Článek popisuje situaci. To je pointa. Nedává návod, jak situaci řešit.
Jen bych doplnil své pozorování: člověk si mnohem více váží toho, co si sám vybojoval, než toho, co dostal zdarma. Pracuji v převážně ženském kolektivu a co jsem tak viděl a slyšel, tak ženy "já toho blba už měsíc přemlouvám, že je potřeba XY" působí šťastněji, než ty "já přijdu domu a už je uklizeno a navařeno". Důvod neznám, klidně to může být jen tím, že když chlap občas působí problémy, tak je o čem mluvit. O hodném chlapovi se moc povídat nedá a chlubit se dárky také brzo omrzí. Oproti tomu téma "a už tu poličku konečně přidělal na zeď?" je poměrně v(d)ěčné a končí přesně tak, jak to mají ženy rády: "všichni chlapi jsou stejní!"
Zkrátka, je fajn čas od času vidět ženu, jak na vás vyčítavě kouká a říká "no nejsi ty chlap?"
A co se vašeho kamaráda týká, tak je fakt, že ne každý se s každým snese. Oheň a voda spolu nevydrží. Pak buď jeden ustoupí a rezignuje, nebo oba bojují. Třetí možnost je rozchod. Volba je na nich.