Na bolení zubu rozemleté myši. O co všechno dnes přicházíme?

Jak zatočit s bolestí zubů? Zpěvem, tancem, zaříkáváním…

Bolest zubů trápila lidstvo od nepaměti. Už slavný filozof Aristoteles tvrdil, že člověk se má snažit usilovat o život bez bolesti, protože zubní bolest plodí strach a ten láme ducha.

Zubní bolest se nejčastěji léčila různými jedy, drogami, změněnými stavy vědomí a vírou v nadpřirozeno. Lidé se pokoušeli zahánět bolest zubů modlením, zpěvem, hudbou, tancem, zaříkáním a magií. Víme, jak silnou moc měla magická medicína a sugesce, proto i placebo našlo své uplatnění – a nachází jej dodnes.

Mnozí lidé si představují, že ve středověku přišel kovář s kleštěmi a vytrhl nešťastníkovi zub, aby ho již více nebolel. Přitom mu třeba i zlomil kus čelisti, anebo se trefil až napodruhé a za oběť padl také zdravý zub… Ano, tohle je ten drastičtější případ. Ale už od starověku se dochovaly záznamy, které dokazují, že se lidé snažili léčit bolesti zubů různými způsoby, z nich mnohé byly velmi šetrné a účinné. Ať už šlo o různé magické podivnosti, nebo využití léčivých látek z přírody, svůj smysl to mělo vždy. Co všechno tehdy lidé na bolest zubů vyzkoušeli?

• 
• 
• 

Dalších 29 fotografií

Magická medicína v zubním lékařství

Naši předkové vždy hledali účinnou pomoc v přírodě. Kdysi se léčilo pomocí rostlin, zvířat a kamenů. Proto také známe různé bylináře, bestiáře a lapidáře, jak se záznamy o léčebném využití těchto darů přírody nazývaly. Na bolest zubů tedy používali například sibiřští Jakuti „dotek zobáku datla, krev datla nebo vpravování mumifikovaného datla do nosu, ale také srkání ptačích vajec,“ jak píše ve své knize Dějiny zubní medicíny docent Paichl. S tím datlem to dává jakýsi smysl – lidé od nepaměti věřili v existenci zubních červíčků a zřejmě datel, který vyzobává červy ze stromu, byl tou správnou volbou. Léčbu pomocí ptáků ostatně praktikovala už oblíbená středověká abatyše Hildegarda.

V rámci praktikování magické medicíny nelze opomenout práci zaklínačů, ranhojičů nebo šamana – a jistou pomoc rituálů a halucinogenních bylin. Z rostlin, které se používaly od nepaměti, můžeme uvést především opium, které má snad nejstarší tradici při používání v zubním lékařství. Kromě opia lidé zkoušeli také vykuřování zubů blínem nebo marihuanou. Známé magické rostliny jako rulík, durman a mandragora rovněž při léčbě zubů nacházely své uplatnění. Lidé ale znali i různá koření a mnohé další léčivé a halucinogenní rostliny, z nichž některé už třeba dnes ani spolehlivě nedohledáme. Příkladem může být i legendární halucinogenní haoma související se starověkou rituální magií.

Zdobení zubů drahokamy, zlaté zuby a první protézy

Zajímavosti u našich předků je to, že například mayské ženy si zdobily chrup pilováním a vyrýváním různých tvarů a vkládáním drahokamů do zubů. Představa je to velmi bolestivá. Vkládání zlaté ochrany zubů do úst popisuje například mořeplavec Marco Polo u obyvatel severní Číny.

Zlaté zuby jako náhrady vypadlých zubů jsou popsány i v Talmudu zhruba ze čtvrtého století našeho letopočtu. Co se týká prvních zubních protéz, u Féničanů již existovaly první zubní náhrady, které tvořily pravé vypadané lidské zuby pospojované zlatým drátkem.

Žvýkačky znali už ve starověkém Egyptě

Ve starověkém Egyptě byla zubní medicína velmi vyspělá. Egypťané měli své zubní protézy, zubní párátka a kartáčky na zuby. Navíc znali žvýkačky, které používali také k léčbě bolesti zubů.

Mezi používané přírodní látky patřily různé pryskyřice, kadidlo, med nebo svatojánský chléb, které se vkládaly do zubů nebo se žvýkaly. Ke žvýkání se využívala také mastix – masticha, což je pryskyřice lentišku (Pistacia lentiscus), který roste na řeckém ostrově Chiosu, má spoustu léčebných účinků a dnes se opět těší velké popularitě. Ve starověku se mastix používala pro svěží dech, k vybělení zubů a proti zubnímu kazu a bolestem zubů.

• 
• 
• 

Dalších 17 fotografií

Aristoteles doporučoval rozemleté myši

Starověký učenec Aristoteles byl nejen známým filozofem, ale i jeho zájem o biologii a lidskou anatomii byl ohromující – ostatně jeho otec Nikomachos byl lékař. Právě Aristoteles popsal anatomii lidského chrupu a proces trhání nemocných zubů – doporučoval kleště ze železa. Na bolest zubů se mu prý osvědčilo vkládání rozemletých myší s trochou mramorového prachu do vykotlaného zubu. Obdobný myší tip nabízel už slavný řecký lékař Hippokrates, který doporučoval popel ze tří spálených myší, ve kterých po vykuchání zůstala játra a ledviny.

Aristoteles také věřil tomu, že čím více má starší člověk zubů, tím déle žije. Něco na tom je, protože dnes již víme, že kdo si nečistí zuby, hloupne a že záněty v ústní dutině mají vliv na zdravotní stav celého organismu.

Mnozí další starověcí učenci používali na zuby párátka z lentišku, na zpevnění viklavých zubů zlaté a stříbrné drátky a pro zubní výplně roztavené olovo nebo zlato, kterým se zalil vnitřek zubu. Anatomie čelisti a počet zubních kořenů již dokázali dobře popsat, stejně tak chápali, že mnohé extrakce zubů mohou být pro člověka zcela zbytečné, nebo také smrtelné. Léčba bolesti zubů se prováděla také skrze poblíž se nacházející zevní zvukovod, například Erasistratos z Julidy doporučoval zavádět do zvukovodu směs plodů podobných jahodám rozmíchaných v růžovém oleji a nakapaných na kůru granátových jablek.

I když byla již z doby Hippokratovy známá první zubní vrtačka, Hippokrates se věnoval spíše vyrovnávání nerovnováhy tělesných šťáv. Podle otce medicíny za bolest zubů mohla přemíra hlenu v organismu. Bylo tedy zapotřebí bolavý zub vypálit a vysušit, a pokud již byl hodně „vyviklaný a sežraný“, tak jej vytrhnout.

Středověká arabská medicína byla na vysoké úrovni

Ve středověku se zuby převážně trhaly – takovou funkci měl často kovář, ale zubní péči se věnovali také ranhojiči a bradýři. Zuby se většinou trhaly zaživa – a v dnešní době je pro někoho velmi stresující a bolestivé nechat si „jen“ vyvrtat zubní kaz. Dnes přitom můžeme být rádi za to, co máme, ať už se jedná o léčbu zaníceného zubu, zubní protézy, plombování zubních kazů nebo šetrné extrakce a ošetřování zubů s anestezií.

Například arabská medicína byla ale i v raném středověku překvapivě dobrá. Zasloužili se o to významní lékaři, jakými byli Rhazes nebo Avicenna. Perský lékař Rhazes prosazoval názor, že by se neměly jen tak zbůhdarma trhat zuby, respektive by se neměly trhat vůbec. Byl zastáncem konzervativní léčby, která spočívala v používání lokální aplikace všemožných přírodních látek do zubů. Šlo třeba o pepř, opium, ale i arzenik nebo louh. Umrtvování zubních kořenů rozžhaveným železem také muselo být záživné. Nicméně dnešní endodontisté by z něj jistě měli radost.

Avicenna zase varoval před přehnaným užíváním narkotik. Používal zobákovité kleště, pilník na pilování zubů a zubní kaz léčil tukem z konkrétního druhu rosničky.

Zubní technika v 18. a 19. století kvetla ve Francii 

Klasická stomatologie pak má svůj původ až v 19. století, nicméně už od dob novověku se zubní medicína i možnosti anestezie postupně zdokonalovaly. Také zubní technika již byla na slušné úrovni. Už od 18. století vznikaly první protézy i kvalitnější zubní výplně. Hlavně ve Francii se objevila spousta zajímavých novinek.

• 
• 
• 

Dalších 51 fotografií

Francouzský lékárník ze St. Germain, který se jmenoval Duchateau, v roce 1744 vynalezl první porcelánové zuby, protože mu začal vadit pach zubních protéz vyrobených z kostí. Porcelánové zuby vyzkoušel sám na sobě. Celé porcelánové protézy pak začal vyrábět zubař Nicolas Dubois de Chemant. V Paříži také vymysleli amalgámové výplně, které se postupně zdokonalovaly. Zubní výplň nazvaná d´Arcetův kov se skládala z bismutu, olova a cínu a slévala se při 100 °C. V roce 1818 byla tato výplň ještě vylepšena o podíl rtuti, aby se snížil bod tání této směsi na 68 °C pro snadnější aplikaci do zubu.

Novinky přicházely také z Ameriky, například se využíval kaučuk při výrobě zubních protéz. V Británii zase byla v roce 1846 zavedena gutaperča pro vyplňování zubních kanálků.

Významný milník pak znamenal rozvoj moderní zubní vrtačky. O historii nejobávanějšího lékařského přístroje se můžete dočíst v samostatném článku.