotni investovat do vybavení domácnosti i rodinné dovolené. Bývají čistotní.
Ilustrativní pro způsob, jakým takový muž pomáhá v domácnosti, je případ muže, který vždy ve středu a v sobotu rozčiloval manželku tím, že myl nádobí. Přečetl si totiž, že milostná předehra k souloži má vlastně trvat po celý den a projevovat se mimo jiné drobnými něžnostmi a prací muže v domácnosti. I muž 3 S – monogamně věrný je dnes schopen se zájmem sledovat porno, ale jeho zájem o inovace v sexu zůstává jen platonický. Jedna z manželek to komentovala: „On si nastuduje tak maximálně, jak v šesti krocích vyčistit a opravit zanesenou studnu na zahradě… a ani to nakonec neudělá pořádně.“
Popisovaní muži nemají koníčky, na dotaz někdy říkají, že koníčkem je jim rodina. Nevěru odsuzují. Bývají monogamní. Sex milují, rádi souloží často, leč krátce a nevynalézavě. Po několikasekundové souloži v rámci misionářské polohy jsou schopni se partnerky zeptat: „Líbilo se ti to?“
Pokud mají smysl pro humor, bývá jakoby infantilní, prvoplánový. Pointu vtipu často popletou nebo jinak zkazí, leč i tak se zasmějí. Jejich výrazným rysem je sklon k poučování. Když „na jejich slova dojde“, rozhodně to nepřejdou, ale naopak zdůrazní. Zmíněné projevy se objevují i tam, kde by bylo daleko vhodnější mlčet. Lze u nich hovořit o sociální naivitě. V rámci rodinného života jednají podle zásady „má dáti – dal – dostal“. Dle své úvahy věnují manželce a rodině vše, co si jmenovaní mohou přát, a očekávají jejich vděčnost.
Oblíbeným společníkem dnešních neimponujících mužů je počítač. Hrají na něm obvykle jednodušší hry. Jejich sociální naivita se projevuje třeba vnímavostí na různé slevy, bonusové programy a problematické investice. Vzhledem k tomu, že bývají opatrní, neprodělají příliš mnoho, nicméně stává se jim to opakovaně. V peněžence nosívají velmi malé částky peněz a chlubí se, jak dlouho vydrží „nerozměnit stovku“.
Muže daného typu lze najít jak mezi zaměstnanci, tak i mezi spíše drobnými podnikateli. Alespoň v naší praxi nepatří mezi nezaměstnané. I když práci ztratí, intenzivně ji hledají, a to i za cenu nástupu na nižší pozici než dříve. O manželství dokážou hovořit jako kniha. Vesměs dělají dobrý dojem na pracovnice péče o děti (OSPOD), a tak nezřídka oprávněně počítají s jejich podporou. Alespoň na počátku sporu s manželkou mívají i podporu rodičů své ženy.
Tváří v tvář nevěře
Eventuální nevěra partnerky uvrhne dotyčné do zcela závislého postavení. Reagují „plačtivou agresivitou“. V několika minutách třeba manželce sdělí, že je kurva, a poté ji odprosí s tím, že je světice. Slídí po podrobnostech mimomanželského vztahu a v širokém okruhu rodiny i přátel je zveřejňují. Tím jí znemožní klidný návrat. Prosí, vyhrožují, nabízejí různá netradiční a v daném kontextu nerealizovatelná řešení. Loudí o sex, nebo alespoň o jeho náhradu, např. partnerku uprostřed noci vzbudí se žádostí, aby je držela za ruku, aby jim nebylo smutno.
Pokud je hodlá manželka opustit, smiřují se s tím velmi těžce. Jedním z jejich prvních kroků bývá uzavření nebo alespoň výrazné omezení „penězovodu“. Přestanou přispívat na domácnost, mnohdy dávají na výživu dětí naprosté minimum. Nájemné a inkaso ovšem platí i nadále. Kontrola manželčina mobilu se pro ně stává rutinním výkonem. Pokud krize vztahu dospěje až k úvahám o svěření dětí na dobu po rozvodu, navrhují obvykle střídavou péči. Jen stěží a neradi chápou, že i za těchto podmínek je třeba platit alimenty. Vesměs projevují rozhořčení a nespokojenost s postmoderní společností ve smyslu okřídleného „ó časy, ó mravy“, nicméně zdá se, že v roli voličů pokrývají celé politické spektrum.
Další generace?
Nedávno mne vyhledala klientka, obávající se, zda se u jejího malého syna neprojevuje homo- či transsexualita. Hoch totiž o sobě i o mužích mluví v ženském rodě. Tatínek i oba dědečkové onoho chlapce byli mimořádně zaměstnaní podnikatelé. Synovi a vnukovi byli vždy ochotní dát vše, kromě svého času. Hoch žil obklopen ženami. Mimo jiné to ovlivnilo i gramatiku jeho slovního projevu.
Bez dostupných, adekvátních gender vzorů mužského imponování je v ženském světě obtížné ukázat synům, že ideálem paní a dívek není kříženec Vlasty a Praktické ženy, byť třeba pošilhávající po Cosmopolitanu. Naopak jistou naději přinášejí statistiky zaznamenávající rychlý růst počtu mužů pobývajících na rodičovské dovolené. Pokud onu zákonnou omluvenku ze zaměstnání neužívají výhradně k stavbě domu (dítě hlídá babička), mohou být pro své potomky inspirací. Zvládají, co je třeba. Imponují, aniž by karikovali.
O ženách, které milují příliš mnoho, a upadnou tak do pasti závislosti na muži, lze s nadsázkou říci, že jsou mučednicemi lásky. Muži 3 S jsou s podobnou nadsázkou spíše mučedníky společenského vývoje. Pochopili, že „postaru se žít nedá“. Neotřesitelné, dominantní postavení hlavy rodiny – manžela a živitele dnes neplatí. Pokoušejí se vývoji přizpůsobit, leč volí spíše povrchní, nevýznamné postupy. Uniká jim genderová zákonitost – žena chce mít sice empatického a vstřícného, leč stejně tak imponujícího partnera. To, že slušně vydělává, umí jíst příborem, mění si spodní prádlo, myje se a v sexu se nechová jako rychlík projíždějící malým nádražím, není důležité… samozřejmě, když to je.
A teď za komentáři
„Naprosto přiléhavé“ kontra „Tomáši Nováku, jste vůl!“ ergo „To je vůůůůůůůůůůůůl“, do třetice „Fuuuuuj – to je blábol (hovadina)“. Též „Bože, to je hejno slátanin“.
À propos „Četl někdo z tohoto článku víc než jen anotaci na hlavní straně“ a „Tahání za slovíčko“.
Nadpisy ohlasů, jež vyvolaly na Rodina.cz nejvýraznější odezvu, jsou výmluvné. Za vola mne považují zejména pánové podepisující se Hrouda a Tjorven. S nimi souzní i několik dam. Přesněji podpisů činících dojem, že jde o ženu. Mnozí i mnohé si neberou servítky při hodnocení M. Plzáka. Ironii jsem přehlédl v konstatování, jež mne považuje za jeho důstojného nástupce. Pokud to je pravda, potěšilo to. Jen parafrázuji výrok S. Zweiga: „Vidíme dále než Freud, stejně jako vidí dál trpaslík na ramenou obra.“
U žen je přece častější řekněme chápavější postoj. Velmi kladně článek hodnotí zejména ty, jež – jak uvádějí – 3S zažily. U obou pohlaví nacházím někdy známky nepochopení i katatymního zúžení vnímání. Cituji: „Přečetl jsem si tento článek a víceméně jsem našel to, co jsem očekával. Dvacet let zastaralý názor na partnerství podporující boj místo spolupráce (Pavel).“ „Být slušný chlap, tak se po takovém článku docela urazím (Rapith).“ „Autor zapomněl, že žijeme v 21. století, chlapi neloví mamuty a ženy chodí do práce. Chlap přijde z práce a má se tedy svalit na gauč… manželka poletuje, stará se, vaří, zašívá, pere, uklízí… přinese pánovi tvorstva večeři do postele, pak se namaluje, otevře láhev vína a konečně toho odpočatého macha svede? Jestli tohle měl autor na mysli, tak je totální vůl.“
Sláva! „Totální vůl“ nejsem. Polopatě článek shrnula zn. Pruhovaná: „Slušnost a serióznost nestačí… když je slušnost spojená se slabostí, ani slušný partner nemusí být pro ženu žádoucí… Slaboši a manipulanti se za masku slušného chlapíka schovávají, dávají ji na obdiv a používají ji jako štít… nedat světu najevo, že oni svým protějškům ubližují, dusí je… Klíčové slovo je to S – slaboch. To přebije všechny pozitivní věci, jež toho druhého tou svou dobrotou ubijí.“
Ilustraci citovaného nabízí výrok jedné z mých klientek: „Je fajn, že – když na to přijde – mi muž vypere i kalhotky. Nesmí to ale dělat proto, aby se mi zavděčil.“
ČLÁNKY DO MAILU