Na co sbalit ženu. A na co ani náhodou

Vlastně je to takový skvělý ženský luxus: chodit si po světě a koukat, jak se chlapi snaží, aby mě ulovili. Ženy nic takového nemusí (což neznamená, že to nedělají, nicméně: ne-mu-sí. Máme sladký život!). Úděl chlapů je tady o fous těžší. Já jim to rozhodně nezávidím. Sbalit dnes čím dál náročnější ženu je věda, disciplína, o níž se píší knihy. Mimochodem: tu českou jsem přečetla. A? Čtyři body z deseti. Zodpovědně tvrdím: něco může zafungovat, většina technik však ne.

Autor: SXC

Tak jsem se rozhodla mužům pomoci. Nabízím nezištně malý sociologický průzkum provedený mailem i nad kafem mezi svými kamarádkami, jaké balící technice kdy podlehly a kdy jim naopak bylo snažícího se chudáka tak líto, že se málem červenaly za něj.

Ovšem pozor: podstatné je, na jakou ženu cílíte. Ideální cíl je žena tak půl roku po rozchodu. Vzpomínky na bývalého už vybledly a ona znovu zvedá hlavu, aby se rozhlédla po světě a po pánských zadcích. No jo, co se divíte? I tam ženy koukají, když si vybírají…

Naopak pokoušet se sbalit evidentně spokojenou manželku, zvlášť manželku kamaráda, je nesmysl. „Až teď po letech, mi říkají kamarádi, když vzpomínáme tu na vodu a tu na jinou akci: nojo, tam jsem se tě snažil sbalit… A já zírám, protože jsem vůči tomu byla evidentně slepá,“ říká jedna známá, žijící – dnes už jako jedna z mála – léta ve spokojeném manželství. Tak vyřizuju: tady nelovit. Je to zbytečně investovaná energie a navíc by to přineslo jen kupu problémů.

Nejžádanější jsou manželky jiných a svobodné matky s dětmi

Co je však zvláštní, je podivný fakt, že svobodné třicítky mají problém najít chlapa, zatímco ty zadané a svobodné matky s dětmi nouzí o nápadníky netrpí. „Nikdy v životě jsem neměla tolik nápadníků a tak urputných chlapů, kteří se mě pokoušejí sbalit, jako když jsem se ocitla sama s ročním dítětem,“ kroutí hlavou jedna z nich.

Samo o sobě by to stálo za zvláštní sondu, proč tomu tak je. Mají muži snad pocit, že svobodná bezdětná třicítka po nich bude chtít jen dítě a zodpovědnost a takové ty nepříjemné věci? Zato svobodná matka s dítětem bude vděčná za trochu lásky a dá se beztrestně kdykoliv opustit, protože prostě už dítě má, tak co se diví a naštěstí na něj platí někdo jiný? No nic, to asi nevyřešíme, ale fakt je, že všechny svobodné matky s dítětem a zadané nad třicet mohou mít rande každý večer s někým jiným, zatímco ty stejně staré, ale i mladší, a často hezčí, sedí doma samy.

Na lichotky ženy slyší jen v jistém věku

Zpět k tématu. Tak zaprvé: dnes už vážně nezafunguje otřepané klišé typu: „Vy jste tak nádherná žena…“ Přesněji: může to zabrat, ale jen do jistého věku, řekněme do devatenácti, dokud si žena ještě ani náhodou není jistá sama sebou a je vlastně chodícím uzlíčkem komplexů.

Autor: SXC

Pak je ta věta zase dlouho k smíchu, ale od takových ženiných dvaačtyřiceti let, čtyřiačtyřiceti let, kdy dámy trochu znejistí, co se týče krás těla, věta opět nabývá na aktuálnosti a může zabrat. Zkoušet na ni sbalit spokojenou třiatřicítku je ovšem trapas, shodl se sociologicky neprůkazný vzorek mých dvanácti kamarádek.

Stejně tak nefunguje věta: „Nešla byste se mnou na kávu? (Kino, večeři…)“ Když pominu jazyk (zápor ve slově „nešla“ si prostě sám o sobě říká o stejnou odpověď: „Ne, děkuji, ale NEŠLA.“ Hlavně ovšem pozvánka na kafe, na večeři a na podobně banální věci může zabrat jen tam, kde muž ženu už nějakou dobu zná a je si téměř jistý, že ona jeho zájem opětuje. „S úplně cizím chlapem na kafe nepůjdu, i kdyby vypadal jako Nicolas Cage,“ usnesl se unisono hlas kamarádek.

Představa, že sedím s krásným neznámým na kafi, byla lákavá tak v sedmnácti, ale zpětně zhodnoceno: byla to vždycky ztráta času. Žádný zajímavý chlap totiž nebalí ženu tak banálně. Takže teď mi při představě, že sedím s nudným chlapem na kafi a číšník nejde a nejde, abych mohla odejít, tuhne úsměv. Never more.

Na peněženku sbalíte zlatokopku

A předejdu rádoby vtipným komentářům: ženu nesbalíte ani na svou peněženku, ani na své svaly. Na jednu noc promiskuitní krasavici možná ano. Ale normální ženu ne. Když se totiž zkusíte chlubit „peněženkou“, nedivte se, že jediné, co skolíte, bude zlatokopka, která vám tu peněženku vyluxuje. A krasavce zamilované jen do sebe a do svých těl z posiloven ženy už vůbec nechtějí. Žena chce, aby muž miloval ji. Ne své svaly.

Takže můj poradní sbor kamarádek má jasno: „Na luxus? Na to nenaletíme…“ A Veronika vypráví: „To mě se jednou snažil sbalit jeden bohatec na dovolenou v Dominikánské republice. Pcha. Co čekal? Že mi zaplatí dovolenou a já mu pak budu dělat ozdobu v posteli? Tak na to neskočím. Zato když se mě jeden nesmělý pomačkaný dlouhovlasý kluk, vůbec ne můj typ, na nádraží cestou z práce zeptal, jestli bych se s ním nešla podívat, jak mu roste smrček, co zasadil v brdských lesích, odjeli jsme tam hned druhý den.“

„Vždycky, když se mě chlap pokoušel sbalit na drahou restauraci, své skvělé auto a tučný účet za večeři, báječně jsem se najedla, svezla v bouráku a pak udělala papá… Když je chlap tak zoufale neoriginální, nic jiného si nezaslouží,“ pronesla Lída. Čímž jsme se dostali k tomu, co zaručeně zafunguje vždy.

Rada je jediná: buďte originální 

Pes. Oslovit ženu venčící psa, nebo vlastně cokoliv, klidně prase na vodítku, bourá bariéry a rozplývat se nad krásou jejího zvířete funguje stoprocentně. A hlavně: spolehlivě zabere originalita.

„Šla byste si se mnou… zabruslit?“ pronesl a zamrkal řasami. Bylo pětatřicet nad nulou, rozpálené pražské kostky sálaly a bruslit na ledě jsem byla naposledy na základce. Pozvánka byla tak neodolatelně originální, že jsem na dva měsíce padla do náruče úplnému pitomci. Byl tak fikaný, že mou následovnici, pouhé dva dny po našem bouřlivém rozchodu, sbalil na stejnou větu. Prostě: jedna originální věta v kombinaci s pohledem smutného psa mu zajišťovala neustálý přísun žen. Na to bruslení na Štvanici ovšem dost ráda vzpomínám dodnes.

Po třicítce už si na podobné případy dávám pozor. Takže když na mě teď jeden sebevědomý typ nastoupil s téměř jasně formulovaným nápisem na čele: „Chci tě dostat a nejsem zvyklý na neúspěch!“, dlouhé týdny jsem odolávala. Jeden týden jsem na dovolené, další se musím věnovat rodičům, kteří tráví dovolenou u mě v Praze, třetí týden máme hrozný frmol v práci a další týden jsem dostala koš zeleniny a ovoce a musela jej zpracovávat…

To všechno byla mimochodem pravda, takže když jsem jeden večer musela sahat na neustále pípající mobil rukama zapatlanýma od meruňkové bublaniny, měla jsem chuť panu sebevědomému napsat, ať jdou všichni nápadníci do… Jenže když jsme si vyměnili pár esemesek o gurmetství, dotyčný vynesl poslední trumf při vysvětlování, proč bych s ním rozhodně měla strávit večer: „Mám fíkovou marmeládu!“ A bylo vymalováno. Rozesmál mě minimálně na deset minut. Takže na to kafe s ním půjdu…